Dagmar Ruščáková: Vzkříšení

8. duben 2012

Nedělní káva

Pořád jsem přemýšlela, co bych asi mohla napsat o Velikonocích, když nejsem věřící křesťan a navíc nijak nemiluju lidové zvyky k těmto svátkům se vážící. Nakonec jsem přišla na to, že tu ještě pořád je otázka vzkříšení. A nad tou se už zamyslet dá.

Vzkříšení. Jak úžasné slovo a ještě úžasnější pojem! I když opatrně obejdu teologické aspekty vzkříšení Ježíše Krista, stejně v člověku při té představě zůstává jakási dráždivě chvějivá naděje. Co když…? Přestože je nezvratnost smrti snad jediná absolutní jistota v lidském životě, člověk se s ní nerad smiřuje. A tak od věků hledá způsoby, jak tuto poslední nezbytnost obejít. Můžeme žít dál ve svých dětech, ve vzpomínkách svých milovaných, ve svém díle. Jenže co naplat, vzkříšení to prostě není!
Ke vzkříšení se však můžeme dostat i jinak. Na fyzické úrovni se mu blíží uzdravení ze zlých nemocí nebo těžkých zranění. Pokud jde o duši, tak vzkříšení je každé vykročení z utrpení, bezmoci, zoufalství, pasivity, osamění či strachu.
Je to také útěk z ubíjejícího stereotypu, to prolomení fobie a předsudků. Je to vytržení nenávisti a pomstychtivosti z unaveného srdce. Je to láska, víra a naděje. Vzkřísit mrtvé tělo je nemožné, ale lze vzkřísit umrtvené srdce a duši. A to už si pořádný svátek zaslouží, nemyslíte?

autor: Dagmar Ruščáková