Pavel Tománek otevřel v Praskačce úžasné Muzeum bednářství jako hold poctivé práci svého pradědečka

8 fotografií

Jak dlouho už je otevřené Muzeum bednářství? Je to spíš novinka v našem kraji.
Muzeum je otevřené od začátku tohoto roku ve všední dny od 8:00 do 14:30 hodin nebo po telefonické dohodě kdykoliv, když budeme mít čas. Vždy se můžeme domluvit. Máme i webové stránky a Facebook, takže tam najdete všechny kontakty.

Pavel Tománek ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové|foto:Milan Baják, Český rozhlas

Vy se jmenujete Pavel Tománek. Kdo byl Jaroslav Tománek, jehož jméno je v názvu muzea?
Jaroslav Tománek byl můj praděda. Narodil se roku 1901 v Jihlavě, měl 5 tříd obecné školy a vyučil se bednářem. Žil v Přibyslavi a vystřídal různá zaměstnání. Na Hradecko odešel ve 20. letech minulého století, když nebyla na Vysočině práce. Tady dělal ve Škodových závodech pomocného slévače. Bydlel v Urbanicích, kde si v roce 1926 založil bednářskou živnost. Starosta Urbanic mu pronajal bývalou obecní váhu, takový dřevěný domek u nádraží, kde ve skromných podmínkách vše dělal ručně. Pro drobné řemeslníky, pro běžné občany i pro větší firmy vyráběl soudky a máselnice, potom začali dělat i pračky, dokonce na ně měli i několik patentů. Předháněli se v konkurenci s dalšími bednáři. Dělali například vany do lázní Velichovek, a potom si postavil větší, novou budovu, celé bednářství.

Byla to tvrdá práce, vše si museli vydřít. Praděda se ale vypracoval, měl až 25 zaměstnanců. Bednářství přizpůsobil celý svůj život.
Pavel Tománek, Muzeum bednářství Jaroslava Tománka v Praskačce

A jak se dostala vaše rodina do Praskačky?
Urbanice jsou hned vedle Praskačky. Čili on byl v pronájmu v Urbanicích, potom byl v pronájmu v Praskačce, v budově bývalé kampeličky, a začal si tam stavět dílnu, která tam stojí dodnes. Dnes je to truhlářská dílna a v ní sídlí naše Muzeum bednářství Jaroslava Tománka.

Čtěte také

Můj děda legionář umřel, když mi bylo 13 měsíců. Moc rád bych si s ním popovídal, říká Jan Jirásek

Vy jste inženýr, ale umíte vyrobit něco bednářského? Třeba soudek nebo nějakou dřevěnou vaničku? Zkoušel jste to někdy?
Nezkoušel. Já jsem dřevařský inženýr, takže bych to teoreticky mohl umět, ale vzhledem k tomu, že se to už na školách neučí, takže jsem prakticky laik v tomto oboru. Ale se dřevem pracovat umím. A jelikož se k nám dostala řada výrobků po mém pradědovi, většinou v zuboženém stavu, tak jsem je musel poopravit a naučil se prakticky od píky opravit sud.

Přinesl jste nám ukázat i spoustu plánů, které se dochovaly, dokonce i učebnici.
Je to Nauka o bednářství, učebnice pro odborné a teoretické vzdělání bednářů, která byla vydána v roce 1927.

Muzeum bednářství Jaroslava Tománka najdete v obci Praskačka u Hradce Králové|foto:Milan Baják, Český rozhlas

A ty plány? Tam je třeba celý rozpis a rozkreslená výroba sudu.
Vyrobit by se podle toho určitě dal. My už tedy pokračujeme v truhlářském řemesle, v bednářském ne, ale jsou bednáři, kteří dodnes vyrábějí podle takových identických plánů. Když jsem do muzea připravoval expozici, tak jsem chystal popisky ke každému exponátu, kde se zájemci dozví spoustu informací o tom výrobku. Jaký má objem, z jakého je materiálu, kdy byla pravděpodobně vyroben. U některých je i příběh, kde jsme výrobek získali, kde sloužil, jak se k nám dostal. Počítal jsem objem těch soudků a hodně jsem se zapotil. Tak jsem vzal zavděk, že v této učebnici jsou tabulky, kde se podle průměru soudků a jejich výšky dá dovodit také objem soudku.

Čtěte také

Děda legionář. Muzeum v Pecce splétá osudy cukráře a mašinfíry obrněného vlaku Orlík v Rusku

Bednářství je jedno z nejstarších českých řemesel, co se týká zpracování dřeva. Jak se dařilo bednářům v době vašeho pradědečka? Žili si dobře?
Byla to tvrdá práce. Vše si museli vydřít. Praděda přišel z Vysočiny vlastně s ničím, jako mladý učeň, a vzal si půjčku od kampeličky, aby si postavil dílnu a získal zakázky. Ale vypracoval se, měl až 25 zaměstnanců. Bednářství prakticky přizpůsobil celý svůj život. Ovšem byla to dřina.

Jak to potom pokračovalo s firmou vašeho pradědečka dál?
Za války výroba pokračovala ve velkém tempu, dělal pro drobné i větší řemeslníky soudky, máselnice, vaničky. Ke konci války se potom začal specializovat na průmysl, na zpracování kůží, barvířské kádě, výrobky pro řezníky, do lázní, obrovské sudy a velké kádě. A pak dělal i pračky, na které zavedl motorový pohon. Motory měl napojeny i na máselnice, protože máslo se vyrábělo běžně doma v různých objemech. Máme v muzeu k vidění 5 máselnic, každý jiná. Návštěvníci si tam mohou zatočit klikou, vše vyzkoušet. Když budou chtít, tak jim pustím motorovou máselnici, která je v chodu a funguje. Na všech je vyraženo J. Tománek, bednářství Praskačka. Čili to jsou původní stroje, které se vyráběly u nás.

Ozývají se vám prý lidé, že stále nacházejí výrobky firmy Tománek doma ve stodolách. Je to pravda?
Ano, nedávno se nám ozval pan Pešek z Plchu a měli jsme velikou radost. Na prospektu máme onu máselnici, ale fyzicky jsme ji neměli. Takže jsem ji zrenovoval a už si mohou přijít zájemci zatočit. A dokonce mám i svůj příběh. Máselnice sloužila na statku v Roudnici číslo popisné 1, odkud pochází. O to je cennější.

Čtěte také

Plzeňský Prazdroj si stále vychovává bednáře, mistry ve výrobě dřevěných sudů

Ovšem pak na určitě období váš pradědeček o firmu přišel. Až vám se vrátila zpátky, takže jste znovu naskočili do dřevařské výroby?
V roce 1948 byla firma znárodněna, byla v socialistickém vlastnictví a dřevovýroba byla prakticky utlumena na minimum. Stroje byly zdevastované, moc se toho nezachovalo. V roce 1992 to potom mému dědovi, čili synovi zakladatele, vrátili v restituci. A on začal podnikat v truhlářství. Stavební truhlařina, okna, schody, dveře. Po revoluci už zkrátka taková poptávka po bednářských výrobcích nebyla.

A kdo přišel s nápadem založit muzeum?
S nápadem založit muzeum jsem přišel já. Prvotním impulsem bylo, když jsme získali ze Starých Ždánic ze statku voznici, takový velký sud. A s celým povozem. Tak jsme říkali, to nemůžeme nechat někde stát jen tak pod kůlnou na dešti, je potřeba udělat k tomu nějakou místnost. Tím vše vzniklo a pak už se to začalo vršit, snášely se různé věci z půdy, ze sklepů, něco se sehnalo od dalších lidí.

Čtěte také

V Muzeu chalupění v Radči na Trutnovsku hledají starou krásu a nachází nový užitek

Tedy rodiče nebo prarodiče mohou k vám na návštěvu vyrazit s děti. A vy jste pro ně dokonce vymyslel i pracovní listy. Co dostanou za úkol?
Máme v muzeu pracovní listy ve třech obtížnostech. Pro menší děti, větší děti, které už umí číst, a pro dospělé. I někteří dospělí se zapotí, mají tam dokonce i křížovku. Není to podmínkou, ale za splnění všech úkolů a zodpovězení všech otázek dostanou malou odměnu v podobě placky našeho muzea, takový odznáček.

Co za perličky ve vašem muzeu ukazujete? Zmiňovali jsme různé máselnice.
Máme tam troky, to jsou necky na paření prasat, které jsem sehnal před dvěma lety z jižní Moravy. Dokonce mi ten pán říkal, že byl s babičkou na všeobecné výstavě hospodářské v roce 1945 v Praze. A můj děda vzpomínal, že na té výstavě byl s otcem také a že brali zakázky. Říkal, že měli tolik objednávek, že si myslel, že to ani nemůžou všechno vyrobit. Ale pracovali přes celou zimu a vše vyrobili a poslali, lidé byli spokojeni.

Jana Kudyvejsová a Pavel Tománek ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové|foto:Milan Baják, Český rozhlas

Takové zajímavé vyprávění uslyšíte, když navštívíte Muzeum bednářství v Praskačce na Královéhradecku.
Ano, všechny srdečně zvu. V září potom budou Dny evropského kulturního dědictví a v pátek 8. září budeme mít otevřeno od 16 do 19 hodin a chystáme zajímavé akce.

Celý rozhovor s Pavlem Tománkem o jeho muzeu bednářství si můžete poslechnout v našem audioarchivu.