„Jsem desetkrát mladší než Dobruška. Ta letos slaví 700 let,“ směje se historik a písmák Jiří Mach

16. červenec 2020

Dnes poblahopřejeme k významnému jubileu člověku, který celý svůj život věnoval hledání a zkoumání historie. Sám se také na historii podílel nejen svými knihami, ale také tím, že u mnoha významných událostí prostě byl. Je pro něj důležité vědět a znát fakta, aby dokázal vidět všechny souvislosti. Písmák a kronikář, historik a bývalý dlouholetý ředitel Vlastivědného muzea v Dobrušce Jiří Mach je tu dnes s námi. 

Blahopřejeme k životnímu jubileu. Řekli jsme, kolik slavíte? Neřekli.
Je mi 70, ale to je jen takové krásné kulaté číslo. Jsem desetkrát mladší než Dobruška. Té je letos 700 let, ale tu už asi nedoženu. Narodil jsem se 30. června 1950. V polovině roku v polovině století. A když se rozdávalo vysvědčení. Tatínek byl učitel.

Jak to bylo s vaší láskou k historii? Vedl vás k ní tatínek a učitel v jedné osobě?
Určitě, tatínek mě vedl především k četbě. A já jsem měl už od malička rád historické povídky a romány. Moje generace ještě zachytila Štorcha a další podobné autory. Kupodivu ale Jiráska jsem začal číst až po třicítce. On je dost náročný, nedá se číst někde vestoje v tramvaji. Na Jiráska musí být pohodlné křesílko a pohoda.

Nejraději mám 18. a 19. století. To je velice zajímavá doba, baroko a národní obrození. Souvisí to i se zaměřením dobrušského muzea.
Mgr. Jiří Mach, dlouholetý ředitel dobrušského muzea

Takže ve škole vám to šlo.
Musím říct, že jsem se dobře učil. I když matematika třeba nebyla zrovna mým přítelem, ale dokonce jsem z ní odmaturoval.

Čtěte také

Kdy jste se rozhodl naplno věnovat historii a dějinám?
To byla trochu peripetie. Já jsem měl historii rád, už od 15 let jsem chodil do dobrušského muzea k doktoru Hladkému a pomáhal jsem mu, k lecčemu jsem se přichomýtl, jak se říká, podíval jsem se na mnoho věcí. Takže, když jsem šel v 18 letech po maturitě studovat sociologii lidských sídel, tak už moje diplomová práce byla zaměřená na historickou sociologii. A potom jsem se různými cestami osudu v roce 1985 dostal do dobrušského muzea, kde jsem setrval až do důchodu přes 30 let.

Přes 30 let jste řediteloval v dobrušském muzeu. Ale zajímá mne, která historická doba vás nejvíc oslovila a nejvíc zajímá? Nebo je to taková všehochuť?
Je to skutečně všehochuť. Ale nejvíce mám rád 18. a 19. století. To je velice zajímavá doba, baroko a potom národní obrození. Souviselo to i se zaměřením dobrušského muzea.

Váš region je krásné místo a hodně se na něj zaměřujete, hodně tam bádáte.
Tak zejména ono 19. století nebyla zrovna nejšťastnější doba, protože Dobruška prošla dvěma velikými požáry. V roce 1806 a potom roku 1866. Pokaždé to město kompletně vyhořelo. Tedy dnešní historické jádro má úplně jinou tvář, než jiná města, která si těmito neštěstími neprošla.

Co historické osobnosti Dobrušky?
Osobností tam je celý zástup. Počínaje Františkem Ladislavem Hekem jako nejpopulárnější osobností Dobrušky. Ale byl tam třeba František Adolf Šubert, který je sice znám jako ředitel Národního divadla, ale už se moc neví o tom, že stál u kolébky českého národopisu. Výstavou, kterou v roce 1895 organizoval. Je tam také nakladatel Jan Laichter, první český vydavatel vědecké literatury, zejména společenskovědní. A celá řada dalších osobností.

Čtěte také

Kdybyste měl možnost se s Františkem Ladislavem Hekem setkat, na co byste se ho zeptal, co by vás zajímalo?
Asi bych se ho zeptal na věci ohledně jeho filozofických názorů, které jsou tak trochu zasunuté v jeho spisech. Nejsou úplně na první pohled patrné. A ptal bych se i na divadlo, protože on chtěl hrát divadlo. Já také. Mé maličkosti se to na rozdíl od něj podařilo.

Vy jste velice plodný autor. Každý rok snad představujeme alespoň jednu vaši publikaci.
Není to každý rok, ale skoro každý rok je jedna vznikne, ano. Od té doby, co jsem v důchodu, tak píši. Mám na to víc času. Takže už je na světě celkem přes 30 mých knih.

Poslední se jmenuje Záhady a taje Orlického kraje. Jak se jí daří?
Je vyprodána. Byla to literatura faktu, jako ostatně vše, co píši.

A teď máte na stole zase něco rozepsaného?
Letošní rok byl mimořádně úrodný, protože vyšla knížka filmového historika Pavla Taussiga, monografie o Radoslavu Brzobohatému. A já jsem měl tu čest do ní napsat úvodní kapitolu o vztahu Radka Brzobohatého k Dobrušce. A první srpnové dny se dostane na pulty knihkupectví kniha, kterou mi vydává vydavatelství Víkend. Ta se jmenuje Toulky krajem Orlických hor. Je to taková pozvánka, inspirace na návštěvu tohoto regionu.

Nohy na kanape si v důchodu dávám. Ale vždy přitom mám v ruce nějakou knížku. V životě jsem nepřečetl tolik knih jako teď.
Mgr. Jiří Mach, dlouholetý ředitel dobrušského muzea

Něco jako turistický průvodce?
Není to průvodce. Je to spíš opravdu inspirace pro návštěvu Orlických hor, skutečně toulky. Není tam popsáno odkud kam dojdete. Jsou tam místa, která mají nějaký příběh. Ono místo samotné je hezké a navíc ve spojení s příběhem dostává jakéhosi génia loci, který láká, aby ono místo bylo navštíveno.

Můžete zmínit nějaký konkrétní příběh?
Ano, třeba příběh nejskromnější. Já jsem ho nazval nejskromnějším pomníkem padlým v první světové válce. Je na Spáleništi u Dobrušky, kde stojí prostý kamenný kříž. Teprve v posledních letech tam byla instalována deska se jmény padlých. A to je dobře, protože si myslím, že žádný padlý nebyl anonymní, každý měl svůj osud. A o tom právě v oné kapitolce píši.

Čtěte také

Takže kniha vyjde v prvních srpnových dnech a bude hned zase pryč.
Je doprovázená velmi bohatým fotografickým materiálem, který připravil Pavel Grulich. A vychází v reprezentativní grafické úpravě. Takže knížka bude vhodná i jako dárek.

Ale slyšel jsem, že už dopisujete další knihu.
Ano, bude to takový pandán k oněm Toulkám v Orlických horách. Bude se jmenovat Zmizelé Orlické hory a ukáže, co všechno v Orlických horách bylo a už není. Mlýny, hamry, tkalcovny, doly, ale také zmizelá krajina, zmizelá voda, zmizelé cesty. A také zmizelé lidové tradice nebo nářečí.

Vůbec nemáte chuť si v důchodu položit nohy na kanape a nedělat vůbec nic?
Nohy na kanape si dávám. Ale vždy přitom mám v ruce nějakou knížku. V životě jsem nepřečetl tolik knížek jako teď. A v životě jste jich také tolik nenapsal jako teď.

Chtěl jsem si povídat o vaší lásce k divadlu, o lásce ke kamenům, které sbíráte. Chtěl jsem hovořit o vašem třicetiletém ředitelování, kdy jste vedl muzeum v Dobrušce. Nestihli jsme. Už vám jen stihnu poblahopřát k 70. narozeninám. Přeji stále hodně elánu, ovšem ten vám vůbec nechybí.
Děkuji pěkně. Na shledanou.

autoři: Jakub Schmidt , baj
Spustit audio

Související