Dvorní fotograf Sněžky Petr Toman: Létání a fotografování, to je droga, bez které už nemohu žít
S Českým rozhlasem Hradec Králové a jeho dnešním hostem se teď proletíte nad Krkonošemi. Fotograf Petr Toman naše nejvyšší hory dobře zná. A to nejen ze země, ale hlavně z výšky, protože už 35 let právě z ptačí perspektivy Krkonoše fotografuje.
Vzal jste si dnes fotoaparát s sebou? Na to se ptám vždy fotografů.
Tak to jsem si nevzal.
Co tady také fotit, že ano? Když se podíváme na Krkonoše, tak je hned jasné, co je hezké.
Určitě by se tady ve městě také nějaké krásné objekty našly, ale bohužel, nechal jsem dnes fotoaparát doma.
Jak jste se dostal k fotografování? Vzpomenete si, když vám dali poprvé do ruky aparát?
Poprvé jsem dostal foťák asi v 10 letech. Byl to ještě bakelitový Pionýr. A pak jsem postupoval přes další aparáty, myslím, že se to jmenovalo Rix. Potom to byla Moskva a také Aqua 69, taková bedýnka. A protože jsem už od mládí měl zálibu ve fotografování, tak jsem se tomu začal postupně věnovat. Takový zlom nastal, když jsem pracoval na horách na Černé boudě v Krkonoších na Černé hoře. To mi bylo kolem 27 let. Tam jsem začal pořádně objevovat krkonošskou krajinu, kterou jsem už znal i předtím. Ale tady už jsem to viděl malinko jinýma očima. Začal jsem intenzivněji fotit a potom asi po pěti letech jsem už publikoval i první snímky.
Nejvíc mě fascinuje zima. Protože slunce je nízko a dělá krásný reliéf, atmosféru a plastiku hor. O to mi vždy šlo.
Petr Toman, fotograf Krkonoš
Fotografoval jste jen krajiny nebo například i ženy?
(smích) Ženy jsem fotil taky, samozřejmě. Ale hlavně jsem fotil krajinu. U toho jsem zůstal. Někdy jsem trošku záviděl těm, kteří fotí ženy, říkal jsem si, já tady někde mrznu, ruce i nohy mám jako led, a oni někde v ateliéru pěkně v teple. Kafíčko a příjemné prostředí. Ale zůstal jsem u přírody, protože ta mě táhla nejvíc.
Vy jste musel také po Krkonoších asi nachodit hodně kilometrů, ne?
Samozřejmě, každý fotograf toho musel hodně nachodit. Ale musel se i hodně načekat, protože fotografie se musí hodně vyčekat. A protože už se mi nechtělo tolik chodit a přibývaly mě i roky, tak jsem sednul do letadla. Ale to i proto, že létání mě také zajímalo už od mladých let. Když jsem letěl poprvé dopravním letadlem a viděl z výšky tu úžasnou krajinu, tak jsem si říkal, že to je něco nádherného. Létání už ve mně prostě zůstalo a začal jsem se věnovat i leteckým fotografiím. Spojil jsem to všechno dohromady. Dvě lásky, fotografování a létání.
Letecké fotografování je možná také hodně o meteorologii, ne?
Je to tak. Každý den nabízí jiný pohled. Je to složitější než focení ze země. Na zemi potřebujete jen aparát a vychytat počasí. Ale tady potřebujete ještě letadlo a dobrého pilota, to je velice důležité. Pilot, který zvládá povětrnostní podmínky v horách, jako jsou Krkonoše. Není to tam vůbec jednoduché, jsou tam náhorní roviny a velká údolí. Takže tam dochází k častým turbulencím a k nevyzpytatelnému proudění.
Dostal jste se někdy do nějaké dramatické situace?
Často jsme se dostávali do zajímavých situací, ale nebylo to nic až tak dramatického. Až na jednu situaci. To ale nebylo v Krkonoších ale v Jizerských horách. Když jsme poletovali nad Hejnicemi, na severní straně Jizerských hor, tak byl poměrně silný jižní vítr a my jsme se dostali do závětří. Vzniká potom takový větrný válec. A v malém letadle, dvoumístné Cessně, to s námi začalo tak házet, že jsme tam poletovali jak papírový drak. Úplně jako když děti pouští draka a on jim v tom větru vlaje. A přiznám se, že tehdy jsem se poprvé bál. Ale pilot to měl v ruce. Byl to zkušený profesionální instruktor. Dopadlo to dobře. To byla taková jedna dramatická chvíle, kterou jsem zažil.
Vy jste vlastně takový dvorní fotograf Krkonoš.
Já bych to jen upřesnil. Říkají mi dvorní fotograf Sněžky.
Proč jen Sněžky? To mi vysvětlete.
Protože bydlím skoro pod Sněžkou. Sněžka je kousíček od Svobody nad Úpou, a je to kopec, který asi opravdu nejvíc fotografuji. Zaujala mne tím svým výjimečným tvarem, který má oproti ostatním krkonošským vrcholům. Všechno je to takové kulaté a zaoblené, ale Sněžka je vlastně kužel, respektive jehlan. Mám ji prostě rád, tak ji fotím.
Mám tady vaši nejnovější knížku s názvem Krkonoše nejen z letadla. Ale především z letadla, řekl bych. A jsou to nádherné fotografie právě z výšky. Tak mi řekněte, jaké jsou ty naše Krkonoše z výšky?
Jsou fantastické. Ale nemůže se samozřejmě létat v pravé poledne, kdy je téměř kolmé slunce. To by bylo vše ploché, nebylo by to vůbec zajímavé. Já se snažím vystihnout určitou atmosféru těch hor. To znamená, létám zpravidla v podvečer nebo za určitých meteorologických situací. A i při tom létání mám rád mraky, ale mrak zase nesmí dělat ošklivé stíny.
Nádherné to musí být, když je inverze.
Na správnou inverzi jsem čekal spoustu let. Není to nic jednoduchého, protože aby se člověk mohl dostat nad tu inverzi, tak letiště musí být bez oblačnosti, bez nízké inverze. A to se mi jednou podařilo, myslím, že to bylo, 30. září 2009. Mám to tady napsané.
Vy to máte přímo do detailu zaznamenané.
Protože, bych si už všechny ty zajímavé události nepamatoval. Takže to bylo 30. září 2009. To jsem udělal opravdu jedny z nejkrásnějších záběrů, kdy nejvyšší vrcholky Krkonoš pluly nad mraky. Říkám tomu Krkonoše v oblacích. Nebo ostrovy v oblacích. Byla to opravdu výjimečná situace, potom už se mi to nepodařilo zopakovat.
Máte svá oblíbená místa? Tedy kromě Sněžky?
Mám jich víc. Je jich mnoho v Krkonoších. Vracím se na ně skoro při každém letu. Je to třeba Bílá louka, Kotel nebo Sněžné jámy na polské straně. To jsou fantastické útvary. Mám to nafocené v každém ročním období. To znamená zima, léto, jaro, podzim, ale nejvíc v zimě. Ta mě fascinuje, protože slunce je nízko a dělá krásný reliéf, plastiku hor. O to mi vždy šlo. Aby ty obrázky nebyly jen popisné, aby měli nějakou výtvarnou hodnotu.
Na stará kolena, místo abych už krmil vrabce v parku, jsem dal dohromady knížku Krkonoše nejen z letadla.
Petr Toman, fotograf Krkonoš
Člověk by si řekl, že v zimě bude fotografie jen černobílá. Bílý sníh, možná černý les, žádná barva.
Zdá se, že by to tak mělo být, ale je to trošku jinak. Protože do sněhu se odráží krásná modrá obloha. Většinou se potom na těch zimních snímcích objevuje modrá hlavně ve stínech.
Na světě jsou už tři vaše fotografické knihy.
Ano. Letecké. Jinak jsou to celkem už čtyři fotografické knihy.
Pojďme říct něco o té nejnovější, Krkonoše nejen z letadla. Jsou tam zachycena všechna čtyři roční období?
Ano. Tuhle knížku jsem si nadělil k 75. narozeninám. Na stará kolena. Místo abych už krmil vrabce v parku, tak jsem dal dohromady takovou knížku.
Čtěte také
Je někde k vidění také výstava vašich fotografií?
Ano, jsou to fotografické obrazy. Výstava trvá od poloviny srpna do poloviny ledna. Je v galerii Veselý výlet v Peci pod Sněžkou. Jsou to víceméně velkoformátové fotografie.
Tak se přijďte podívat. Moc děkuji za návštěvu dvornímu fotografovi Sněžky a Krkonoš Petru Tomanovi. A kdy se můžeme těšit na další fotografie, kdy zavoláte pilotovi?
(smích) Určitě to nebyly mé poslední lety. Tahle vášeň mě neopustila i v tak pokročilém věku. Věřím, že se v brzké době zase do vzduchu podívám. Protože to je úžasná droga a já už bez toho asi nemohu žít.
Děkuji moc za návštěvu. Mějte se krásně.
Já vám děkuji za pozvání. Na shledanou.
Související
-
Severní stranu Krkonoš zná málokdo. Klenoty za humny aneb Polsko není turistická popelka
Polsko přestává být turistickou popelkou, cestu si tam nachází čím dál více Čechů. Vedle baltského pobřeží, Krakova a Varšavy se najde hodně zajímavostí hned za hranicemi.
-
Česká příroda volá o pomoc. Skauti ji vyslyšeli a vyráží do Krkonoš bojovat s kůrovcem
Český skaut vyzývá své členy, aby vyrazili do našeho nejstaršího národního parku, pomoci odkorňovat kmeny stromů pokácených kvůli napadení lýkožroutem smrkovým.
-
Ocenění pro devět osobností za podíl na rozvoji Krkonoš. Je mezi nimi i redaktorka Eliška Pilařová
Devět osobností získalo ocenění ředitele Správy Krkonošského národního parku za přínos na rozvoji Krkonoš. Cenu získal například historik František Jirásko.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
