Neměli byste poznat, jestli hraji nohama nebo rukama, směje se mladá varhanice Monika Šnorbertová

21. prosinec 2022

Talentovaná varhanice Monika Šnorbertová z Jilemnice studovala hru na varhany na konzervatoři v Pardubicích, teď ji studuje i v Praze na Hudební akademii múzických umění. Prý byla odmalička velmi hudebně nadaná, a tak se možná dalo očekávat, že se hudbě bude jednou v životě věnovat naplno.

Musím říct, že už jsem tady na vašem místě viděl spoustu varhaníků, ale ani jednu varhanici. Vy jste první. Je hodně žen, které se věnují tomuto hudebnímu nástroji?
To je zajímavé, protože v poslední době mně přijde, že potkávám více varhanic. Možná to souvisí i s emancipací žen. Celkově mi přijde, že je v současnosti v hudbě více žen. Možná je to i tím, že se v tomto umění hodně vyjadřují emoce.

Mé nejmilejší varhany jsou v klášteře ve Vrchlabí. Jdou těžce a člověk musí použít svoji sílu do toho hraní, ale já je mám moc ráda.
Monika Šnorbertová, varhanice

Jak to všechno u vás začalo s muzikou? Jaké byly vaše první hudební krůčky?
Nejsem z hudební rodiny, nikdo mě k hudbě nevedl, ale maminku jsem prosila, aby mě dala na klavír, protože ten jsme doma měli. A ze začátku jsem na něj moc necvičila, jako ostatně všechny děti. Ale pak se paní učitelka jen tak mezi řečí zmínila, že bych klidně mohla cvičit každý den, tak jsem si řekla, proč ne. A tehdy se u mne zrodil nějaký zvyk, strašně mě to začalo bavit, cvičila jsem každý den a raději zanedbávala jiné povinnosti, jen abych mohla hrát na klavír.

Čtěte také

A kdy přišly na řadu varhany?
Dlouho jsem chtěla hrát na další nástroj, protože jak mě to bavilo, tak jsem si říkala, že přeci nemůžu mít jen jeden nástroj. A k tomu mě také přivedla mamka, protože jednou přišla z Noci kostelů, kde hrál skvělý varhaník Radek Hanuš, představoval varhany v kostele v Jilemnici. Tak říkala, že bych si na ně měla zahrát a zkusit je i vystudovat. Tak jsem šla na ZUŠku k pan Hanušovi a ten se mě krásně ujal. Je skvělý učitel.

Kde jste cvičila? Protože varhany si prostě do pokojíčku nedáte.
Teď momentálně už je v pokojíčku mám. Tedy zmenšenou verzi. Ale předtím, ano, neměla jsem kde cvičit. Navíc Vrchlabí není Jilemnice, bydlela jsem v Jilemnici a nechtělo se mi každý den dojíždět. Ale Radek Hanuš mi půjčil své harmonium do jilemnického muzea, kde jsme měli dobré vztahy s ředitelem Janem Luštincem. Ten byl moc hodný, dal je do Erbovního sálu a mohla jsem tam cvičit. Vždy jsem se návštěvníků ptala, jestli jim to nevadí, ale naopak byli rádi, že jsem jim zahrála, když si prohlíželi výstavy.

Čtěte také

Varhany jsou ale přeci jen asi trošku složitější než klavír.
Nepamatuji, že by mi to přímo nešlo, ale myslím si, že to bylo především dobrým učitelem. Radek Hanuš nikdy nepoužíval nějak extrémně špatnou motivaci, což je dobře. Určitě jsou varhany v určitých ohledech těžší, ale klavír má také svá úskalí. Oba nástroje jsou složité.

Jak je těžké hrát na varhany?
Nejtěžší je to v koordinaci a pak je to také hodně o přemýšlení. Nechci říkat, že ostatní nástroje nejsou složité na přemýšlení, ale třeba na rozdíl od houslí, které hráč čte jednu notovou osnovu, tak u varhan čteme tři pod sebou. Někdy se mi i stalo, když jsem hrála například skladatele Mendelssohna, že jsem četla pět těch linek pod sebou, a to už je opravdu hodně. A pak máme například tři manuály. U největších varhan již může být až sedm.

Čtěte také

A také rejstříky měníte, je to tak?
Ano. A varhany by vlastně bez toho, aniž bychom vytáhli rejstřík, vůbec nezněly. Kdybyste nevytáhl rejstřík a zahrál klávesu, tak vám nezní nic. Právě pomocí rejstříků určujeme, jak nahlas varhany budou znít a jakou budou mít barvu. Máme třeba rejstřík trubka, který opravdu připomíná trubku. A ještě k tomu používáme při hraní i nohy. Ty máme vycvičené tak, že hrají stejně jako ruce. Člověk by neměl poznat, jestli hrajeme nohama nebo rukama. Koordinace je opravdu na tom hraní nejtěžší.

Každé varhany jsou krásné, většinou jsou to barokní hudební nástroje?
V Česku budou nejvíce barokní, ale třeba ve Francii je jich nejvíc romantických.

Čtěte také

Úkolem varhaníka je najít na každém nástroji to nejkrásnější. Jak je to složité?
Máte pravdu, stojí to hodně času stráveného u varhan. Můj nynější profesor na HAMU říká krásnou věc, že je vždy fajn po koncertě slyšet od posluchačů, že rozezněl varhany tak, jak je nikdo jiný nerozezní. Protože si umí skvěle vybrat, jaký rejstřík použít a jak nástroj dobře rozeznít.

Které varhany máte vy nejraději?
To je opravdu velmi těžká otázka. Protože jsem vyrůstala ve Vrchlabí nebo v Jilemnici, tak mé asi nejmilejší varhany jsou barokní v klášteře ve Vrchlabí, které tedy jdou opravdu těžce a člověk musí použít nějakou svoji sílu do toho hraní, ale já je mám moc ráda.

Čtěte také

Ještě mi řekněte, vy jste teď prý hrála také v nějakém filmu?
Ano, hrála jsem tam na klavír. Bude to nový český sci-fi film Bod obnovy. A já jsem tam hrála skladbu od Clauda Debussyho za hlavní herečku. Ona se to tam jako bude učit, takže nejdříve jsme měli záběry, kdy se skladbu učila, a pak už je tam záběr, kdy to zahrát umí. A tam uvidíte mé ruce. Ale jen ty. Zezadu je zabraná normálně hlavní herečka.

Budete mít teď někde koncert, bude příležitost vás slyšet hrát?
Můj nejbližší koncert bude 27. prosince v Pardubicích v kostele svatého Bartoloměje od 17 hodin. Tamní nástroj už znám velmi dobře. Bude to společný koncert se sborem Cantus amici.

Talentovaná varhanice Monika Šnorbertová z Jilemnice byla dnes naším hostem. Děkuji za rozhovor.

autoři: Jakub Schmidt , baj
Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.