Pavel Krejčí: Rozhlas je film, při kterém si každý posluchač v hlavě vytváří své vlastní obrázky

9 fotografií

Pane režisére, vy jste obdržel medaili města Hradce Králové. Co jste na to říkal? Protože to bylo jistě velké ocenění vaší práce.
Vždy je příjemné, když si někdo všimne vaší práce. Takže když si někdo všiml mé práce, tak to samozřejmě potěší. Ještě mohu dodat, že jsem byl na pódiu v hradecké filharmonii ve velmi dobré společnosti.

Režisér Pavel Krejčí|foto: Milan Baják

Tam bylo ještě dalších 13 oceněných.
13 mých kolegů. Za kulturní část to byl muzikant Martin Brunner, jeden z organizátorů, který vlastně vymyslel slavný festival Jazz Goes to Town. A také Ladislav Zeman, dlouholetý ředitel Klicperova divadla.

Některým hercům práce před mikrofonem nesedí. Je to pro ně příliš intimní a obnažující, je to jakýsi druh striptýzu.
Pavel Krejčí, rozhlasový režisér

V souvislosti s vámi mne vždy hned napadnou dvě věci. Jednak, že se mne vždy ptáte jste čtu, abych měl bohatou slovní zásobu. A potom druhá věc, že jste mi říkal, že když něco nevím, tak mám říct, že to prostě nevím.
Ano, přesně. Takže se držíš Jakube pravidel, která jsem ti řekl.

Čtěte také

Rozhlasový režisér Pavel Krejčí byl oceněn medailí města Hradec Králové

Pamatuji si je. Byl to váš sen už v dětství, pracovat v rozhlase?
Začnu z té druhé strany. Snem to v začátku nebylo. Mým snem, když už se budeme bavit v této rovině, bylo být kameramanem. Mně se líbilo fotografovat. Obrázky. Josef Sudek, Funke a Drtikol, to byli mí favorité na střední škole. A z toho se logickými kroky vyvinulo, že člověk tíhne ke kulturní oblasti, k divadlu a k filmu. Vymetal jsem každý film. Teď je to až neuvěřitelné, že jsem byl například třikrát denně v kině. Odpoledne, v šest a ještě večer. Ale to byla doba, kdy ještě nebyla televize tak expandovaná a filmy byly opravdu hodnotné. Mluvím o 60. letech minulého století.

Ovšem obrázky s rozhlasem hodně souvisí. Rádio, to jsou vlastně obrázky v naší hlavě a v mysli. Ty je třeba pro posluchače vytvořit.
Ano, říká se, že rozhlas je film, který má každý posluchač ve svém mozku. Mluvím teď o tvorbě umělecké, ne informativní samozřejmě, ta je velice důležitá. Ale to je tzv., my tomu říkáme v režii, útok na druhou signální soustavu. To znamená na emoce a na to, co ve vás vyvolává dané slovo. Třeba obsahem nebo nějakými souvislostmi. Vytvoříte si v hlavě obraz, máte představu herce. A hlasem, který zní třeba velice sexy a eroticky, hovoří ve skutečnosti normální žena, kterou byste na ulici přehlédli. Ale přitom je to vynikající herečka. Totéž platí o mužích.

17. ročník rozhlasové ankety Šarmantní osobnost roku - Eva Boudová a Pavel Krejčí

Jak dlouho už vůbec v rozhlase pracujete?
Do rádia jsem přišel v květnu roku 1975, to vím přesně. Předtím jsem půl roku externě spolupracoval, docházel jsem hlásit, ty jsi Jakube moderátor a já byl hlasatel. Potom jsem dostával úkoly od redakce, tíhnul jsem ke sportu a kultuře. Takže nejdříve jsem jako redaktor připravoval příspěvky sportovní a také kulturní. A protože tam byla v té době velice dobrá parta, která držela pohromadě, takže jsem se postupně seznámil se všemi oblastmi rozhlasové tvorby, až jsem se dostal i k režii.

Je dobré získávat zkušenosti a dívat se na ty, kteří umí. Jak říkal malíř Vladimír Komárek: krást můžeš, ale jen očima a ušima.
Pavel Krejčí, rozhlasový režisér

Rozhlasová režie, to člověku nespadne jen tak do klína. Musí toho hodně umět a hodně se naučit.
Já jsem se prakticky, když to vezmu úplně obecně, vyučil u slavného režiséra Jiřího Horčičky. I když jsem absolvent DAMU a uměleckých škol, tak nejpodstatnější je být přímo u toho zrodu. Stát u toho, kdo to umí. Vždy je nejlepší dívat se na ty, kteří umí. A jak říkal kdysi malíř Vladimír Komárek: krást můžeš, ale jen očima a ušima.

Rozhlasový mikrofon je obnažující, je to pro herce jakýsi druh striptýzu|foto: Jiřina Šmídová

To je hezké.
Takže já jsem kradl ušima od Jiřího Horčičky, Pepíka Henkeho, paní Aleny Adamcové a Josefa Melče v Praze na stážích. Což vřele všem doporučuji. Přimknout se k nějaké takové partě, o které si myslím, že je opravdu špičkou. A tam jsem se dostal k podstatě věci, která je důležitá v rozhlase a v samotné režii. A to je komunikace s kýmkoliv, ať už je to redaktor, dramaturg, herec, ale i to celé okolí. I ta poslední s odpuštěním v uvozovkách uklízečka, která vám ve studiu připraví prostor.

Rozhlasový režisér Pavel Krejčí a muzikant Martin Brunner|foto: Jiřina Šmídová

Proto je tady také v hradeckém rozhlase tak příjemná atmosféra. Proto sem také jezdili a stále jezdí ti nejlepší herci.
Abych to upřesnil, já si vybíral do rozhlasových her, pásem básniček a literárních pořadů samozřejmě herce, kteří to tzv. v uvozovkách umějí. Jsou herci, kteří jsou vynikající na divadle, ale před mikrofonem jim to prostředí nesedí. Myslí na mikrofon, na ten kontakt, je to někoho příliš obnažující, je to jakýsi druh striptýzu.

Je to hodně intimní.
A ne každý k tomu má vlohy. A mým dramaturgickým počinem bylo, že jsem zval do Hradce i herce z pražských divadel, ovšem s vazbou na region. Ať už to byl Josef Somr, který který hrál v pardubickém divadle. Nebo Blanka Bohdanová, Ladislav Frej a z těch hradeckých Jiří Štěpnička nebo Stanislav Zindulka, který hrál nejen v Činoherním klubu, ale předtím v Brně. To říkám jen pár jmen. Ona jich byla spousta. Dojížděl sem také například Josef Bek.

Vešlo do povědomí, že se do Hradce jezdí příjemně pracovat. A také si odpočinout. Herci tomu říkali příjemné otroctví.
Pavel Krejčí, rozhlasový režisér

Takže musela vzniknout jistě i spousta přátelství, ne?
Ano. Pro naši profesi je důležité udržovat kontakt s herci, i když nejezdí natáčet. K těmto dobrým duším patřil také například Lubomír Kostelka. A potom samozřejmě herci ať už z Pardubic nebo z Hradce Králové. Abych nezapomněl na loutkové divadlo Drak, kde byla řada vynikajících herců. Samozřejmě jsme se všichni znali. Vytvořili takovou správnou partu, tak vešlo do povědomí, že se do Hradce jezdí pracovat, ale příjemně, a také si odpočinout. Říkali tomu příjemné otroctví. Z Hradce vzpomínám na herce, jako je Dagmar Felixová, Jarmila Cmíralová, Mirek Suchý, Jan Pilař, Boris Šlechta a z pardubických Milana Sandhause, Alexeje Gsöllhofera a Petra Hübnera. A z těch pražských Jirka Ornest a Pavel Soukup. To byli moji favorité. I lidsky.

A může na ně také někdy režisér houknout?
Samozřejmě, ale je v tom jistý druh psychologie. To se nedá nic dělat. Ale musíte vědět, ke komu si to člověk může dovolit a jakými prostředky. Na koho co platí. Třeba na Petra Hübnera, se kterým jsme byli velcí kamarádi, jsem klidně mohl řvát, ale samozřejmě tak, abych ho neurážel, to dá rozum. Ale na jiné se muselo jemně, trošku bokem, ne před ostatními lidmi. To jsou takové ty režisérské metody.

Svítí červená, v rozhlasovém studiu se právě natáčí|foto: Milan Baják

Co rozhlasová budoucnost, pane režisére, rostou vaši nástupci? Protože stále se natáčí, stále se dělají pořady, četby, pohádky, točí se rozhlasové hry.
Tak například v současné době je externí spolupráce s hercem Janem Sklenářem, který se etabloval v divadle jako režisér skvělými inscenacemi s amatéry v Jaroměři. Rok na vsi je jeho poslední velký opus, který má velký přesah, je úspěšný. Nebo Jirka Seydler, který nyní působí v Opavě jako umělecký šéf divadla. Já jsem si je, nechci říct, vychoval, ale vyhlédl. A našemu dramaturgovi Jardovi Pokornému jsem je podsunul, takže snad převezmou štafetu. Vždy se někdo najde.

Takže rozhlasová budoucnost je růžová?
Já věřím, že to bude růžová a "nalakovaná" ještě navíc.

Jakub Schmidt a Pavel Krejčí v rozhlasovém studiu Českého rozhlasu Hradec Králové|foto: Milan Baják

Krása. Já moc děkuji pane režisére za rozhovor. Pavel Krejčí byl dnes hostem u rozhlasového mikrofonu.
Děkuji za pozvání. Na shledanou.