Vladimír Burjánek: Zájezd
V době přísného přidělování příslibů financí na cesty do kapitalistické ciziny se moje žena, společně s její maminkou, tetou a naším švagrem rozhodli vydat se škodovkou na cestu do Francie za strýčkem, bratrem tchýně. Ta pocházela ze sedmi dětí a jednoho dne se ozval z francouzského jihu bratr, o kterém si myslely obě jeho sestry, že už neexistuje.
Čtěte také
Dosud žijící trio sourozenců zatoužilo vidět se na stará kolena. Možná naposledy. Dodnes se o tomto zájezdu vypráví při rodinných sešlostech. Cesta do francouzského Draguignonu uběhla rychle a bez problémů. Projížděli brzy ráno cílovým městem a v ulici zastavili u pána, který zrovna vyhazoval u popelnice odpadky.
Moje žena vystoupila z auta a česky se ho zeptala, jestli neví, kde tady v ulici bydlí pan Bílý. „To jsem já, tetičko,“ vykřikl na neteř radostně a objal ji.
Téměř dva týdny ve slunné a létem provoněné Francii byly krásné a někdy plné humorných historek. Jako když je pohostinný strýček pozval do restaurace, kam sám téměř nikdy nechodil.
Čtěte také
Objednal bohaté jídlo, přivezli ho, hostitel tvrdil, že je to jen předkrm, ať se nepřejedí. Tak si jen zobli, číšníci vozíky odvezli - a bylo po hostině. Místo hlavního chodu přišlo jen už zaplacení.
Nebo když strýček kupoval drahé víno, ale před cestou k vyhození láhví sloupával viněty, aby si prý sousedé nemysleli, že je nějaký boháč. Bral francouzský důchod a od Němců vojenské odškodnění z války. Chudý nebyl, moji ženu přemlouval, aby tam zůstala, že jí zařídí cukrárnu.
Švagrovi a mé ženě dal na cestu domů nějaké peníze, tchýně a teta měly takový strach z celníků, že to odmítly. Nedlouho po tomto zájezdu strýček ve Francii zemřel. Když se jeho sestry zajímaly, protože byl vdovec a děti neměli, o pozůstalost, napsal jim starosta města, že o veškerou pozůstalost se přihlásil z Německa jejich synovec, který před léty emigroval, nikdo o něm nevěděl a tetám do Čech neposlal ani pozdrav.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
