Největší úspěch je, že jsem to všechno přežil. Směje se jediný český držitel růžového trikotu z Gira

Cyklista Jan Hruška se snaží předat své profesionální zkušenosti mladé generaci

Dnes si budeme povídat jednak o nejvyšší profesionální cyklistice, ale také o výchově nových cyklistických talentů. A hlavně o tom, jak se vrcholová závodní kariéra mění v běžný život. Naším hostem je bývalý profesionální cyklista, majitel růžového trikotu ze slavného Gira, Jan Hruška. 

Tak připomeňte, byl to rok 2000, kdy jste oblékl slavný růžový dres pro lídra závodu Giro d'Italia?
Byl to rok 2000, ono to už je skoro 20 let, bude výročí.

Co to vůbec znamená, nést na sobě růžový trikot pro nejlepšího jezdce?
Je to nejlepší jezdec průběžného pořadí. Jako je na Tour de France žlutý trikot, tak Giro má růžový a na španělské Vueltě je červený nebo se říká rudý.

Jan Hruška ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové

Tak vy jste byl v roce 2000 růžový. Považujete to za největší úspěch vaší cyklistické kariéry?
Největší úspěch je, že jsem to všechno přežil. Spíš si myslím, že je to takové mediálně nejuchopitelnější, protože samozřejmě v momentě, kdy je člověk v něčem jediný, tak je to skvělé. Já už čekám spoustu let, že někdo přilítne a ten dres si také sebere. A budeme už u nás dva majitelé, ale zatím nevím, jestli mám to štěstí nebo smůlu, nevím, jestli si to zasloužím, je spousta skvělých cyklistů a zatím ne a ne ten růžový dres získat.

Spousta lidí mi v cyklistice pomohla a já se snažím posunout štafetu pomoci dál k těm mladším a lidem, kteří to myslí s cyklistikou vážně.
Jan Hruška, bývalý profesionální cyklista

Zatím ne, zatím jste jediný. Máte ten dres někde doma schovaný? Protože snad byl prý dlouhá léta uložený někde v krabici od banánů a tam zahálel. Je to tak?
Je to smutné, byl dlouhá léta v krabici, potom mi ho dobrý kamarád zarámoval. Pak jsme ho potřebovali vytáhnout kvůli natáčení s Českou televizí, dělali jsme nějakou srandu a od té doby leží zase v krabici. Ale dal jsem jej do igelitky, aby už nevypadl, protože opravdu, když se na ten dres podívám, tak těch 20 let se na něm podepsalo. A myslím si, že kdybych si ho oblékl, tak už se ty gumičky rozsypou.

Takže vy si nevystavujete své úspěchy a nekocháte se tím, co jste všechno zažil a dokázal?
Tak to asi přijde. Asi v momentě, kdy si začnu dolepovat album, budu mít čas si rámovat všechny věci a dodělávat si výstřižky z novin, tak to je začátek konce. Zatím jsem rád, že na to nemám čas.

Tak vám držím palce, ať to ještě dlouho vydrží, ať na to ještě hodně dlouho nemáte čas. Jinak před vámi cyklistickými profíky opravdu smekám. Jak dlouho vy jste byl na cyklistické světové špičce?
V podstatě osm let jsem jezdil opravdu v profíkách v Itálii, ve Španělsku a 12 let profisezon celkově. Říká se, že 10 profisezon už je tak akorát, aby to člověk nějak ustál.

Cyklista Jan Hruška se snaží předat své profesionální zkušenosti mladé generaci

A vy jste zvládl 12.
Já jsem zvládl 12, ale čtyři byly v českém týmu, kde tedy nevím, jestli to bylo snazší nebo ne, protože profíci všude létali letadlem, my jsme všude jezdili auty. Takže do Portugalska na otočku, zase zpátky, to bylo běžné. Myslím si, že tyto čtyři roky mne zlikvidovaly víc, než potom ty zbylé.

Cyklista Jan Hruška se snaží předat své profesionální zkušenosti mladé generaci

Jaké to je být na špici taková dlouhá léta? Jaké máte zážitky, jak na to vzpomínáte?
On ten život byl dvojí. Na jednu stranu to bylo občas super, protože člověk si dal na podzim šest týdnů volno, nedělal nic, neměl žádné jiné starosti, protože se mu tam nenabalovala žádná další práce. Což se moc nestalo, že by najednou mimo sezonu měl spoustu času. Maximálně jsem udělal něco na zahradě a nějaké drobnosti doma jsem přitloukl. Ale pak samozřejmě byly okamžiky, kdy se trénovalo tady v Čechách a bylo mínus 10, mínus 15 stupňů, pršelo, sněžilo, foukalo. Tedy na jednu stranu je to hrozně příjemná práce, když bych to měl nazvat prací, což samozřejmě svým způsobem je, ale také to někdy opravdu šlo hodně přes závit.

Přes závit, to říkáte hezky. To se říká mezi cyklisty?
Nevím, jestli mezi cyklisty, já to používám. Ono by se to dalo říct i jinak, ale jsme v rádiu, tak bych to rád nazval nějakým normálním způsobem. (smích) Přes závit je naprosto korektní.

Cyklista Jan Hruška se snaží předat své profesionální zkušenosti mladé generaci

Vy jste jel Giro, Tour de France i Vuelltu, všechny tři nejslavnější světové cyklistické podniky.
Já mám hroznou radost z toho, že se mi podařilo zkompletovat všechny tři. A podařilo se mi i zkompletovat v podstatě takové ty základní klasiky, které se jezdívají, Flandry, Paříž–Roubaix, Nice, atd. Ještě dnes to není žádná série světových pohárů, jsou to prostě významné klasické závody. A trošku mě mrzí, že třeba Paříž–Roubaix jsem nedojel, ale to se opravdu dojet nedalo.

Vážně se to nedalo?
Já jsem to tenkrát chytil za deště, takže když jsme vlétli na dlažební kostky a na nich obrovské množství bláta, v podstatě ty kostky nebyly vidět, tak si představte hliněnou cestu, kde jsou dlažební kostky ještě větší než na hradeckém náměstí a je to celé zalité asi tak 10 centimetry kakaem nějakého bláta a celé ta cesta je dokulata. Takže jsme na to vlétli, tenkrát jsme to nějak připravené neměli, protože náš tým to měl jako nutnost to odjet, takže to byl závod za trest. Přežil jsem nějakých 120 kilometrů a potom už jsem odstoupil. Tak rád jsem si do auta už dlouho nenastoupil.

Cyklista Jan Hruška se snaží předat své profesionální zkušenosti mladé generaci

Jestli jste sledoval letošní Tour de France, tak tam se odehrálo něco podobného. Tam přišly v etapě alpským pohořím kroupy a sníh a také se nedalo dojet. Etapa byla zastavena.
Shodou okolností jsem to viděl a to jsou prostě okamžiky, kdy se musí skončit.

Vy jste po své profesionální cyklistické kariéře na silnici ještě přesedlal i na horské kolo, je to tak?
Já jsem se potom omylem dostal na horská kola, chtěl jsem se ještě chvilku povozit v Čechách a horské kolo byla jedna z možností. A nějak se to zvrtlo a v podstatě pět let jsem jezdil. A po těch pěti letech ježdění my spadl shodou náhod do náruče tým, o který se dodnes starám.

Cyklista Jan Hruška se snaží předat své profesionální zkušenosti mladé generaci

Říkal jste omylem?
To měla být záležitost na pár měsíců, ale jezdilo mi to lépe, než jsem sám čekal, takže mi to ještě vydrželo poněkud déle.

A také to bylo úspěšné, protože jste mistrem republiky v maratonu horských kol z roku 2009.
Je to tak.

Cyklista Jan Hruška se snaží předat své profesionální zkušenosti mladé generaci

A co je těžší, co je lepší, co je hezčí? Dá se to říct? Jestli silnice nebo hory?
Každé má své. Je to specifické, protože na silnici člověk dojede většinou čistý, jen má zaprášené holenní kosti. Na bikách většinou člověk dojede zmazaný opravdu od hlavy až k patě. Zase na těch bikách člověk z 10 pádů devětkrát spadne a vyválí se do listí. Na silnici, když jdete k zemi, tak ještě, než dopadnete už víte, že to bude zlé. Takže každé má svoji výhodu. Na silnici vás může přejet auto, na horském kole vás spíš srazí srna. Je to sice pořád jedna cyklistika, ale každý sport má svá specifika, která jsou naprosto odlišná a přitom mají hodně společného, pořád se musí šlapat.

Já si myslím, že Češi vždy na poměr obyvatel vyprodukovali mnohem víc cyklistů procentuálně než jiné cyklistické národy.
Jan Hruška, bývalý profesionální cyklista

Vy šlapete pořád. Cyklistika je vaší celoživotní láskou. Ale když děláte něco na světové úrovni, musí být potom těžké přeorientovat se na běžný život, když už prostě to nejde tak, jak by to mělo jít. Bylo to těžké?
Ty přechody jsou těžké, spousta sportovců s tím bojuje. Já mám výhodu v tom, že jsem z jezdce týmu přešel hned na majitele týmu a momentálně se o ten tým starám skoro jako o vlastní dítě. Spousta lidí mi pomohlo udělat ve sportu to, co jsem chtěl. Spousta lidí mě ve sportu podporovala a já se snažím nějakým způsobem zase posunout tu štafetu pomoci dál těm mladším a lidem, kteří to myslí s cyklistikou vážně.

GHOST Team - webové stránky českého cyklistického týmu

Můžeme představit, jak se jmenuje váš cyklistický klub?
Je to Ghost team, nejsme žádná světová stáj, ale na území České republiky jsme jedna z největších.

Takže jste jak profíci, tak i, když to tak řeknu, hobíčkáři?
Máme tam profíky, máme tam hobíky, máme tam rodiny, máme tam samozřejmě děti, které mě naplňují vůbec nejvíc. Těm se právě snažím předat všechno, co jsem se naučil.

To mě právě zajímá, ony děti. Protože na Slovensku mají například Sagana, výborného, skvělého cyklistu a také showmana. Také letos na Tour de France dojel v zeleném trikotu pro nejlepšího sprintera. Máme my nějaký takový podobný talent v současné době?
Sprintera nemáme. Máme spíš kluky na celkové pořadí, ale vždycky ty osobnosti táhnou, aby to nějakým způsobem fungovalo. Dají se na to právě navázat děti. Já už se za velkou osobnost nepovažuji a stále se snažím přes své jméno sehnat partnery, kteří nám pomůžou s týmem a s dalšími myšlenkami a projekty.

Určitě se také najde spousta talentovaných dětí, které budou pokračovat s cyklistikou u nás, ne?
Já si myslím, že Češi vždycky na poměr obyvatel vyprodukovali mnohem víc cyklistů procentuálně než jiné cyklistické národy. Kdo na kole rád jezdí, tak my uděláme maximum, aby se jim to líbilo.

Jakub Schmidt a Jan Hruška ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové

Zájemce o cyklistiku pozval osobně bývalý cyklistický profík, který ve své závodní kariéře zazářil, Jan Hruška. Moc děkuji za zajímavý rozhovor. A můžeme jen popřát, aby naší cyklistice vyrůstali další Kreuzigerové, Štybarové a samozřejmě také Hruškové.
Určitě, děkuji za pozvání. Těším se zase někdy na shledanou.

Spustit audio

Související