Dagmar Ruščáková: Pomníčky

Jeden důvod je jasný - takový pomníček je ostrým mementem pro všechny, kdo projíždějí kolem. Skutečný dopad je však pochybný. Ti, které památka na tragicky zemřelé donutí k zamyšlení, obvykle nepatří mezi řidiče, kteří by takové varování potřebovali.
Mnoho z pomníčků je vlastně připomínkou tragické chyby - ať už zemřelého, nebo někoho, kdo jeho smrt způsobil. A nemusel to být nutně řidič toho havarovaného vozidla.
Když se jede serpentinami od Lipnice k Dehtovu, je v jedné zatáčce pomník člověku, kterého srazilo auto ve chvíli, kdy se snažil pomoct řidiči, který tam právě havaroval. Kdykoliv jedu kolem, musím myslet na tu nespravedlnost osudu. A taky na to, jak se asi cítil ten, kdo tuto zbytečnou smrt zavinil.
A právě tento druh myšlenek mě vede k úvahám, zda je vůbec spravedlivé vůči těm zemřelým takové pomníčky stavět. Jakoby se památka na život člověk scvrkla jen na osudnou havárii. Jakoby ten člověk nežil jinak, nemiloval, nedělal tisíc jiných věcí, než jel autem. Navíc - jak si na takovém místě můžete v tichu a pokoji zavzpomínat?
Vím, že je to pohled subjektivní, zaujatý. Popravdě ani nevím, zda zrovna na tohle existuje objektivní pohled - každý to cítíme jinak. A proto by mě zajímalo, co si o tom myslíte vy...