Dětský mozek v dospělém těle. Kniha Hraničářka Kristýny Řehákové popisuje život s poruchou osobnosti

Jak se u nás cítíte?
Příjemně, musím říci. Tak nějak jsem si to přesně představovala.

Většina lidí o nemoci neví. Já jsem to také dlouho nevěděla. Většinou to člověk zjistí až po pokusu o sebevraždu a stanovení diagnózy.
Kristýna Řeháková, spisovatelka

To jsem ráda. Já jsem si říkala, že bych si přála, abyste se cítila jako v koňském sedle, když jste jela na Navarovi a řekli vám, uvolněte se, zavřete oči a roztáhněte ruce. Vzpomínáte si na ten pocit?
Na ten pocit, když jsem tenkrát seděla v tom sedle, si vzpomínám. I když teď ho vytlačily trošku jiné pocity, jezdím teď na trošku divočejším koníkovi. Nebo spíše za ním docházím, máme spolu takový partnerský vztah, řekla bych. Není to tedy úplně o ježdění, ale ti koníci mi moc pomáhají terapeuticky.

Čtěte také

Každý máme tu svoji horu jinak vysokou. Michaela Duffková zvítězila nad démonem alkoholu

Musím zmínit, že Navara jste poznala v psychiatrické léčebně, kde jste byla několikrát a poměrně dlouho hospitalizována, protože jste se rozhodla z tohoto světa navždy odejít. Kolik lidí s hraniční poruchou osobnosti u nás žije? Víte to?
Abych pravdu řekla, nevím a ani jsem to nikdy nezjišťovala. Protože si myslím, že říci, kolik je takových lidí, je složité. Většina těch lidí to o sobě ani neví. Já jsem to také dlouho nevěděla. Většinou to člověk zjistí až právě po nějakém pokusu o sebevraždu, kdy skončí na akutním příjmu v psychiatrické nemocnici. A tam potom třeba ta diagnóza přijde. Ale spousta lidí to ani nechce řešit, myslí si, že ten problém zmizí. Tedy říci, kolik takových lidí je, opravdu nejsem schopná.

Mám pocit, že se o této poruše, která je považována za jednu z nejtěžších duševních chorob, mnoho lidí ani neví. Opravdu je to tak, že buď milujete, nebo nenávidíte? A nic mezi tím neexistuje?
Já to především nepovažuji za chorobu nebo nemoc. Vnímám to spíše jako rigidní a zažité vzorce chování, které nejsou správné. V jistých situacích a hlavně ve vztazích, i ve vztahu k sobě, k přátelům, k rodině, to člověka nějakým způsobem ovlivňuje a nežije se mu v tom dobře. Dělá mu to velké problémy. Emoce tam určitě takto fungují, vždy říkám, že to je jako dětský mozek v dospělém těle. Emoce jsou na úrovni tří, čtyř, maximálně pětiletého dítěte. A opravdu tam ta dynamika funguje úplně jinak než u běžného dospělého člověka.

Chtěla jsem uchovat pro syny, aby jednou věděli, co se dělo. Třeba si knihu přečtou a dá jim to odpovědi na spoustu otázek.
Kristýna Řeháková, spisovatelka

Velmi rychlé zvraty. To trošku naznačuje také obal vaší knihy, který je černobílý.
Černobílá, ten splitting, štěpení, to je jedna stránka té diagnózy.

Čtěte také

Spisovatelka Lidmila Kábrtová: Prožívejme naplno každý svůj den. Nic se nesmí v životě odkládat

Vy o tom všem nádherně píšete ve své knize. Umíte krásně vyprávět, možná i díky tomu, že ráda čtete. Máte také vystudovanou vysokou školu.
Mám vystudovanou sociální patologii a prevenci, takže to úplně se psaním nesouviselo. Spíše jsem to asi tenkrát šla studovat, protože jsem nevěděla, co jiného. Matematika mi nešla, takže to byl jeden z oborů, který se nabízely.

Při čtení vaší knihy člověk možná pochopí, že jste dostala v životě trošku naloženo nebo jste si možná sama dost nakládala. Na začátku studií se vám narodil první syn ze dvou. Pracovala jste následně s ohroženými dětmi, potom v dětském domově, seniorům jste pomáhala, což jsou velmi náročné profese. Nestýská se vám?
Nestýská, protože vím, že bych tu práci asi dlouhodobě nedokázala dělat dobře. Vždy by to šlo na úkor něčeho. Buď mě, nebo mých dětí, nebo i třeba právě těch klientů. Já jsem to tak viděla v dětském domově, kde mě práce velmi bavila, ale nedokázala jsem ji pak dlouhodobě udržet na takové úrovni, která je tam zapotřebí. A bylo mi těch dětí vlastně hrozně líto, protože jsem si uvědomila, jak těžký osud mají. Že to jsou děti bolavé a žjá bych tam měla být pro ně, a nezvládala jsem to. Což si myslím, že je špatně.

Důležité je vroucí objetí, kdy člověk nemusí ani nic říkat a cítí z toho úplně vše. To je podle mě kolikrát víc než říci, mám tě rád.
Kristýna Řeháková, spisovatelka

Při četbě vaší knihy jsem si říkala, jak důležité je říkat ostatním, že je máme rádi. Vnímám to správně, jako vaše poselství? Říkejme si to víc a nahlas? Mám vás ráda, mám tě ráda?
Určitě. Ale nemusí to být ani tak o těchto slovech. Třeba pro mne je teď hodně důležité, a to u nás v rodině nikdy příliš nebylo, takové to srdečné objetí. Opravdu vroucí objetí, kdy člověk nemusí ani nic říkat a cítí z toho vlastně úplně vše. To je podle mě kolikrát daleko víc než říci, mám tě rád.

Čtěte také

Spisovatelka s duší Věra Fina: „Polovina štěstí je v nás. K té druhé polovině si musíme najít cestu“

Mluvíme o vaší knize Hraničářka. Přišlo vám očišťující psát a tříbit své myšlenky? Nebo kde vznikl nápad to vše sepsat?
Nápad přišel asi tak v říjnu 2022. Tenkrát jsem byla po rozchodu s přítelem a asi měsíc po poslední hospitalizaci v Kosmonosech. Odcházela jsem s tím, že nade mnou v podstatě zlomili hůl. Byla mi tam doporučována další hospitalizace v Havlíčkově Brodě, ale já už jsem nechtěla. Víceméně jsem odcházela s tím, že to asi stejně nebude mít dlouhého trvání. Že buď tam budu za chvíli znovu, nebo budu někde jinde. A tak jsem si řekla, že začnu psát, protože jsem chtěla uchovat pro syny, aby jednou třeba věděli, co se dělo. A i teď si myslím, že už na to mám jiný pohled, než jsem měla tenkrát. A za deset, dvacet let, až budou oni ve věku, kdy to třeba dokáží pochopit, tak už bych ty vzpomínky ani neměla. Třeba si knihu přečtou a dá jim to odpovědi na spoustu věcí.

Působíte na první pohled křehce, ale věřím, že jistá spokojenost přichází i po tomto knižním úspěchu. Josef Motyčka natočil nedávno i dokument o lidech s hraniční poruchou. Měl ambice přednášet na školách. Měla byste také chuť na něco takového, předávat své zkušenosti dál?
Mám už jednu takovou besedu za sebou. A pokračování bude v lednu, protože jsme vše nestihli. Měli jsme na to dvě hodiny a zjistili jsme, že to je hrozně málo. A ta druhá část bude i zaměřena na literární soutěž, kterou tam studenti mají. Já budu členem poroty, takže se na to moc těším.

Jsem pyšná na mámu, že ušla kus cesty. A ušel ji i táta a bratr. Už si uvědomují spoustu věcí, za což jsem ráda. Za ně jsem ráda.
Kristýna Řeháková, spisovatelka

Možná jste neměla při psaní ambice pomáhat druhým, ale říkám si, že to pomáhající být určitě může. Nemyslíte?
Určitě. Je ale zapotřebí říci, že každý hraničář to má úplně jiné a každému pomůže něco jiného. Já jen zdůrazňuji, že je důležité si o tu pomoc říci. Dnes je tlak společnosti velmi cítit, máme dělat tohle a máme být takoví. Vybočovat je pořád něco, co se nenosí a co je odsuzované.

Čtěte také

Napsat knížku je zkouška trpělivosti, výdrže a sebeovládání, tvrdí Klára Bártová

V knize se dotýkáte i problematiky alkoholu, rodičovství, partnerství, nevěry, daří se vám tedy už lépe zvládat všechny nepříjemné situace, které do našich životů vstupují?
Myslím si, že se mi to daří, ale stále je co zlepšovat. Ale vždy, když se mi stane nějaká taková situace, třeba teď jsme měli jednu na hokeji se synem, kdy jsem si uvědomovala, že tam proti sobě, co se týče emocí, nestál rodič a dítě, ale dvě děti, tak to je pro mě hodně vyhrocené. Ale říkám si, neudělám něco, čeho bych potom litovala. Už se asi dokážu nadechnout, napočítat si do tří a pak to řešit v klidu. Což jsem dříve neuměla a proto jsem také ve spoustě případů narážela.

Vyvíjíte se. Což je možná podstatou nejen lidí s duševním onemocněním a s diagnózou. Makat na sobě.
Já jsem si například knížku pro mámu dlouho šetřila, protože jsem měla trošku strach, co na to řekne. A myslím si, že její reakce, nejdříve mi to bylo trošičku líto a pak jsem si na to sedla a říkala jsem si, ono to je už také někde úplně jinde. Před pár lety by tam třeba byly nějaké výčitky, ale to teď vůbec nezaznělo. Byla jsem na ni moc pyšná, protože i ona ušla kus cesty. A ušel to podle mě i táta a bratr. Už si uvědomují spoustu věcí, za což jsem ráda. Za ně jsem ráda.

Kristýna Řeháková ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové|foto:Milan Baják, Český rozhlas

Je vidět, že máte chuť pokračovat na té cestě dál. Kartička na ledničce pořád zůstává?
Kartičku na ledničce mám teď v knížce, protože jsem s ní měla založenou kapitolu, kterou jsem četla na besedě. Ale určitě si ji tam zase vystavím. I když teď jsem od přítele dostala kalendář a byla tam i záložka do knížek. A také latinské citáty. Jeden se mi moc líbí: "Všem nevyhovíš."

A připomenete, co je na té kartičce od kartářky?
Ano, stojí tam: "Úspěch tvého jednání závisí na síle tvého přesvědčení."

Tak držím palce, aby se to dál dařilo. Kristýna Řeháková, autorka knihy Hraničářka, byla hostem Českého rozhlasu Hradec Králové. Hodně odhodlání do dalších let. Děkuji za rozhovor.