4 085 km za 45 dní. Radek Hroch objel na kole celou původní hranici Československé republiky
Připomínáme si 100. výročí založení samostatného Československého státu. A málokdo může říct, že přesně ví, jak po těch 100 letech vypadá hranice původního Československa z roku 1918. Náš dnešní host Radek Hroch z Hradce Králové to ale říct může, protože ji celou v létě na kole objel.
Tak jaké to bylo? A jaká je dnes hranice Československa?
Cesta to byla opravdu zajímavá. Já jsem myšlenku na objezd Československa v hlavě nosil už několik let, ale v minulosti to nešlo zrealizovat, protože samozřejmě ona cesta trvá poměrně dost dlouho a věnoval jsem se naplno své práci. Takže příležitost byla až tento rok a to, že to připadlo přímo na výročí 100 let vzniku Československa, tak je víceméně náhoda.
Tak to je krásné. Já chci připomenout, že my jsme se spolu v létě viděli těsně předtím, než jste na tuto cestu odjel. Tenkrát jsme si povídali o Americe, o přejezdu napříč Spojených států amerických. Jak to bylo? Z východu na západ?
Já jel z východu na západ. Trasa byla z New Yorku do San Francisca, samozřejmě ne přímo. Bylo tam mnoho zastávek a různých zajížděk. Dohromady to udělalo téměř 10 000 kilometrů.
Používal jsem na domluvu takovou zvláštní směs slovanštiny. A většinou se domluvíte.
Radek Hroch, cyklocestovatel
A kolik to bylo kilometrů tady okolo republiky?
Tady byla cesta výrazně kratší, já jsem to samozřejmě plánoval a podle mapy mi vycházelo, že by to mělo být zhruba čtyři a půl tisíce kilometrů, nakonec jsem jich najel 4085 a neměl jsem ani stanoven den, kdy se vrátím, jako to bylo třeba v Americe, kde jsem měl koupené letenky. Takže cesta trvala asi 45 dní, vyjel jsem odtud na konci června a vrátil jsem se na začátku srpna.
Chtěl jsem nakouknout do země, co hýbe světem a vidět, jak žijí Američané. Na kole kolem USA
Má výprava neměla sloužit pouze jako cyklistický výkon, ale jako jakési alespoň částečné nahlédnutí do země, která hýbe světem, všichni o ní mluví, ale málokdo může říci, že ji zná. Chtěl jsem vidět, jak žijí běžní Američané, vidět známá města, navštívit muzea, galerie, národní parky, říká Radek Hroch z Hradce Králové. A tak vyrazil na kole kolem USA.
Jak jste se vůbec vy dostal k cyklistice, protože i to je zajímavé. Vy jste jako kluk možná někdy v Českých Budějovicích ještě tenkrát vyjížděl na kole.
Já jsem vyrůstal v Českých Budějovicích, tam jsem měl spoustu kamarádů, kteří také jezdili na kole. Takže jsme jezdili nejdříve jako kluci po městě, kolem města. A pak to začalo takovými výlety, kdy jsem převážně jezdil sám. Sbalil jsem si jen nějaký spacák a vyjel na Šumavu nebo někam poblíž. V následujících letech, kdy už jsem trochu dospěl, jsem se vypravil i do zahraničí, když už to bylo možné. Takže jsem jezdil po Evropě. A potom před tím rokem a něco jsem uskutečnil cestu po Spojených státech a letos vyšel objezd Československa podél hranic z vnější strany. Já jsem si i sám říkal nejdříve, že pojedu z vnitřní strany, ale projížděl bych spoustu míst, kde už jsem v milosti byl. Cestoval jsem s rodiči, takže bych jezdil po víceméně známých místech i na tom Slovensku. Tak jsem zvolil onu vnější hranici a sám pro sebe jsem si stanovil pravidlo, že nevjedu na území bývalého Československa s malou výjimkou, což bylo město Opava. Ten důvod byl ten, že jsem o Opavě slyšel, že to je hezké město a nikdy jsem tam nebyl.
Tak jste se tam chtěl podívat.
To byla jediná výjimka. Strávil jsem tam asi tři hodiny a zase jsem jel zpátky do Polska podél hranic. Jinak jsem tohle pravidlo, které jsem si stanovil, neporušil, opravdu ne.
Měl jste v plánu, že vyjedete z Hradce Králové na sever, Polsko, Kudowa-Zdrój. A odtamtud potom proti směru hodinových ručiček, právě po vnější státní hranici. Proč v protisměru?
Říkal jsem si, že taková třešinka na dortu by měla být Podkarpatská část Ukrajiny. A aby to bylo v té druhé části výpravy, tak jsem vyjel právě tímto směrem. Takže odsud jsem skutečně jel do Kudowy a snažil jsem se jet co nejblíže hranic. To znamená i po lesních, polních cestách, směrem na Německo, přes Žitavu a dále potom saským Švýcarském, kde tedy máte na kole tu nevýhodu, že se do těch skal nedostanete, ale to příhraničí jak v Německu, tak potom i v Rakousku je pěkné. Pak ještě další výjimkou toho, že bych se držel přímo hranic, byla část od Gmündu směrem na Vídeň, kdy jsem jel na Zwettl a potom na Krems a dále podél Dunaje do Vídně. Takže jsem navštívil velmi důležité město, které byla za Rakouska-Uherska to nejdůležitější. Z Vídně potom dál na Budapešť, severním Maďarskem na Ukrajinu.
Co všechno jste si vezl s sebou na kole?
Tak ona ta výbava se příliš neliší od jednotlivých výprav, to znamená stan, spacák, věci na spaní, něco málo na převlečení. Nevozím třeba vařič jako někteří cykloturisté. Snažím se toho mít spíš méně, aby to míň vážilo. Tedy takové ty základní potřeby, samozřejmé věci na opravu kola, bez toho se člověk neobejde, protože vždy se něco malinko někde porouchá. Něco je zapotřebí spravit, a tak. A nakonec, když se člověk pohybuje po Evropě nebo v té civilizované části světa, tak cokoliv kdykoliv je možné dokoupit, když náhodou člověk něco zapomene.
Celkem jste projel asi 74 měst jsem napočítal.
Já jsem se snažil ta města příliš nenavštěvovat, skutečně jsem se držel hranic. Ale někdy samozřejmě nebylo jiného zbytí, nebylo možné to město vynechat. Takže i přes města jsem jezdil. Většinou jsem to využíval k tomu, že jsem tam doplnil nějaké zásoby a zase jsem pokračoval po těch vedlejších cestách a silničkách, přes lesy a louky. Troufám si říct, že to byly cesty, kde i pro pěší by to bylo někdy docela náročné. Takže i přenášení kola k tomu patřilo a další zážitky.
Takže velké dobrodružství.
Určitě dobrodružství. Takové asi nejzajímavější bylo v Maďarsku, kde jsem se spolehl na navigaci na svých off-line mapách tabletu, kde jsem vyrazil po jedné cestě, která měla vést souběžně s řekou, ale bylo patrné, že tam už hodně dlouho nikdo nešel. Takže jsem skončil v jakémsi křoví, a tam byl potom sešup přímo do řeky. Tak jsem se musel otočit a jít zpátky pěkně poškrábán. To byl takový zážitek.
Jel jste úplně sám? Protože na vašich fotografiích jsem viděl ještě nějaké další cyklisty.
Vyrazil jsem z Hradce Králové se dvěma kamarády, kteří mě doprovodili jen do polské Kudowy. Oni se vrátili domů a já jsem pokračoval dál. A cestou jsem samozřejmě občas někoho potkal. Takže už v Rakousku to byli nějací cestovatelé z Německa i z Rakouska. V Maďarsku potom to byl jeden Maďar, na Ukrajině jsem potkal asi čtyři Skoty, následně jsem tam potkal i jednoho hocha z Německa, se kterým jsme jeli asi 50 km a on potom pokračoval dál do Rumunska, takže se naše cesty rozdělily. Toho jsem docela obdivoval, protože on mluvil německy, trochu anglicky a na té Ukrajině to s tou angličtinou až tak moc nefunguje. Takže sklidil můj obdiv.
Pojďme se zastavit na Ukrajině, protože tam to na vás hodně zapůsobilo.
Ano, začalo to už přejezdem hranic, dá se říct. První, co bylo, tak jsem už na hranicích zjistil, že hraniční přechod, který mi byl na internetu doporučen jako i pro pěší, že to není pravda. Muselo se to vyřešit tím, že mě tam převezla jakási dodávka, která se vracela z Itálie s nějakými lidmi, kteří tam pracovali. Takže to dopadlo dobře. Dál jsem pokračoval na Užhorod, což je tam asi takové největší město. Tam jsem strávil dva dny, přenocoval jsem v hotelu, což byla výjimka. Jednu noc jsem spal ještě v Budapešti v hotelu a tady v Užhorodě, jinak většinou v přírodě. A Užhorod určitě stojí za návštěvu. Je tam krásný hrad, expozice v muzeu, z které tam na vás dýchne, že oni rádi vzpomínají na to, že byli součástí Československa. I potom, když jsem se třeba následně bavil s některými Ukrajinci, tak oni říkají, i když nejsou sami pamětníci, že za té naší společné republiky, že se měli asi nejlépe. Neradi vzpomínají na nadvládu Maďarska. Takže na nás vzpomínají dobře. Ale jinak tam potkáte spoustu lidí, kteří v Čechách pracují nebo pracovali. A poměrně snadno se domluvíte. Já jsem používal na domluvu, troufám si říct, takovou možná zvláštní slovanštinu, což je něco kříženého mezi polštinou, trochu slovenštinou, češtinou a použijete pár ruských slov. A většinou se domluvíte.
Chudí mají největší srdce! Tvrdí český Forrest Gump, který na kole projel 39 evropských států
„Mám rád dobrodružství, vždycky jsem chtěl navštívit hlavní města Evropy," říká čtyřiatřicetiletý dobrodruh na otázku, proč to všechno dělá. Své cesty a ujeté kilometry Evropou má všechny pečlivě zdokumentované a nafocené. Ivo Janeček nemluví žádnou cizí řečí, to mu ale nebrání vyjet všude, kam se mu zachce.
Co příroda? Ta je tam určitě úžasná, ty husté lesy?
Já se vůbec nedivím, že na tuto část Ukrajiny lidé jezdí za horskou turistikou, protože ty kopce a příroda je tam opravdu parádní. Dovedu si představit vzít batoh, spacák a několik dní tam strávit na kopcích, protože je to tam opravdu nádherné a není to moc frekventované. Jezdí tam určitě Češi, jezdí tam možná Němci, ale těch lidí tam ještě není mnoho. A je tam taková ryzí příroda.
Ještě mě zaujal plyšový medvídek, kterého jste vezl vepředu na kole. To bylo pro štětí? Protože klidně jste se tam s živým medvědem mohl potkat někde v lesích.
To je můj talisman. Je to dárek od přítelkyně, s ním jsem projel už celou Ameriku. Takže je to takový můj kamarád, se kterým si občas popovídám, když je mi trochu smutno a chci si zavzpomínat. A jinak mě samozřejmě chrání proti zvířatům v přírodě. Vycházíme spolu dobře.
Říká Radek Hroch z Hradce Králové, který jako jeden z mála ví, jak hranice bývalého Československého státu skutečně dnes vypadá. Moc děkuji, Radku za dnešní návštěvu u nás ve studiu. A těším se na další setkání, protože určitě něco dalšího na kole plánujete, ne?
Plánuji cestu, mělo by to být příští rok. Nechci nějak moc předbíhat, ještě to nemá konečnou podobu, ale když to všechno klapne, tak bych rád vyrazil na sever nebo severovýchod, dejme tomu, přes Polsko do Pobaltí, Finsko a dál trochu do Ruska a možná i Bělorusko. Uvidíme.
Uvidíme a my se tady také uvidíme.
Tak předběžně děkuji za pozvání. Na shledanou.
Související
-
Nejkrásnější pohled na svět je ze sedla. Ovšem cyklistického....
Přejeme vám krásný den a taky možná šťastnou cestu, jestli nás posloucháte třeba někde za volantem. Protože teď to bude taky o cestě, dokonce o velmi zajímavé dobro...
-
Polévka a pivo. To je super kombinace na cyklistické ultramaratony, směje se Daniel Polman
Na pátém ročník podniku Ultracycling Dolomitica čekalo účastníky 16 horských sedel v Dolomitech. Daniel Polman zdolal 675 kilometrů za 35 hodin a 38 minut.
-
Mám rád své vnitřní výzvy. Nechci se s nikým srovnávat. Učitel hudby putoval s kolem kolem světa
Petr Mazal, učitel hry na flétnu v Základní umělecké škole v Poličce, ujel na kole za 150 dnů fantastických 27 000 km. Cestou prožíval i okamžiky, kdy mu šlo o život.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
