Lucie Houdková: Na trombon musíte mít fyzičku i dobrý sluch. Ne každý u něj vydrží

Lucie Houdková ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Lucie Houdková ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové

Jaké to je, když hraje něžná žena na trombon, což je nástroj, který patří většinou spíš do ruky mužům? Výjimkou potvrzující pravidlo je Lucie Houdková, dcera varhaníka Martina Strejce, která si trombon nebo také pozoun, chcete-li, vybrala v 19 letech úplně sama a vystudovala ho na konzervatoři v Praze a v Pardubicích. 

Kolik ještě Lucie znáte trombonistek či pozounistek?
Znám jich víc a víc, protože tento nástroj není atraktivní jen pro muže, ale hlavně opravdu právě pro ženy. Myslím si, že už je nás hodně.

Trombonistka Lucie Houdková ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové

Trombon je žesťový hudební nástroj, za který se tahá.
Ano, mění tvar při hře. (smích)

Váš tatínek je Martin Strejc, vynikající varhaník. Takže jste asi nemohla muzice utéct.
Nemohla, bránila jsem se do poslední chvíle, až opravdu v 18 letech jsem se rozhodla, že nakonec muziku dělat budu a přála jsem si k narozeninám baskřídlovku. Nevím, jestli tento nástroj znáte, ale vypadá jako když lesní roh spadne ze schodů. Tedy na ten jsem začala hrát a potom pan učitel Kužel řekl, že když hraji na baskřídlovku, musím i na trombon. A díky němu jsem začala.

Trombon, je nástroj kterému můj otec nerozuměl, takže mi do učení nemohl mluvit. Když chci relaxovat, tak si sednu za varhany.
Lucie Houdková, trombonistka, pedagožka a kapelnice

Zkoušela jste i jiné nástroje?
Hrála jsem na klavír, zpívala jsem, varhany, to je můj koníček. Když chci opravdu relaxovat, tak sednu za varhany. Takže jsem se trošku potatila. (smích) Nejde se tomu vyhnout.

Zvládáte tedy varhany, kde se hraje rukama i nohama, celým tělem.
Zvládám to opravdu jako koníček. Kdybyste si mě pozval na koncert, tak byste na něj určitě nechtěl přijít.

Zmínila jste pana Kužela, což je velká učitelská legenda v oblasti hudby v Hradci Králové a také muzikant par excellence. On vás tedy zasvětil do tajů pozounu?
Mám-li říct pravdu, tak vše začalo tak, že jsem chodila s klukem, který na trombon hrál. A mně se samozřejmě líbil nejen on, ale i ten nástroj. (smích) Díky tomu jsem na pozoun začala hrát. A pak to byl také nástroj, kterému můj otec nerozuměl, takže mi do toho nemohl mluvit. (smích) Což byla velká výhoda. Potom jsem chodila k panu Kuželovi a to je člověk, který je stále mým vzorem nejen přístupem k nástroji, ale přístupem k dětem, které učil.

Trombonistka Lucie Houdková při koncertě

Co musí zvládnout muzikant, který chce hrát na tento nástroj? Je to přeci i fyzicky náročné, ne? Není to těžké pro děti?
Je to těžké. Já učím děti, kterým je teprve šest let a už na ten nástroj chtějí hrát. Začínáme na plastový trombón, což má výhodu v tom, že je lehký a barevný. Zvukově mi to samozřejmě nevyhovuje, ale pro malé děti je to mnohem lepší. Protože fyzicky je to velice náročný nástroj a ne každý jedinec u toho vydrží.

Jak musí taková paní učitelka motivovat děti, aby u pozouny vydržely?
Všeobecně si myslím, že dnešní děti je potřeba hodně motivovat, protože mají více možností a lákadel. Dříve ve vesničce prostě nic nebylo, než jít k panu učiteli a hrát na housle nebo na klavír. Tedy motivace je důležitá. A přiznám se, že v tuto chvíli motivuji děti, u kterých vidím, že má smysl je motivovat. Jsou děti, kterým řeknu, nezlobte se, zkuste raději jít na fotbal. Protože si myslím, že je škoda, aby se věnovaly něčemu, na co třeba nemají až takový talent, jaký je k tomu nástroji zapotřebí.

Musíte rozeznat, jestli má cenu se to učit nebo ne.
Určitě. Protože se nejen jedná o fyzicky náročný nástroj, ale je potřeba i dobrý sluch. Stejně jako houslista tón dolaďujete, protože podobně jako na smyčci nemáte přesně namalováno, kde máte mít ruku, aby byl tón na správném místě. To se člověk musí naučit praxí. To místo je jasně dáno, ale musíte se naučit, kde přesně je.

Byl na vás tvrdý táta muzikant?
Tatínek to se mnou měl vždycky těžké, protože já jsem vzdorovitá. Tedy cokoliv po mně chtěl, tak já jsem samozřejmě nechtěla. Když chtěl, abych cvičila, tak jsem nechtěla, byl z toho pláč a klečení. I zákazy všechno. Tatínek asi cítil, že muzika ve mně je a chtěl, abych o ni nepřišla. Ale až můj vzdor opět dokázal to, že jsem u ní nakonec skončila a zůstala. A jsem šťastná. Hudba je mou součástí.

Po vystudování konzervatoře jste našla hned uplatnění? Byl o vás zájem jako o trombonistku?
Ano, hrozně hezká otázka, za kterou nevím, jestli děkuji. Každopádně si myslím, že je jedno, jestli na pozoun hraje žena nebo muž. Praha vždy nabízí mnohem víc možností využití. Ale ve výsledku jsem větší uplatnění našla v Pardubicích a tam je hrozně dobře. Ač jsem Hradečák, tak to tam vnímám moc příjemně. Ráda přijdu, když mi zavolají, zahraji v orchestru nějaký záskok nebo výpomoc na trombón. A zároveň si vážím spolupráce s Michalem Chmelařem, kdy máme žesťový kvintet a jezdíme takové výchovné koncerty pro děti. Jmenuje se to Hudba tančí stoletími. Tedy ve výsledku mě hudba k tanci provází i v té klasice.

Trombonistka Lucie Houdková při koncertě

Co swingová muzika, která prostě člověka nutí, aby neseděl?
Myslím si, že jsem hodně všestranný člověk v tom, že mám velice ráda klasiku, protože to je základ a kdo ji neovládá, nemůže hrát nic jiného. Tedy klasika mě velice oslovuje, ale taneční hudba mě provází už od těch 18 let, kdy jsem seděla na plese, a říkala jsem, oni už nehrají k tanci, protože hrají jinou hudbu. Chci to dělat jinak. A od té doby se tomu věnuji a baví mě to moc. Protože taneční hudba je odlehčenější a není tam taková přísnost ve hře, jako když máte vystoupit s varhanami na sólovém koncertě.

Výsledkem jsou dvě kapely, které teď máte teď. První se jmenuje Lucky Band.
To už je hodně let. Už asi opravdu 17 let hraje tahle kapela s tímto dvojsmyslným názvem. (smích) Hrajeme na plesech. Je nás dohromady 8 plus jedna nebo dva, podle toho, kolik zpěváků si s sebou vezmeme. Postavení je základní, rytmika, dechová sekce a zpěvy.

Stále mi běhá mráz po zádech v hudebně příjemných situacích. Funguje to nejen na muzikanty, ale hlavně na lidi. To mě baví.
Lucie Houdková, trombonistka, pedagožka a kapelnice

Říká se, že v kapele neexistuje demokracie, kapelník má vždy pravdu, ať se děje, co se děje. Jak je to u vás? Navíc, když ženská má pod sebou samé chlapy?
Ne samé, musím říct, že máme klávesistku v Lucky Bandu, které mě vždy podpoří. Ale já jsem velice demokratický kapelník, možná právě proto, že jsem žena a nechci působit hystericky. Nechci působit na muže tak, že nad nimi nějak vládnu. Konkrétně v Lucky Bandu je to tak, že tam má každý svoji roli. Jsou situace, kdy já poslechnu například bubeníka, protože je aranžér, když řekne, tak jsem to napsal bude se to tak hrát. A pak jsou zase chvíle, kdy poslechneme někoho jiného. Ale poslední slovo musím mít já.

Jak to chodí ve vaší druhé kapele Tuxedo Orchestra, která je trošičku větší než Lucky Band, ale ještě menší než klasický big band.
Souvisí to s tím, proč jsem tuhle kapelu zakládala. Vnímám, že možná i díky televizní soutěži StarDance se kvalita plesání zvětšuje. Trendy jsou zajímavější a je větší zájem o živou hudbu, což mě velice těší. Jsou místa, kam se Lucky Band akorát vejde, a jsou místa, kde by to chtělo větší kapelu. Tak mě napadl Tuxedo Orchestra, aby to bylo trošku jiné. Dala jsem tam čtyři vokalisty, kteří jsou skoro celou dobu na pódiu. Jeden druhému dělá třeba back vokál, což mě osobně velice na orchestru baví. V téhle kapele jsou velcí profíci. Tam stačí říct, buďte tam v tolik a tolik, musíte umět to a to. Je to jiný způsob práce. Netrávíme spolu tolik času mimo kšefty.

Lucky Band
to je mladá, ale vyzrálá kapela z Hradce Králové fungující už 17 let s drobnými personálními obměnami ve stejném složení. Tímto faktem zaručuje sehranost, profe­sionalitu a uvolněné vystupování. Bez kladné přízně posluchačů by určitě takto dlouho nefungovali a neměli chuť do další práce.

Kdyby si chtěl někdo Tuxedo Orchestra poslechnout, tak má možnost teď v pátek 31. ledna. Náplavka, Café music bar na Náměstí 5. května v Hradci Králové. Večer plný taneční a swingové hudby v podání skvělé kapely a čtyř charismatických zpěváků. Běhá vám ještě mráz po zádech, když se postavíte před orchestr?
Vždycky ne, když se postavím, ale když s nimi hraji. A když vznikají situace, které jsou hudebně příjemné. Když prostě aranžér napíše dobře písničku, muzikanti ji zahrají a funguje to. Funguje to nejen na nás muzikanty, ale hlavně na lidi. To mě baví.

Jakub Schmidt a Lucie Houdková ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové

Tak co nejvíc takového mrazení vám přejeme. Naším hostem byla muzikantka, trombonistka, pedagožka a kapelnice Lucie Houdková. Moc děkuji, na shledanou.
Děkuji též, na shledanou.

Spustit audio

Související