Fantastické, úžasné, skvělé. Projekt mise Zero G aneb Zážitky z letu při simulovaném stavu beztíže
V neděli 30. března vyvrcholil nad Českem projekt mise Zero G, který je součástí národního programu Česká cesta do vesmíru. Celkem 26 studentek a studentů si ve speciálně upraveném francouzském Airbusu mohlo vyzkoušet, jak se asi cítí astronauti na Mezinárodní vesmírné stanici. Spolu s českým záložním astronautem Alešem Svobodou totiž prožili simulovaný stav beztíže.
Mise Zero G se účastnila i studentka náchodského Jiráskova gymnázia Eva Hrnčířová, za novináře pak také reportér vědecké redakce Českého rozhlasu Ondřej Vaňura.
Jak jste si užili stav beztíže? Kdybyste to měli říci jedním slovem?
Eva Hrnčířová: Fantastické.
Ondřej Vaňura: Za mě to bylo úžasné i z profesního hlediska. A samo o sobě to bylo prostě skvělé.
Když jsem viděl, co všechno museli studenti absolvovat, fyzické i psychické testy, dostat se mezi 26 vyvolených nebylo nic lehkého.
Ondřej Vaňura, vědecká redakce Českého rozhlasu
O co se tedy vlastně při projektu mise Zero G jedná? Pokud vím, tak Česko je snad třetí zemí na světě, kde bylo něco takového studentům a vybraným osobnostem umožněno.
Ondřej Vaňura: Bylo to opravdu tak. Dostali jsme se do speciálně upraveného francouzského Airbusu, který využívá i Evropská vesmírná agentura pro výcvik astronautů. A tady Eva je vlastně ta nejlepší z nejlepších, protože do projektu se přihlásilo přes 800 mladých lidí z celého Česka, a Eva úspěšně prošla velmi náročným výběrovým řízením.
Eva Hrnčířová: Šlo o šestikolové řízení, které spočívalo ze začátku v dotaznících, poté v natočení motivačního videa, ve fyzických testech, také v psychologických testech i survivalu a testech kognitivních a nakonec i angličtiny.
Čtěte také
Takže vás zkoušeli opravdu jako astronauty?
Ondřej Vaňura: My jsme to ve vědecké redakci Českého rozhlasu sledovali od začátku, ten výběr, a vážně to nebyla legrace. Když jsem viděl videa, co všechno museli studenti absolvovat při fyzických testech, běhání se závažím, jakou máte sílu atd., potom psychotesty spočívaly v tom, že se vás snažili rozhodit, vykolejit, dostat do úzkých. Co se týče jazykového vybavení uchazečů, nezkoušela se pouze angličtina jako taková, ale i různé její přízvuky, jestli rozumíte i ve stresových situacích. Tedy dostat se mezi šestadvacítku vyvolených nebylo nic lehkého.
Evičko, vy se zajímáte o vesmír, že jste se přihlásila do této mise?
Eva Hrnčířová: Ano, bydlím ve vesnici, takže máme krásný výhled na hvězdy. A tím to začalo.
Co jste prožívali onu neděli na konci března, když jste měli v Praze na letišti nastoupit do speciálního Airbusu, který přiletěl z francouzského Bordeaux? Protože to je jediný takový speciální stroj v Evropě.
Ondřej Vaňura: Eva to měla zajímavější. Já jsem byl ve stresu, co se týče práce, živých rozhlasových vstupů a natáčení reportáží.
Eva Hrnčířová: My jsme se den předtím dozvěděli, že letíme všichni. Já jsem byla před tím vyhlášením tak strašně nervózní, že už mi potom nezbyla žádná nervozita na ten další den, kdy se letělo. Tam jsem si to už jen užívala.
Mně se nejvíc líbilo chození po stropu. Protože jsme jen existovali v prostoru a ani necítili své končetiny. Bylo to úžasné.
Eva Hrnčířová, studentka Jiráskova gymnázium Náchod
Na začátku bylo tedy 860 zájemců a vybrali vás 26.
Ondřej Vaňura: Do poslední chvíle, do soboty do večera, si všichni mysleli, že z té šestadvacítky bude ještě šest lidí vyřazeno. Až na konci zjistili, že poletí všichni, to byla obrovská euforie. Pak museli všichni absolvovat bezpečnostní výcvik, to znamená, jak bude let vypadat, co budeme zažívat. Byla to krátká noc, ráno jsme museli být už po sedmé hodině na letišti, takže to bylo hektické a náročné.
Čtěte také
Evička byla tedy v klidu a čeho ty jsi se, Ondro, bál?
Ondřej Vaňura: Já se bál, abych všechno natočil zvukově pro rozhlas, abych udělal dobré fotografie i videa. Člověk neměl ani čas na to, prožívat nějaké své tělesné věci, jestli je ti fyzicky špatně nebo není, prostě jsme letěli.
Dostali jste tedy těsně před letem nějaké speciální instrukce?
Eva Hrnčířová: Nesměli jsme při přetížení hýbat hlavou, aby se nám neudělalo špatně. A také jsme dostali pytlíky, kdyby nám nebylo dobře.
Ondřej Vaňura: A taky jsme dostali léky, abychom to zvládli. Což si myslím, že pomohlo. Nebylo to vlastně nic strašného. Člověk si onen tubus letadla těžko dokáže představit dopředu, nevidíš vůbec ven, nejsou tam okénka, prostor to speciálně vypolstrovaný, takže pak nevnímáš kde je nahoře a kde dole, ale dá se to zvládnout. Je to zážitek.
Profesně to byla pro mne velká zkušenost. Ale celá mise Zero G měla především inspirovat mladé lidi, aby se věnovali vědě.
Ondřej Vaňura, vědecká redakce Českého rozhlasu
Dokážeme popsat onen princip balistického letu letadla, které vytvoří stav beztíže pro osoby na palubě?
Ondřej Vaňura: Je to vlastně velmi jednoduché. Jsou to paraboly, kdy prostě letadlo létá nahoru a dolů, zjednodušeně řečeno. Nahoru stoupáte pod úhlem 50 stupňů, pak se velmi rychle zpomalí, letadlo se zhoupne a v tu chvíli zažíváte simulovaný stav beztíže. Pak to začne zase klesat a velmi rychle vás to přitlačí zpátky na podlahu letadla. A tak se to opakuje několikrát.
Čtěte také
Ovšem není to stav beztíže, ale i přetížení, kdy cítíte dvojnásobek vlastní váhy?
Ondřej Vaňura: Je to tak. Jak říkala Eva, člověk by neměl v tu chvíli otáčet hlavou, což jsem samozřejmě nedodržel, protože jsem potřeboval něco natočit na mikrofon při tom přetížení. Takže mě pak týden bolely svaly na krku. Ten simulovaný stav beztíže trvá zhruba 22 vteřin a v tu chvíli se tam odehrávaly různé pokusy.
Eva Hrnčířová: Dělali jsme kliky, salta, chodili jsme po rukou. Také jsme zkoušeli hrát karty, což moc nešlo, protože karty i s námi odlétli úplně někam jinam, my jsme byli vzhůru nohama a karty létaly po celém letadle.
Zajímá mě ten úplně první pocit, když jste se poprvé vznesli a zažili stav beztíže?
Eva Hrnčířová: Poprvé jsme byli dost zmatení a vůbec jsme si nebyli jistí, jestli už se můžeme zvedat. Ale bylo tam obrovské nadšení, protože to byl tak zvláštní pocit, který se skoro ani nedá popsat.
Ondřej Vaňura: Byla to opravdu euforie, ozývaly se potlesky, výkřiky plné nadšení. I když je člověk vyškolený a připravený, říkají ti, musíš pomalu, protože tělo reaguje úplně jinak, tak samozřejmě první, co uděláš, že se odrazíš nohama. A to je velká chyba, protože to tě úplně vystřelí ke stropu. Takže při tom prvním stavu beztíže se orientuješ a zjišťuješ, co můžeš dělat a co naopak nedělat. Musíš si na ten stav zvykat, protože všechny své pohyby dělíš deseti, abys nelétal v prostoru zleva doprava, nahoru a dolů.
Čtěte také
Kolikrát jste tedy zažili stav beztíže? Kolik to bylo parabol?
Ondřej Vaňura: Bylo to dohromady 16 parabol s tím, že nejdříve nebyl simulovaný stav beztíže, ale gravitace na Měsíci nebo na Marsu. Takže jsme si zvykali a až potom nastoupil skutečný stav beztíže jako takový.
Který stav byl pro vás byl nejhezčí, nejpříjemnější?
Ondřej Vaňura: Mě bavil Měsíc bavil, protože dokážete dělat kliky třeba na jednom prstu. A ten stav beztíže, to člověk zná z filmů, těší se na to a pak, když to zažije, tak to je naprosto unikátní zážitek. To mě bavilo.
Eva Hrnčířová: Mně se asi nejvíc líbilo chození po stropu. Protože jsme vlastně vůbec nevěděli, co je strop a co podlaha. Jen jsme vlastně existovali v prostoru a ani necítili své končetiny. Bylo to úžasné.
Čtěte také
A na záchod se tam prostě nechodí.
Ondřej Vaňura: To nelze. Dopředu vám řeknou, musíte se najíst a napít, ale pak nemůžete jít nikam na toaletu. Samozřejmě mají vymyšlené nejrůznější scénáře, ale jak nám říkali, to nechceš zažít. Ale pytlíky jsou připravené.
Co si z tohoto úžasného zážitku odnesete do dalšího života?
Ondřej Vaňura: Profesně to byla pro mne samozřejmě velká zkušenost. Ale celá mise Zero G měla především inspirovat mladé lidi, aby se věnovali vědě. Takže tě to Evo motivovalo?
Eva Hrnčířová: Rozhodně. Když jsem viděla i úsměvy astronautů, byl tam francouzský astronaut a pak český budoucí astronaut Aleš Svoboda, kteří byli úplně nadšení do toho svého povolání. Chci mít v budoucnu také zaměstnání, které by mě bavilo a naplňovalo.
Ondřej Vaňura: Když jsem viděl těch 26 mladých lidí, nejmladší účastnici mise bylo 13 let, jsou to chytří lidé, skvěle umí anglicky, umí se orientovat v životě už teď, takže si myslím, že po té vědecké stránce je jedno, jestli se budou věnovat matematice, fyzice či chemii. A že ten let prostě smysl měl.
Našimi hosty byli studentka Jiráskova gymnázia v Náchodě Eva Hrnčířová a reportér vědecké redakce Českého rozhlasu Ondřej Vaňura, kteří zažili nad Českem stav beztíže. Moc děkuji za rozhovor.
-
Hradecké minuty
Mohlo by vás zajímat
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
