Dagmar Ruščáková: Umění prohrávat
„Sandra, Sandra!“ Dětské hlasy se nesou přes hladinu jezírka a na okružní pěšině se objevuje zvolna se ploužící postavička. Sandře může být tak devět a běh je to poslední, do čeho by se jí chtělo.
„Sandra!“ nese se přes vodu a dívenka se s povzdechem dává zase do pohybu. Sotva se dostane za zatáčku a už se kolem řítí dva malí chlapci následovaní skupinou děvčat. Děti běží druhé kolo, zatímco Sandra se ještě plouží tím prvním.
Ze svého místa vidím mládence a dívku, kteří je mají na starost. Jsou pořád v klubku dětí, povzbuzují, smějí se, sami se zapojují do zadaných úkolů. Obdivuju, jakou soudržnost dokázali mezi různě starými dětmi vytvořit, aniž by potlačili jejich soutěživost.
Ono je těžké vychovat děti tak, aby byly hrdé na svá vítězství a nenechaly se udolat dočasným neúspěchem. Aby prohru nebo chybu necítily jako pokoření, ale jako příležitost ke zlepšení. Aby věděly, že být druhý, třetí, nebo desátý má také svoji hodnotu. Sláva vítězi, čest poraženým.
A není snadné povzbuzovat a chválit dítě trucující jako Sandra, která vypadala, že snahu cokoliv uběhnout vzdala ještě dřív, než začala. Napadlo mě, že třeba krásně kreslí, nebo zpívá... ale co je to platné, když má běžet?
Líbilo se mi, že nad ní ti dva mladí vedoucí nezlomili hůl. Co víc, když ostatní děti přece jen reptaly, tak navrhli další povzbuzování. A malí i větší se nadechli a přes jezírko se zase neslo skandování: „Sandra, Sandra!“ To bylo slávy, když se přece jen probojovala k cíli!
Doufala jsem, že až skončí sportování, začnou děti dělat něco, co bude Sandře bližší a dá jí to možnost vyniknout. Protože každý člověk potřebuje mít aspoň jednu oblast, kde se mu daří, která je schopná podržet jeho sebeúctu a tak podpořit odvahu bojovat tam, kde mu to nejde.
Pokud třeba Sandra po svačině krásně zazpívá, bude pro ni snazší smířit se i s tím během. Nebo aspoň s rychlou chůzí.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.