Dagmar Ruščáková: Pomníčky
Všimli jste si, kolik všelijakých pomníčků dnes najdeme kolem našich silnic? Často o nich přemýšlím. Proč jsou udržovány a zdobeny zrovna tam? Mají ti lidé své pomníčky i někde jinde?
Jeden důvod je jasný - takový pomníček je ostrým mementem pro všechny, kdo projíždějí kolem. Skutečný dopad je však pochybný. Ti, které památka na tragicky zemřelé donutí k zamyšlení, obvykle nepatří mezi řidiče, kteří by takové varování potřebovali.
Mnoho z pomníčků je vlastně připomínkou tragické chyby - ať už zemřelého, nebo někoho, kdo jeho smrt způsobil. A nemusel to být nutně řidič toho havarovaného vozidla.
Když se jede serpentinami od Lipnice k Dehtovu, je v jedné zatáčce pomník člověku, kterého srazilo auto ve chvíli, kdy se snažil pomoct řidiči, který tam právě havaroval. Kdykoliv jedu kolem, musím myslet na tu nespravedlnost osudu. A taky na to, jak se asi cítil ten, kdo tuto zbytečnou smrt zavinil.
A právě tento druh myšlenek mě vede k úvahám, zda je vůbec spravedlivé vůči těm zemřelým takové pomníčky stavět. Jakoby se památka na život člověk scvrkla jen na osudnou havárii. Jakoby ten člověk nežil jinak, nemiloval, nedělal tisíc jiných věcí, než jel autem. Navíc - jak si na takovém místě můžete v tichu a pokoji zavzpomínat?
Vím, že je to pohled subjektivní, zaujatý. Popravdě ani nevím, zda zrovna na tohle existuje objektivní pohled - každý to cítíme jinak. A proto by mě zajímalo, co si o tom myslíte vy...
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka

Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.