Ve městě a na zámku. Dobruška v čase třicetileté války jako zrcadlový obraz světa a společnosti

Kolik let jste strávil na Univerzitě Hradec Králové v roli kancléře? Protože to jsme se tady i několikrát u mikrofonu potkali.
Samozřejmě, rád na to vzpomínám. A protože se historik musí umět vyjadřovat přesně, tak mám i přesný údaj 11 let a 4 měsíce, prosím pěkně.

Ondřej Tikovský ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové|foto:Radka Šubrtová,Český rozhlas

Jak na to vzpomínáte?
Velmi rád, protože to bylo vlastně první velké zaměstnání, když pominu některé učitelské začátky. A já jsem se díky této práci spoustě věcí naučil, poznal jsem báječné lidi, poznal jsem spoustu autorit. To znamená osobností, ke kterým mohu dosud vzhlížet. Často si říkám, jak by asi dotyčnou situaci řešil ten či onen. Takže byla to krása, byla to práce nesmírně různorodá.

Čtěte také

Vysoké školy kultivují mladé lidi, říká kancléř královéhradecké univerzity Ondřej Tikovský

A vzpomínáte, když jste zmínil ony osobnosti, na někoho konkrétního? Kdo se vám zapsal do srdce?
Jednak jako student vzpomínám na své učitele. To nelze opomenout v žádném případě. Pak vzpomínám na své vzácné nadřízené. Takže musím říct, že manažersky mě mnoho naučil pan prof. Hynek, tehdejší rektor a současných opakovaný děkan fakulty informatiky, tuším, že za chvíli již čtyřnásobný. A když se ptáte na některé osobnosti z mimouniverzitního života, tak v závěru mého univerzitního úředního působení třeba Zdeněk Svěrák, protože k mé práci patřilo i připravování různých akademických obřadů a čestných doktorátů. Takže pan kardinál nebo právě Zdeněk Svěrák a další. To byly krásné okamžiky.

Chceme Parlamentní knihovnu víc otevřít lidem. Málokdo o ní ví. Ovšem my rádi přivítáme všechny čtenáře a badatele.

PhDr. Ondřej Tikovský, Ph.D., ředitel Parlamentní knihovny

Teď mě zajímají vaše kroky do Prahy. Když jste skončil na Univerzitě Hradec Králové, tak jste šel do Prahy dělat rovnou ředitele Parlamentní knihovny?
Rovnou jsem do toho skočil, byl to rychlý přechod. Přišla příležitost, protože předchozí pan ředitel, velmi zasloužilý Karel Sosna, končil po mnoha letech a já jsem dostal nabídku ucházet se o tuto pozici. Takže jsem se stal šéfem útvaru, který působí v rámci kanceláře Poslanecké sněmovny a který se jmenuje Parlamentní knihovna a archiv Poslanecké sněmovny.

Řada lidí vůbec neví, že něco takového existuje a ona je to instituce s velkou tradicí a historií.
Jste báječně připraven, chválím, budete mít u nás nějaký čtenářský bonus. Je to tak, máme přes 160 let historie, protože jsme již fungovali za českého zemského sněmu v 19. století. A mimo jiné mým úkolem, který jsem si předsevzal, je, aby se Parlamentní knihovna ještě více otevřela, protože nashromáždila obrovské množství bohatství a parlament logicky využívá především aktuální informační zdroje. To znamená to, co platí, ať už právně nebo z hlediska poznatků jednotlivých odborných oborů, vědy. Ale to ostatní pochopitelně v našich fondech zůstává a je dobré, aby to sloužilo nadále. Na tom momentálně s kolegy pracujeme, abychom Parlamentní knihovnu a náš archiv více představili.

Čtěte také

Komenského Škola hrou je geniální. Univerzitní knihovna v Hradci Králové to chce naplňovat

Takže i já, jako obyčejný člověk, mohu zajít do Parlamentní knihovny v Praze?
Žádný člověk pro nás není obyčejný, všichni jsou vítáni. My vám možná domů knihu nepůjčíme, protože ty musíme rezervovat pro pány poslance a senátory a ostatní zaměstnance, ale samozřejmě na místě můžete studovat. Nebo se můžeme domluvit na nějaké on-line službě.

Kdo z těch poslanců a senátorů chodí nejčastěji do vaší knihovny? Prozradíte nám to nebo si to necháte pro sebe?
Tak teď vůbec netuším, jestli mě náhodou nehlídá GDPR, případně, jestli nejsem vázán nějakým knihovnickým tajemstvím, podobně jako je tajemství lékařské. Ale samozřejmě máme zákonodárce, kteří jsou pilnými čtenáři. Takže chodí pravidelně.

Parlamentní knihovna|foto:archiv Ondřeje Tikovského

Zabere vám ředitelování hodně času?
Pokud to chce člověk dělat poctivě, tak je to samozřejmě práce s lidmi a otázka manažerského řízení. Ale dělám tu práci nesmírně rád.

V knížce Ve městě a na zámku se tak trochu díváme na svět pohledem písaře z dobrušské radnice. Věřím, že je to zajímavé čtení.
PhDr. Ondřej Tikovský, Ph.D., ředitel Parlamentní knihovny

Ptám se proto, protože vy jste se chtěl vrátit zpátky k historii a dějinám. Tak jestli vám na to zbývá čas?
V tom případě chápu vaši předchozí otázku, je nesmírně logická, protože jak chce někdo dělat dějiny a vědu a současně být na vedoucí pozici. Ale ono to asi vynikne ve srovnání s mojí předchozí pracovní pozicí na univerzitě. Víte, když jsem dělal kancléře a to byla funkce, která obsahovala více disciplín, byl to takový desetiboj. To znamená od každého něco. Byla to úředničina, bylo to public relations, byla to organizační práce, byl jsem tak trochu tajemníkem rektora a to znamenalo, že ten rozptyl pozornosti byl nesmírně široký a nešlo skončit v 16 hodin 15 minut. V současné situaci si mohu dovolit ten luxus, že se soustředím na hlavní úkoly, které se týkají knihovny a archivu a to je asi ten podstatný rozdíl. Tedy pak si mohu dovolit ještě rezervovat něco ze svého života a za své kapacity také dějinám.

Čtěte také

Dobruška nežije jen vzpomínkami na F. L. Věka a Františka Kupku. Chce nové byty i krytou halu

Vy jste také tedy historik a badatel, který má rád regionální dějiny východních Čech. A jste spoluautorem nové knihy Ve městě a na zámku. Tak o čem přesně je, protože ona je o Dobrušce.
Je o Dobrušce. Já musím ještě předeslat, že zde sedím sám, ale jako kdyby tady byl i druhý autor pan doktor Jaroslav Šula. Ta kniha je pro nás výsledkem určitého laboratorního testu, protože v Dobrušce jsme měli příležitost pracovat s uceleným množstvím pramenů, které velmi detailně téměř s nadsázkou den po dni popisují nebo uchovávají paměť života v jednom poddanském městě tak, jak se odvíjel v krutých časech třicetileté války. To znamená, že jsme měli k dispozici nějakých 1700 záznamů o tom, jak se ve 20., 30., 40. letech 17. století místní měšťané ale také další obyvatelé, chudina, okolní poddaní z panství vyrovnávali s tím, jak běsnil okolní svět. To míním onou laboratoří. Dívali jsme se nejen na Dobrušku, jako na příběh jednoho města, ale říkali jsme si, jak se asi odrážejí ty velké a neblahé dějiny v osudech našeho města. A jen připomenu, že teď máme rok 2020 a že si začínáme připomínat velká výročí před 400 lety. Před 2 roky to byla defenestrace, začátek stavovského povstání. Teď se nám blíží Bělohorská porážka a ono to všechno začne. A v podstatě tehdy se i začala lámat situace v Dobrušce, protože přicházela rekatolizace, přicházelo válečné utrpení, přicházely průtahy vojska, přicházelo zvyšování nároků na jednotlivé měšťany. Dávejte, povinně odebírejte, to, co vyprodukujeme, změňte víru. Oni odmítali, takže odcházeli do zahraničí, vyprazdňovaly se jednotlivé domy, grunty, odcházeli do Uher, do Slezska, potom ještě dál, ztráceli se. Nakonec se změnila i dobrušská vrchnost, Východočeši jistě budou znát slavný rod Trčků z Lípy, který téměř jak v nějaké antické tragédii během několika měsíců mizí ze scény dějin. Protože nejprve Marie Magdalena Trčková umírá a potom je zavražděn Adam Erdman Trčka z Lípy s Valdštejnem v Chebu. Najednou téměř záhadně umírá během měsíce jeho bratr, sestra je v emigraci a do šesti měsíců umírá i poslední Trčka. Takovou látku mít k dispozici Shakespear, tak je z toho, myslím, obrovské drama světového formátu. Přichází vrchnost nová Rudolf Colloredo. Jméno Colloredo také známe, sledujeme ostatně stále trvající spor o zámek. Takže vrchnost, která se potom po staletí stala pány Dobrušky. A my si říkáme, jak se tato situace měnila, co se všechno dělo. To znamená, že se tak trochu díváme na svět pohledem písaře z dobrušské radnice.

Kniha Ve městě a na zámku|foto:archiv Ondřeje Tikovského

Je to tedy poutavé čtení i pro laické čtenáře nebo je to spíš pro odborníky?
Zcela kardinální otázka. Já musím vzpomenout mého dědečka, již bohužel nežijícího, který se mě před nějakými 11 lety, když jsem se chystal psát svou první knížku, zeptal, a jak k ní budeš přistupovat? Budeš ji psát prózou? A já samozřejmě vysvětlím, co tím mínil, zdali to bude čtenářsky přístupné, anebo zdali to budou takové ty vědecké orgie plné odborných termínů.

Které nikoho nebaví.
A na závěr festival poznámkového aparátu. Tak my jsme se samozřejmě vědy držet museli, to se nemůžeme zpronevěřit, protože máme svoji metodologii a argumentaci a výklad dějin. Ono dějiny nejsou pohádkou, to není nějaké kratochvilné líčení. Ale já doufám, že ta šťáva dní, že dobrušské příběhy, které jsou jak truchlivé, tak kratochvilné, zaujmou čtenáře i přesto, že se snažíme oné odbornosti držet. Mysleli jsme na čtenáře.

Jakub Schmidt a Ondřej Tikovský ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové|foto:Radka Šubrtová,Český rozhlas

Jen připomenu, že se kniha jmenuje Ve městě a na zámku. Já vám moc děkuji za dnešní návštěvu i představení knihy.
To nám to uteklo. Děkuji za pozvání. Na shledanou.