Historik Zdeněk Zahradník: Když držíte v ruce starou knihu a můžete se s ní polaskat, je to nádhera

6. leden 2022

Město Hradec Králové i v minulém roce předávalo svá ocenění lidem, kteří jsou ve svých oborech výjimeční. Laureátem ceny Primus inter pares se loni stal historik a památkář Zdeněk Zahradník z Katedry pomocných věd historických a archivnictví Filozofické fakulty Univerzity Hradec Králové a mimochodem také dlouholetý ředitel hradeckého Muzea východních Čech.

Blahopřejeme k ocenění, které jste získal od města.
Děkuji. To ocenění byla taková zvláštní konstelace, která je na hranici za celoživotní dílo a in memoriam. Přišlo 10 let poté, co jsem z Hradce Králové odešel, takže pro ješitného chlapa je to jistě zajímavá věc.

Zdeněk Zahradník ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové

PhDr. Zdeněk Zahradník (* 1955, Rychnov nad Kněžnou) je archivář, historik, památkář, knihovník, divadelník a někdejší dlouholetý ředitel Muzea východních Čech v Hradci Králové. Působí na Univerzitě Hradec Králové, na katedře pomocných věd historických a archivnictví tamní Filozofické fakulty. Zároveň je vedoucím Biskupské knihovny Biskupství královéhradeckého. V roce 2021 obdržel cenu města Hradce Králové Primus inter pares, která je udělována za výjimečné výsledky v oblasti kultury, výchovy, vědy a sportu.

Vy jste se narodil v Rychnově nad Kněžnou. Jak to ale bylo s vaší láskou k dějinám, k historii a k památkám? Kde se to vzalo?
Měl jsem štěstí, že jsem chodil na gymnázium do Rychnova nad Kněžnou, byť to bylo v blbých letech, v 70. letech minulého století, ale byli tam tenkrát báječní učitelé a profesoři. Narazil jsem tam narazil na pana profesora Tesaře, což byl zvláštní člověk. Učil ruštinu, ale v době po roce 1968 to bylo velmi zvláštní. Ovšem většinu z nás uměl nadchnout pro ruský jazyk a zejména pro ruskou literaturu. A to byl jeden z impulsů, který mě celý život vedl. Potom jsem se dostal do styku s profesorem Tydlitátem, což byl učitel dějepisu. Obojí se mi propojilo v tom, že mě to začalo zajímat, začal jsem se tomu věnovat a pak jsem to šel studovat i na vysokou školu.

Čtěte také

A pak jste také pracoval v hradeckém muzeu.
Než jsem šel studovat, protože jsem nebyl přijat napoprvé, tak jsem nastoupil na rok do Státního oblastního archivu v Zámrsku, což byla úžasná zkušenost. Mladý začínající kluk se dostal ke spoustě starých papírů, které ne vždy jsou přístupné všem badatelům. Potom jsem dostudoval a protože jsem se už nemohl z určitých důvodů vrátit do Zámrsku, byť se mi tam strašně líbilo, ta práce archiváře, tak jsem nastoupil do muzea v Hradci Králové jako metodik pro kronikářství. Jako záskok za mateřskou dovolenou.

Připomeňte, jak to tenkrát bylo s Muzeem východních Čech v Hradci Králové? Tenkrát to byla krajská instituce?
Do roku 1989/90 jsme byli Krajské muzeum východních Čech v Hradci Králové. A měli jsme dvě pracoviště, jedno tady Hradec Králové a druhé bylo integrováno v 70. letech, pardubické pracoviště. Tehdy samostatné muzeum. V roce 1990 došlo v rámci porevolučního kvasu k tomu, že orgány krajského národního výboru tenkrát šmahem zrušily všechny krajské instituce, krajské ředitelství pivovarů, krajský průmysl masný, krajský mlékárenský podnik, a dole na tom usnesení bylo napsáno, že se ruší i Krajské muzeum východních Čech. Takže my jsme de facto na několik dnů, možná týdnů, zanikli.

Čtěte také

Ale pak se to obnovilo, především díky panu prof. Preclíkovi, který nám jako poslanec České národní rady pomohl. A rozdělili jsme se, pardubické muzeum bylo samostatné, stalo se Východočeským muzeem. A Hradec Králové škrtnul jen to krajské a byl Muzeem východních Čech.

Jak vzpomínáte na tu dobu?
Byla to převratná doba, na kterou je dnes příjemné vzpomínat, ale některé věci byly k neuvěření, které tenkrát bylo možné udělat. My jsme měli štěstí v neštěstí. Měli jsme jedno pracoviště v hostinci U Švagerků, ale tam bylo potřeba řešit prostorovou situaci. A tehdy mě vedení města zavedlo do ruiny tehdy Nálepkových kasáren, dnes Gayerových kasáren, ukázali mi ten objekt a řekli: řediteli, chceš to? To byl barák, kde chyběla okna, kde pomaličku odnášeli vojáci některý poslední předměty vybavení, a já jsem malinko tápal, tak mně řekli: my ti přidáme 200 000 na střechu. A já, protože jsem byl mladej a blbej, tak jsem na to kývnul. A vzniklo tam pracoviště, které nyní slouží jako zázemí pro muzeum. A po těch mnoha letech prošlo velkou rekonstrukcí.

Čtěte také

Co vás zaměstnává dnes, pane doktore? Čím vším se zabýváte?
Mám obrovskou výhodu v tom, že už jsem v důchodu, ale mám spoustu krásných prací, které v současné době mohu dělat. Částečně jsem ještě zapojen na katedře na Univerzitě v Hradci Králové, kde jsem příkladem toho, že kdo to neumí, tak to učí. Poté, co jsem odešel z muzea, tak jsem tam začal učit úvod do muzejnictví a učím i vstup do knihovnictví. K tomu jsem si přibral před několika lety biskupskou knihovnu Biskupství královéhradeckého, což je úžasná knihovna, která bude letos oslavovat velké, kulaté a významné výročí. Je to nejstarší knihovna v Hradci Králové se sbírkou vzácných knih a inkunábulí. Pracuju částečně pro náchodské muzeum, kde připravujeme film pro chystanou expozici na Dobrošově, takový dokument o vzniku onoho opevnění. Nevzal jsem původně dostatečně v úvahu to, že to byla stavba vojenského charakteru, tedy poměrně hodně utajovaná. Myslel jsem si, že bude spousta dokumentárních záběrů, ale dnes máme trošku problémy, z čeho to poskládáme.

Čtěte také

A při práci na univerzitě jste měl možnost zavítat i do další úžasné knihovny v našem kraji, a tou je benediktinská knihovna broumovského kláštera.
To byla taková třešnička na dortu. Když si představíte, že celý život něco děláte a na konci odborné kariéry vám někdo nabídne možnost podílet se na výzkumném projektu benediktinských knihoven, ona to byla knihovna broumovská a současně i rajhradská. Dělali jsme ten Broumov a měli jsme s jednou kolegyní obrovské štěstí, že jsme objevili nejstarší katalogy knihovny z konce 18. století, do té doby neznámé katalogy. A otevřel se pohled do té knihovny. Navíc to byla práce krásná s báječným kolektivem lidí, jak akademiků, tak studentů. Bohužel ten grant skončil, ještě bychom potřebovali aspoň ty studentky tam nějakou dobu zaměstnat, aby se dokončila přesná katalogizace fondu. Ale byla to práce krásná, pro mě i zajímavá v tom, že jsem mohl pak z toho udělat výstavu, která se opakovala v Broumově a poté i v Polici nad Metují. A podařilo se natočit i hezký film o broumovské knihovně.

Čtěte také

Jaký je to pocit, držet takovou prastarou knihu v ruce?
Je to zajímavé. Když chodíte do školy a učíte se o nejstarších tiscích, o biblích a tak dále, a najednou držíte v ruce tisk z roku 1480 a můžete se s ním polaskat, tak je to skutečně nádherný pocit. Jsem za to osudu moc vděčen, že se mi tohle podařilo.

Zapomněli jsme ještě na divadlo, protože vy jste také velkým a nadšeným ochotníkem.
Jsem členem souboru, který funguje v Dobrušce. Je to takové bývalé studentské divadlo, dnes Divadélko Na štaflích. Hrajeme příležitostně, spíš takové paradivadelní věci, nehrajeme klasiku, že bychom hráli Lucernu nebo Matku. Spíš děláme různé performance, řekl bych. A ještě vedle toho se trošku zabývám ochotnickým, řeknu neprofesionální divadlem, z hlediska fenoménu. Protože ochotnické divadlo, to je úžasná věc, zažil jsem to sám osobně v 80. letech, je tam obrovský prostor pro to, že můžete říkat lidem v podstatě, co chcete. Proto se věnuji dějinám ochotnického divadla. A v Dobrušce jsme právě o dějinách tamního ochotnického divadla vydali knížku, která pokrývá celé období od nejstarších projevů až do současnosti. Hezká práce.

Zdeněk Zahradník ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové

Celý rozhovor s historikem Zdeňkem Zahradníkem si můžete poslechnout v našem audioarchivu.

autoři: Jakub Schmidt , baj
Spustit audio

Související