Psycholožka Eliška Antošová, autorka blogu Divnoženka: Na autismus dětí platí jedině autibiotika

Jaké jste měla povědomí o autismu, než jste zjistila, že se týká také vaší rodiny?
Musím se přiznat, že ač psycholožka, tak mé povědomí o autismu bylo mizerné, protože jsem se o to téma nikdy hlouběji nezajímala. Ale byla jsem k němu osudem dovedena.

Eliška Antošová ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové|foto:Milan Baják, Český rozhlas

Jak jste přišli na to, že vaši synové mají autismus? Péťa, váš starší syn, je tu dnes v rozhlase s námi a poslouchá v respiriu.
U obou synů jsme to zjistili v podstatě ve stejnou chvíli, protože Péťa se vyvíjel lépe než mladší syn a projevilo se to u něj později. A protože mladší syn Toníček má typický dětský autismus, tak ten se začíná projevovat mezi jedním a druhým rokem.

Každý autista je jiný, nemůžete tedy něco zevšeobecnit a pak použít na druhého autistu. Proto jsem o tom napsala knížku.
Eliška Antošová, spisovatelka a psycholožka

Můžeme říct, jak se obou kluků autismus projevuje?
Péťa ho má atypický. Takže je prostě zvláštní, má úžasné nadání pro jazyky, český i cizí, a zároveň má poruchu řeči, takže vzniká zvláštní kombinace, kdy jazyku rozumí svým specifickým způsobem, a tak svět obohacuje, ale zároveň tam někdy dochází ke tření našich světů. A u mladšího syna je i mentální postižení, které se projevuje pomalejším vývojem. Nyní ve dvanácti letech je asi na dvou letech vývoje člověka. Ale do toho má ostrůvkovité schopnosti, takže má například osobitý humor, ale funkčně je to s ním opravdu těžší. Vyžaduje péči nonstop. Začalo se to projevovat tak, že byl opravdu jakoby duchem trošku nepřítomen a nevadilo mu, když jsem odešla z místnosti, neukazoval na věci, nepojmenovával je. To jsou obecně první příznaky toho, že můžete pozorovat u malého dítěte autismus.

Čtěte také

Výchova dítěte s autismem. Čeho si mohou rodiče všimnout už v raném věku potomka?

Jak se vám dařilo jako mamince pronikat do světů vašich kluků a rozumět jejich emocím, které nebývají tak čitelné jako u ostatních dětí?
To bylo nejtěžší, pro mě jako extroverta. Ráda jsem psala a mluvila, když najednou mi do života přišly děti s poruchou komunikace. To bylo velmi složité a navíc u autismu je takový malý háček. Každý autista je úplně jiný, takže nemůžete něco zevšeobecnit a použít na druhého autistu. A to se týká i mých dětí. Něco mají společné se mnou, něco mají jiné, takže to byla opravdu taková raketová věda, proto jsem o tom napsala knížku.

Ještě mě zajímá Lily, vaše dcera. Jak vnímá své bratry?
Ona je naprosto miluje. Toníček málokoho poslechne, ten se opravdu nedá ovládat. Ale jí zobe z ruky. Ona mu řekne: tady budeš malovat. A on jde a maluje. A se starším Péťou mají také úplně nádherný vztah. Myslím si, že ona ho sociálně rozvíjí a on zase naopak její normální svět obohacuje o něco abnormálního, co je vždy zpestřením.

V knize jde o zachycení marné snahy dítě vyléčit, dát ho do nějaké normy. Ale kouzelný lék na autismus zkrátka neexistuje.
Eliška Antošová, spisovatelka a psycholožka

Děti jsou krásné i v tom, že moc věci neřeší a prostě jednají intuitivně.
Neřeší a potom chvíli řeší, ale neřeší je předpojatě. Řeší to tak, že vidí a pojmenovávají. Proto to někdy možná pro někoho může znít drze nebo ošklivě. Pro osoby spjaté už s nějakými konvencemi. Ale oni upřímně řeknou: on je na tohle prostě blbej, no. A jedou dál. A vůbec si z toho nedělají hlavu.

Čtěte také

Rodiče všech našich 18měsíčních dětí dostávají dotazník k zachycení poruchy autistického spektra

Jste autorkou knihy Na autismus jedině autibiotika, o životě s autistickými dětmi píšete na svém blogu Divnoženka a dozvěděl jsem se, že jste na začátku léta obdržela cenu Pečující roku 2024. Blahopřejeme Eliško. To ocenění vám jistě udělalo velkou radost.
Ta cena mi udělala radost především proto, že jsem se dostala na jednu noc do hotelu, kde jsem byla bez dětí. Ale ne, vážně mě to potěšilo. Ovšem ta cena není samozřejmě žádná soutěž o to, kdo lépe nebo hůře pečuje. To by bylo ostudné. Jde tedy asi o ocenění za nějaký přínos i pro pečující nebo jak chytneme onu příležitost, kterou je pečování, za pačesy a snažíme se v ní nějak fungovat. Určitě je těžké někoho vybrat a vážně to neberu jako soutěž. Vzala jsem to jako poděkování za něco, o co se léta letoucí snažím. A potěšilo mě také, že jsem byla nominována pečující matkou, která je pro mě úplnou superhrdinkou. I proto to pro mě bylo hodnotné.

Kdy jste začala psát svůj blog Divnoženka? A komu je určen, kdo jsou vaši čtenáři?
Začala jsem ho psát, když jsem se sama vyrovnávala s tím, že naše cesta bude docela těžká. Když kluci byli ještě maličkatí školáčci a lidé okolo se mě se začali ptát na zkušenosti. Protože předpokládali, že jako psycholožka bude vědět co a jak s takovými dětmi. Ale já jsem se v tom sama plácala a snažila jsem se to sepsat do slov.

Předsudků je hodně, ale mnohem méně než v době, když jsem knížku začala psát. O některých lidech mezi námi ani nevíme, že jsou autisté.
Eliška Antošová, spisovatelka a psycholožka

S jakými stereotypy ve vztahu k autistickým dětem se naše společnost potýká? Jak smýšlí o lidech s autismem?
Těch předsudků je hodně, ale řekla bych, že mnohem méně než v době, když jsem knížku začala psát. Teď jsem končila druhou knížku, už je v redakci. A tam už jsem tolik o těch stereotypech nepsala, protože už se s nimi tolik nesetkávám. Ale před těmi třinácti lety toho bylo plno. Žili jsme v Praze, tedy byla spousta příležitostí se setkávat s lidmi v MHD nebo na ulici a těch ošklivých reakcí bylo hodně. O nich jsem psala a tím to i sdílela s ostatními rodiči, který se třeba také setkali s takovými náročnými situacemi a předsudky. Že například každý autista je marný, agresivní a zlý člověk. Dodnes ještě platí, když řeknete: do školy má nastoupit autista, tak mají všichni najednou husí kůži, to bude asi nějaký teror. Někdy tam ta agrese je, ale někdy ne. A o některých lidech, kteří žijí mezi námi, ani nevíme, že to jsou autisté. Jsou zkrátka třeba jen trošku uzavřenější, jsou lékaři i umělci, ale může to být klidně i redaktor v rozhlase. Prostě kdokoliv mezi námi, protože autistů je opravdu celé spektrum.

Čtěte také

Dvojí výjimečnost. Přemýšlivé děti jsou citlivé, pedagog by to měl vnímat a věnovat jim pozornost

Vaše knížka se jmenuje Na autismus jedině autibiotika.
Ano, to bych ráda vysvětlila. Tam jde o zachycení oné marné snahy to dítě vyléčit, dát ho do nějaké normy, do pořádku. Já to beru tak, že ty moje děti jsou v pořádku. Samozřejmě některé jejich projevy v pořádku nejsou, ale kouzelný lék nebo kouzelná hůlka, kterou mávnete, a autismus se rozplyne, neexistuje.

Knížka je psaná s vtipem a nadhledem, humor asi také hodně pomáhá vaší rodině.
Humor je nejdůstojnější forma truchlení a zároveň opravdu pomáhá. Je dokonce neurologicky potvrzeno, že smích pomáhá mozku lépe fungovat. Tedy je to naše krmivo pro mozek.

Určitě je také důležité, abyste při té vší péči myslela i na sebe. Dokážete to?
Dokážu. Samozřejmě někdy zapomenu a pak si uvědomím, že jsem nějakou dobu chátrala. Paradoxně to, že jsem psycholožka, mně v rodičovství autistů tolik nepomáhá. Ale pomáhá mi přesně v tomto, pečovat o sebe, zaměřit se na sebe, být k sobě upřímná, nesnažit se utíkat před problémy a najít si pro sebe chvilku a opravdu se opečovat. A nezapomenout třeba i na seberozvoj. Pro mě bylo celou dobu důležité si něco nastudovat, dodělat si kurz nebo pracovat.

Eliška Antošová ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové|foto:Milan Baják, Český rozhlas

Co vás čeká dnes?
Dnes budu rychle utíkat zpátky do práce, do školy, kde toho mám hodně. A potom mě čeká odpoledne chvíli s dětmi, pak setkání s mojí výbornou kamarádkou, která mi snad i namasíruje záda. To je zrovna jedna z těch sebepečujících věcí. A večer jdu na jógu. Tak vidíte, že celé odpoledne bude sebepéče.

Říká Eliška Antošová. Moc děkuji, že jste přijela k nám do Českého rozhlasu Hradec Králové, protože jste jistě velkou inspirací pro ostatní rodiče, jejichž děti nejsou zrovna tabulkové. Přeji vám co nejvíce radosti.
Bylo mi ctí.