Nevzdávejme se hledání lásky v jakékoliv podobě. To je poselství úspěšného filmu Jsme si o smrt blíž

5. březen 2021
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Animované snímky Báry Anny Stejskalové začínají dobývat svět (Jsme si o smrt blíž)

Vítáme ve studiu mladou filmařku Báru Annu Stejskalovou, která pochází z Hořic. Její animovaný snímek Jsme si o smrt blíž se uchází o Českého lva, a to hned ve dvou kategoriích: animovaný film a cena Magnesia za nejlepší studentský film roku 2020.

Bára Anna Stejskalová ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové

Bára Anna Stejskalová je režisérkou, výtvarnicí, animátorkou a scénáristkou animovaných filmů se specializací na loutkovou animaci. Studium začala na Univerzitě Umění v Bournemouthu, odtud pak přešla na pražskou FAMU. Její Bakalářský film Rybáři (2017) byl nominován na Shortlist BAFTA. Je spoluautorkou projektu HEARDT, který byl oceněn oficiálním grantem festivalu Burning Man v USA. Jeji absolventský film Jsme si o smrt blíž (2020) cestuje po světových festivalech.

Co pro vás nominace na České lvy znamená?
Určitě pro mě obě nominace znamenají moc, vzhledem k tomu, že letos žádné filmové festivaly vlastně nebyly. Takže pro nás je to jedinečná příležitost dostat náš film Jsme si o smrt blíž mezi širší publikum.

Film je o parazitovi, který žije v mršině psa na skládce a hledá spřízněnou duši. Co chcete lidem sdělit?
Pro mě hlavní poselství je, aby se lidé nevzdávali hledání lásky, ať už v jakékoliv podobě a kdekoliv.

Práce je to hodně pomalá, naanimovat jednu sekundu filmu trvá přibližně hodinu. Vyžaduje to spoustu soustředění a trpělivosti.
Bára Anna Stejskalová, filmařka a animátorka

Vy jste pohledná drobná blondýna, nejsou ta témata nebo jejich zpracování příliš temné?
Na papíře to určitě může znít docela temně, ale potom, když film uvidíte na plátně nebo na obrazovce, tak mi to ve skutečnosti přijde docela něžné.

Viděla jsem červa vylézajícího psovi z oka a to mi úplně něžné nepřišlo. Spíš dost drsné, přiznám se.
Je tam pár drsnějších momentů, to musím přiznat.

Když se podíváme na procesní stránku, tak si myslím, že většina lidí si vůbec neumí představit, jak taková animace vzniká.
Všechny animace začínají stejně jako filmy, tedy od psaní scénáře. Pak jsou hrozně důležité výtvarné návrhy, protože přeci jen animace mluví tím vizuálním jazykem ještě trošku víc a může si s ním víc hrát a dávat na něj větší důraz. Potom většinou následuje udělání storyboardu, což je takový obrázkový scénář, kde jsou všechny scény rozkreslené. Následuje animatic, což znamená, že se film ještě neanimuje, ale skoro všechny obrázky ze storyboardu se dají do počítače a udělá se z nich krátký film, který by měl mít i pracovní zvuk. Aby se otestovalo, jak funguje časování, jestli vycházejí nějaké vtipy, jestli to není dlouhé nebo naopak krátké.

Čtěte také

Hodnotí vám to někdo nebo dokážete sama sebe zkritizovat?
Já se ráda nechávám hodnotit na nějakých testovacích projekcích, protože člověk je v tom filmu kolikrát moc zabořený, že to prostě už nevidí. Tak je to samozřejmě pomocí i pro mě.

Zmínila jste počítač, do jaké míry je vše počítačově upravováno?
Například v mém filmu Jsme si o smrt blíž je počítačově doděláváno nebe, oblaka a pak ještě můry. V jednom záběru tam letí asi stovka můr, tak to bychom se asi úplně rozpadli při jejich animaci, proto jsou dělané na počítači.

Vy pracujete i s loutkami.
Dělali jsme film postaru, což znamená, že loutky mají v sobě v chodidlech místa na šrouby a pak se vždy vyvrtá do podlahy díra, prostrčí se tam šroub a loutka se utahuje přímo k animační podložce. Když tam třeba něco létá, tak to je sice na drátech, ale jinak se musí vždy vrtat a šroubovat zespoda.

To posunujete po milimetrech záběr za záběrem?
Přesně tak. Je to hodně pomalé, naanimovat jednu sekundu filmu trvá přibližně hodinu. Takže je to určitě hodně o trpělivosti.

Takže jste klidný a vyrovnaný člověk.
Docela ano, já se když tak potom vybiju někde po práci jinak. Ráda například běhám nebo tancuji.

Nejtěžší je možná zvyknout si na pocit osamění. Protože u loutkové animace často pracuje člověk sám v ateliéru celý den.
Bára Anna Stejskalová, filmařka a animátorka

Vždy jste chtěla být animátorkou?
Asi je to pravda. Já už si nepamatuji, kdy mě to napadlo, určitě už v dětství. Když jsem na to naposledy vzpomínala, tak to asi bylo v době, kdy jsem začala koukat na mé oblíbené animované filmy, jako je Pojďte pane, budeme si hrát nebo ještě dříve jsem měla ráda Space Jam.

Čtěte také

V rodině máte někoho umělecky zaměřeného?
Maminka je umělecky zaměřená, protože je architektka.

Takže jste se na maminku dívala, jak stojí u prkna a rýsuje. Tak jste začala také po papírech tvořit?
Kreslily jsme spolu, ano.

Teď jste už absolventkou pražské FAMU, státnice jsou úspěšně za vámi. Co na vaše úspěchy říkají učitelé?
Myslím, že jsme všichni hrozně nadšeni. Zejména kvůli tomu, že film byl hotový už loni, akorát jsme prostě v tom roce 2020 vůbec neměli štěstí a film nebyl skoro nikde k vidění. Takže teď až po roce se to nějak rozjíždí a všichni z toho máme velkou radost.

Čtěte také

Máte dvě jména, Bára Anna. Nepředurčuje vás to k větší tvořivosti? Vy toho totiž děláte poměrně hodně, jste nejen animátorka, ale také výtvarnice, scenáristka, také prý tetujete.
Já se spíš nemůžu ustálit u jedné věci, protože mě baví zkoušet nové předměty, nová média. Začínala jsem u klasické malby a kresby na výtvarce, pak jsme přešli k animaci, ale občas si odskočím do úplně jiných sfér. Dělali jsme například před několika lety projekt, což byla taková světelná skulptura napojená na piano, které interaktivně hrálo. Měli jsme ho na festivalu v USA i tady v Čechách. Když mám čas a sílu dělat něco jiného, tak jsme třeba před pár lety ještě s mým dobrým kamarádem provozovali kávový karavan a jezdili jsme s ním po Čechách. Zkouším, co se dá.

Pocházíte z východních Čech, ale teď žijete v Praze. Vracíte se do Hořic?
Teď jsem tam už dlouho nebyla, ale zejména také kvůli covidu a karanténě, protože tam žije moje babička s dědou a taky teta. Takže jsme se všichni bohužel viděli jen na Vánoce a ještě v hrozně omezené míře.

Animované snímky Báry Anny Stejskalové začínají dobývat svět (Rybáři)

Poprvé o vás, jestli se nepletu, bylo slyšet s příběhem o rybářích. Ten byl úplně první?
Ano, to byl můj bakalářský film. To je příběh o tom, jak se v dnešní době odevzdáváme do rukou něčeho, co je nad námi. Ať už to jsou sociální sítě nebo prostě cokoliv, co může nějak manipulovat s naší identitou. Kostlivec je pro mě ve filmu metaforou lidskosti. Co člověka tvoří úplně od základu, když to tak vezmeme.

Kdo se mi líbí, z toho si beru inspiraci. U filmu Jsme si o smrt blíž to byl nečekaně Jiří Trnka a jeho Sen noci svatojánské.
Bára Anna Stejskalová, filmařka a animátorka

Máte strach ze ztráty naší lidskosti?
Já docela ano, myslím si, že je to hrozně jednoduché. Všude na internet dáváme své fotografie, detaily z našeho života, je to příznačné pro celou naši generaci. Neumíme se tomu úplně bránit a přitom nevíme, co se se všemi těmi informacemi může stát.

Co je na animaci úplně nejtěžší?
Úplně nejtěžší je zvyknout si možná na pocit osamění. Protože často, hlavně u loutkové animace, když pracujete na menším filmu, tak je často člověk úplně sám v ateliéru, kde je tma a hučí tam světla. Strávíte tam třeba 8 až 10 hodin denně. Tak to je pro mě asi jedna z nejtěžších věcí.

Čtěte také

Zeptám se, jestli máte nějaký vzor a chtěla byste jít případně jeho cestou?
Mám spíš vzory týkající se výtvarného umění. Kdo se mi líbí, z toho si beru inspiraci. Třeba zrovna u filmu Jsme si o smrt blíž, tak byl nečekaně inspirací Jiří Trnka a jeho Sen noci svatojánské.

Teď už zase něco tvoříte nebo necháváte doznít pocit ze snímku Jsme si o smrt blíž?
Zrovna jsme v takové pauzotvorbě, já pracuji jako hlavní výtvarník na projektu Tmání režiséra Ondřeje Moravce. Je to první český film, který vzniká ve virtuální realitě. A teď máme takovou kreativní pauzu, čekáme, jestli dopadne founding a budeme moci film dodělat. A zároveň jsme s přáteli založili vlastní loutkové studio, které se jmenuje Burning Frames. A vyvíjíme takový seriál, snad to dobře dopadne.

Bára Anna Stejskalová ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové spolu s Pavlou Kindernayovou

Nesedíte se založenýma rukama. V sobotu 5. března se dozvíme, jestli proměníte nominaci v sošku a také stotisícovou odměnu. Věděla byste, co s případnými penězi udělat?
Určitě. Máme nové studio a spousta věcí nám tam ještě chybí. Takže peníze by šly na lampy, světla a další vybavení studia.

Říká Bára Anna Stejskalová. Držím palce a ať vás vaše práce stále baví a máte dostatek pozitivní inspirace. Na shledanou.
Děkuji za pozvání, na shledanou.

Spustit audio

Související