Stará budova Českého rozhlasu v Hradci měla úžasné kouzlo. Ale i do nové jsem se po letech moc těšil

Tak, vzpomněl jste si na to ucho?
Já nejdřív pozdravím vlastně všechny posluchače Českého rozhlasu v Hradci, protože je to tako spoustu let, co jsem měl tu možnost. V roce 1997 jsem odsud odcházel, možná, že někteří si můj hlas vybaví z některých hudebních pořadů a na vás, Jakube, si samozřejmě pamatuji. A musím říct, že jsem se na to setkání docela těšil. Je tam spousta vzpomínek právě ještě na tu starou budovu Českého rozhlasu ve Vrchlického ulici, která měla úžasné kouzlo.

Já si pamatuji, že tam byl dole v tom studiu ve sklepě vždycky takový šrumec, kolem vysílání strašně moc lidí. To se dnes nedá ani srovnat. Jsem tu vlastně sám teď.
To se dokonce ještě písničky do vysílání vybíraly manuálně. Já mám pocit, že některé ty věci tam jsou dodneška ještě uložené v té hlavě. Kdyby mě o půlnoci vzbudili, tak jak je Zlatá bula sicilská 1212, tak si myslím, že tady v archivu CD 212 je Pavel Bobek, 13. písnička je S tím bláznem si nic nezačínej. Má to 4 koruny, tedy 4 minuty 10 sekund a mělo to předehru, že se do toho dalo dobře mluvit.

No to je neuvěřitelné. To jsou věci, které si člověku zapíší do paměti. Já nic, já muzikant, to byl tenkrát vás hudební pořad.
To byl jeden ze dvou pořadů. Jeden byla soukromá hitparáda, kterou jsem zdědil po Pavlovi Sondovi, tehdejším kolegovi, a druhý byl Já nic, já muzikant.

Kdo to ve vás, Petře, probudil tuhle ohromnou lásku k muzice, k hudbě, ke kytaře?
No, já nevím, jak velké procento kytaristů je toho původu, že se na kytaru líp balej holky. Jsou možná někteří, kteří byli přinuceni podstoupit torturu lidové školy umění s kytarou na začátku, ale myslím si, že většina je těch, kteří v těch 13, 14 letech zjistili, že když umíte pěkně hrát C-dur, G-dur, D-dur, tak to jde líp s těma holkama. A byla to krásná doba. Když umíte ty první tři akordy, tak má člověk pocit, že na té kytaře už umí všechno. A čím víc pak zjišťuje, co se všecko dá zahrát, co se všecko musí naučit, tak je to prostě neverending story a nekončící boj.

Trocha šafránu z rozhlasového archivu Českého rozhlasu Hradec Králové aneb tyto fotografie už něco pamatují|foto: Český rozhlas Hradec Králové

Vy jste taky kytaru studoval, tedy tu klasickou na konzervatoři v Brně?
Ano, 6 let. A po dokončení absolventského koncertu jsem nebohou kytaru zaklapl do futrálu a kopnul jsem ji pod postel a tam dlouhé roky ležela. A je fakt, že kdyby dneska nedej bože na to mělo přijít a měl bych něco zahrát z klasické kytary, tak by to byl veliký boj.

Vy jste se setkal při muzice s hodně velkými jmény. Tak můžete zavzpomínat, s kým jste spolupracoval?
Já nevím, je toho hodně. Začal bych tady v Českém rozhlase s Vaškem Součkem a Lokálkou. To byla důležitá životní etapa. Obzvláště když prožijete spoustu času v autě, po cestách s kolegy, kteří jsou o generaci starší, tak tam se nasbírají moudra. Tam jsem byl poučen do života. Potom známé jméno spíš z jazzové oblasti je Pavel Jakub Ryba, s kterým jsme kdysi hráli, to je náš fenomenální baskytarista, český Jacob Pastorius, kdyby Pavel poslouchal, tak ho tímto zdravím. Teď jsme se sešli po 20 letech a vypadá to, že natočíme nějaké písničky, co jsme kdysi dělali, shodou okolností tady v Českém rozhlase. Pavel je chce vydat a chtěl by je udělat nějak znova. Byla tam chvilková, to bylo ještě v 80. letech, taková roční zkušenost s Lenkou Filipovou, tady v Hradci Králové to byl taky náš vlastně kolega v Českém rozhlase Slávek Hamaďák. Měl kdysi kapelu Piráti 44. Je to takové trošku jakoby žánrově ode zdi ke zdi. Piráti, to byl opravdu crossover, to byl strašnej nářez, hlasitá hudba. Nejhorší byl Roman Vrána, měl takhle za mým uchem ten největší činel, do kterého strašně řezal.

A Devítka? Tak to bylo kolik, 11 let?
Devítka, to bylo 11 roků. Ještě předtím jsme měli takovou kapelu, která se teď trošku oživila, hradecká, kapela Wild West. Což bylo takový heslo, s prominutím, aby se country nažralo a bigbeat zůstal celej. A v roce 2005, když odešli bráškové Hofrichterové z Devítky, tak mně Honza asi o půl jedné v noci volal a říkal, nechtěl by sis s náma zahrát? No tak jsem říkal, že jo. A bylo z toho 11 let.

Vy prý Petře kytary i sbíráte, máte doma kolik kytar?
No, to nevím. Kytar u kytaristy není nikdy dost, že jo. Mám jich doma asi 12, 14 nebo tak. Nevím, teď opravdu bych plácnul. Ono se to mění. Ony se mi tam trošku hromadí. Ale je to ještě docela dobré. Žena na to nějak teď už rezignovala, ale vím, že jeden čas se trošku koukala úkosem. Tak jsem říkal, taky jsem mohl sbírat stará auta, to by vyšlo dráž.

No a co dobro? To je další zajímavý hudební nástroj a vy na něj umíte hrát. Ale možná ze začátku to bylo asi spíš zlo se na to naučit.
To je doteď zlo. Protože dobro je krásný nástroj. Osudové bylo setkání s Petrem Sabadošem, to je výborný dobrista ze Slovenska. Potkali jsme se kuriózním způsobem a ten mě k tomu prostě přived. Ale co se týče hry na tento nástroj, tak to s kytarou nemá nic společného, to je všecko jinak.

Muzikant a skvělý kytarista Petr Havrda, někdejší hudební redaktor a dramaturg Českého rozhlasu Hradec Králové|foto: Milan Baják

Ono to visí na krku jakoby naplacato, naležato.
No, ale hlavně je to úplně jiná technika. Hrajete želízkem, nehrajete prsty, prstýnkama se hraje. Ten nástroj je nádherný, ale je to prostě běh na dlouhou trať.

A co cestování? V žilách muzikanta vždycky koluje možná trošku kočovná krev, ne?
No, cestování, já se přiznám, že toho jsem moc nestihl. Ale je pravda, že jsou destinace, které stojí za to vidět a které mě uchvátily. Konkrétně Kanada. Dcera byla rok v Kanadě, byli jsme tam za ní a prostě Britská Kolumbie, jsem rád, že jsem to viděl. A jestli se mi to povede, chtěl bych se tam vrátit a vidět to znovu.

A co nejvíc vás tam zaujalo?
Všechno. Ne, samozřejmě příroda je prostě nádherná, ale teď se možná dotknu věci a nejsem asi jedinej, kdo si toho všiml, prostě je to jiný životní styl. Ti lidé v sobě mají něco pozitivního, optimistického, vstřícného. Měl jsem problém s tím, když jsem tady pak v Praze vystoupil na letišti, tak jsem se chtěl znovu otočit a odjet.

Co práce? Tak my jsme zmínili Devítku, ale to už je minulost a vlastně velká budoucnost je možná teď Žalman a spol.
Ono je to tak, že v podstatě já jsem trochu z pracovního vytížení s Devítkou na podzim víceméně jakoby skončil s tím, že jsem takovej ten libero, nebo já nevím jak to mám říct. Zrovna jedu s Honzou a s Jindřiškou hrát na vítání jara do Mníškovic ke Slávkovi Janouškovi, protože Ivan Šmejda, který za mě nastoupil, tak nemůže. A navíc Devítka má letos 25 let, takže jsme domluvení na nějaké spolupráci, když budu moct a bude zájem, tak si půjdu zahrát. No a s Pavlem Žalmanem, to byla taková čerstvá záležitost. Já jsem tam párkrát zaskakoval za Pavla Malinu, který zas hrál s bráškama, nebo byli v Americe na podzim loni. A prostě v podstatě z vteřiny na vteřinu přišla tahle nabídka. Tam se nedalo moc rozhodovat.

Takže jste na nové lodi, řekl bych.
Ono je to i trošku o tom, že přece jenom známe. Třeba s Peťou Novotným jsme spolu natočili mraky desek, známe se 20 roků, dělali jsme spolu. Vyhovujeme si, víme o sobě. Pro mě je to teď tak, že se musím naučit vstřebat prostě spoustu materiálu, jednak koncertního, jednak do toho se teď začala točit deska, je to dvoucédéčko, je tam spousta novinek. Kdyby každý v uvozovkách senior, kterýmu je 70 roků a měl takové plány a byl tak vitální, jako je Pavel Žalman, tak já tedy před ním smekám klobouk.

Až bude nová deska Žalmana, tak tam už budeme potom moct říct, že tam hraje Petr Havrda.
Ano. Ona bude nová, ale v podstatě můžu prozradit to, že tam budou vlastně staré písničky. Je to taková průřezová profilová deska, dokonce tam část nahrála Pavlína Jíšová s Tondou Hlaváčem. A my teď nahráváme znova ty písničky, které už byly natočené třeba ve třech verzích. Tak zase ještě děláme nějakou jakoby verzi jinou trošku.

Ale dá se to tak nazvat, nová kapitola v životě muzikanta Petra Havrdy.
Určitě.