František Žilák: „Když moc brzdíte, tak si namáháte ruce. Říkám, to ani není možné, jak jsem mrtvej“

30. září 2020
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Konečně dospěl k tomuto sportu, který mě hrozně baví. Užívám si ho

Pojďte si zazávodit! Sedneme na kolo a posvištíme z pořádného kopce dolů. Tak to má rád i František Žilák z Police nad Metují, který se v práci ohání motorovou pilou jako dřevorubec a ve volném čase zase řeže zatáčky na endurovém speciálu. Nejlépe někde na horách v náročném terénu. 

Několikrát jsme si už spolu povídali o extrémních cyklistických závodech v Jižní Americe. Tentokrát se podíváme do Švýcarska, kde se podobné závody také jezdí a František Žilák nám poví, jaké to bylo a jestli to byl adrenalin.

František Žilák ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové

Možná bychom mohli připomenout, co to je enduro? Protože lidé si to hodně pletou s motorkami.
Hodně lidí to srovnává s motorkami. A tohle je vlastně horská cyklistika, enduro, co jezdíme my. Jede se na horských kolech. A samozřejmě z kopce dolů, to převažuje. Je daný okruh, který měří nějakých 30 km a na něm je třeba pět vyměřených rychlostních zkoušek, které se počítají.

Čtěte také

Rychlostní zkoušky jsou přesně co?
Erzety jsou měřené úseky, které jsou dlouhé zhruba dva kilometry. A výsledný čas všech erzet se sčítá a kdo má nejmenší součet, tak vyhrává.

Prostě z kopce dolů na horském kole tím nejnáročnějším terénem.
Není to jen sjezd, ale opravdu je to fyzicky hodně náročné.

Celý život jezdím na kole. A teď jsem konečně dospěl k tomuto úžasnému sportu, který mě hrozně baví. Užívám si ho.
František Žilák, biker a dřevorubec

Tak připomeň, jak jsi se k tomuto sportu dostal. Tebe nelákala klasická silniční cyklistika?
Já celý život jezdím na kole. Už nějakých 28 let. A mám za sebou spoustu závodů, maratonů a terénních triatlonů. Kluci mi říkali, ty ses v tomhle zhlídl. To mělo být už dávno před 30 lety, jenomže doba letí, a teď jsem konečně dospěl k tomu, že tohle je sport, který mě hrozně baví. Užívám si ho.

Ty jsi také mistr republiky.
Ano, byl jsem dvakrát mistr republiky ve sprintu. A v kategorii Masters jsem ve své době jsem proháněl líťáky na Českém poháru horských kol, ale ta doba už je dávno pryč.

Konečně dospěl k tomuto sportu, který mě hrozně baví. Užívám si ho

Takže tě nikdo nedostane na výlet po nějaké krásné cyklostezce, jako třeba z Hradce na Kuks?
Určitě ne. Je to asfalt. Můj syn, když jedeme na asfalt, tak to má rád. Ale když ho postavím na kořeny, tam bude celý den jezdit dokolečka. A já jsem asi stejný typ, s kamarády jsme jezdili závody, přišel asfalt, a já jsem se v hlavě zlomil, prostě mně nohy vyply. A říkám, já už nemůžu dál, jsem na kořeny, tam jsem dvakrát tak rychlý. Někdo to v hlavě takto má, jsem prostě přírodní typ a to mě baví. Terén a hlavně technika jízdy. Na tom člověk vydělává a získává.

Čtěte také

Posledně jsme se bavili o extrémních závodech v Jižní Americe.
To bylo tenkrát v Chile, ano. Už dva roky po sobě jsem teď v zimě trénoval a připravoval jsem se na únorové Chile.

V čem spočívá extrémnost těchto závodů?
V Chile je specifický povrch, kde je prach, vysoké teploty a nadmořské výšky. Tam jedete ze 3,5 tisíc metrů nad mořem. A motá se vám hlava. Pro nás, lidi z nižších hor, je dost těžké se s tím vypořádat. A všechno je na očích, tím je to těžké, musíte v rychlosti při jízdě vyhodnotit situaci, jestli přes ten kámen můžete jet. Nebo jestli z něj skočíte. Musíte doopravdy přemýšlet a koukat, kde je stopa nejlepší.

Vyjel jsem nahoru a říkám: kluci, já si tady chvíli sednu a potom vás dojedu. Byl jsem úplně plný těch výhledů do okolí

Všechno v obrovské rychlosti.
Například konkrétně v Chile se jezdilo hroznou rychlostí, v některých úsecích až 70 kilometrů v hodině. Byli jsme tam s kolegou Přemkem Teichmanem.

A v takové rychlosti koukáte, který kámen můžete přejet nebo ne. Stalo se ti někdy něco vážného na kole při jízdě?
Musím to zaťukat. Zatím, ne. Spíš někde za barákem když si člověk zkouší nějaké blbosti na muldě. Tak to mají všichni kluci, když se o tom bavíme. Při závodech člověk někdy spadne, ale snaží se to eliminovat. Ale za domem bývají největší úrazy, v nulové rychlosti.

František Žilák, úřadující mistr České republiky v enduru na horských kolech

Takže moc nejezdit za barákem.
Ano, jezdit jen po závodech. Ovšem trénovat se samozřejmě musí.

Letos to byly závody ve Švýcarsku, konkrétně v Davosu. Jaké jsou dojmy Františku? Můžeme adrenalin porovnat s jižní Amerikou?
Samozřejmě to byla opět jízda na oči. A letos vytvořili takovou novinku, že se může zúčastnit tým. Mohlo být od tří do šesti lidí v týmu. A já jsem dostal nabídku, jestli se nechci zúčastnit. Původně mělo být šest lidí, ale omezili to, protože přeci jen šest lidí na trati za sebou, to už je masakr.

František Žilák, úřadující mistr České republiky v enduru na horských kolech, při závodech v Chile

Tedy jedete v tom týmu za sebou?
Vystartuje první a poslední to uzavírá, což je hrozný masakr. Hlídat si časy, my jsme měli v první erzetě defekt přední pneumatiky hned po kilometru. S tím se blbě dojíždí, s prázdným zadním kolem dojdete do cíle, ale s přední to je problém.

Jedete za sebou jako peloton na Tour de France.
Akorát to je v docela těžkém terénu. Švýcaři mě na oči překvapili, oni se s tím moc nemažou. Opět lokální jezdci, stejně jako v Chile, prostě kdo je dobrý a to prostředí zná. To je dost podstatná věc. Když nás pustili mezi kameny, tak jsme pěkně kličkovali. Ostatním jsem se snažil radit a povzbuzoval jsem je. Mně se to líbilo. Je kolektivní soutěž a nádherné výhledy.

Čtěte také

Švýcarské Alpy jsou hodně fotogenické a malebné.
Je to nádherné, tam vyjedete na kopec, musíte sjet do údolí a zase na další kopec. To není souvislý dlouhý kopec. Je to protkané nádhernými údolími. Na každý vrch vede nějaká lanovka, a pak jedete třeba 20 minut dolů, což je hrozný masakr. To jsme nejeli ani v Chile, takže kluci byli vydrncaní, přijeli dolů mrtví. Já jsem jel za nimi vysmátý, ale nakonec mě taky bolely ruce. Protože tím, jak jsem víc brzdil než jsem zvyklý, tak jsem měl namožené ruce. Říkám, to není snad ani možné, že dokážu být takhle mrtvej.

Takže to bolí.
Bolí to. Nejsem zadýchaný, jako bych jel svůj závod, ale jste bolavej, bolí vás hodně prsty a předloktí z brzdění.

Vyjel jsem nahoru a říkám: kluci, já si tady chvíli sednu a potom vás dojedu. Byl jsem úplně plný těch výhledů do okolí.
František Žilák, biker a dřevorubec

Co příroda? Měli jste čas se také někdy kochat?
Výhledy byly neuvěřitelné. Já jsem vždy vyjel nahoru a říkám: kluci, já si tady chvíli sednu a potom vás dojedu. Byl jsem úplně plný těch výhledů do okolí.

Přírodu máš rád, protože tvojí profesi je les. Dokážeš si představit, že by ses do Švýcarska odstěhoval a žil tam?
Potkal jsem tam jednoho Poláka a říkám, co ty tady děláš. A on že žije vedle Davosu kupu let. Takže si to umím představit, je to nádherné. A Řecko se mi také líbí. A mám doma svůj kraj rád. Je to prostě Česká republika. Jen si kolikrát říkám, jestli není lepší odsud  vypadnout.

Konečně dospěl k tomuto sportu, který mě hrozně baví. Užívám si ho

Jak jste dopadli na závodech?
Naklesali jsme nějakých 4700 metrů a zhruba 15 hodin se za tři dny nasoutěžilo. Celkový čas se dostal na 15 hodin na kole. A byli jsme v naší kategorii asi na osmém místě z 26 týmů. Ale celkově, když se podívám i s dvoučlennými týmy, bychom byli třeba devadesátí. Ale my jsme nejeli úplně na výsledek. Kdybych chtěl jet na výsledek, tak můžu třeba příští rok je ve dvojici s někým, kdo závodí.

Ale vy jste si to chtěli užít.
Přesně tak. A já jsem to chtěl obhlédnout, jak to tam chodí. Byl jsem tam první rok. A hlavně jsme vychytali letos nádherné počasí.

Jakub Schmidt a František Žilák ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové

Jaký bude příští rok?
Uvidíme. Rozmýšlím se nad Chile. Budu už čtyřicátník, takže mi spadne do klína čtyřicátnická kategorie. Uvidíme, co připraví příští rok.

Určitě si o tom zase popovídáme. Naším hostem byl biker František Žilák z Police nad Metují. Moc děkuji za návštěvu.
Mějte se taky. Na shledanou.

autoři: Jakub Schmidt , baj
Spustit audio

Související