Dagmar Ruščáková: Nedomazlená

Co s tím? Na vycházku se psy už bylo pozdě, oblíbenou hudbu jsem už bez větších úspěchů aplikovala, na voňavou koupel bylo zase ještě brzy.

Čtěte také

Dagmar Ruščáková: Hudba v hlavě

Potom jsem uslyšela nahoře v domě kroky a bylo mi jasné, co potřebuju - pořádně obejmout! Takže jsem vyšla za svým mužem, vyrušila ho v tichu jeho pracovny a beze slova k němu natáhla ruce.

Pochopil okamžitě, však mě zná. Přišel ke mně, hezky pevně mě objal a čekal, co to se mnou udělá. Za chvilku neodolal a zeptal se, co se děje. Promítla jsem si den plný drobných otravných patálií včetně svých průběžných pocitů, a poctivě odpověděla: „Nic. Akorát se cítím… nedomazlená!“ Zasmál se, a ještě chvilku mě u sebe přidržel. Pro jistotu!

Určitě ten pocit znáte, přestože ho tak patrně nenazýváte. Každý má svoji míru odolnosti proti každodenním dloubancům, kterém nám život v různé míře uštědřuje. Hranice, kdy máme chuť třísknout věcmi a klít je pokaždé trochu jinde, ale pokud ji překročíme, potřebujeme útěchu.

Čtěte také

Dagmar Ruščáková: Pečeť ročních období

Možností je opravdu hodně. Někdo si jde zaběhat, jiný mlsá, další si pustí oblíbenou muziku, pomoct může dlouhý rozhovor s chápavou kamarádkou, vycházka se psem, pomazlení s kočkou nebo sklenička něčeho ostřejšího - ideálně ve společnosti někoho, kdo chápe, že panák slivovice je v tomto případě ta lepší varianta.
I já mám podobný repertoár uklidňujících činností, které střídám podle aktuálních možností. Občas, když jsou časy zlé, přijde řada i na procítěně pronášené kletby. Ale úplně nejlepší je, když mě můj muž na chvíli schová před světem ve své náruči. Vážně to funguje!

Jen jsem zpočátku přemýšlela nad tím, jak si o to správně říct. Co si budeme říkat, prosba aby mě… hm... pochoval, dokáže znít v češtině opravdu divně. Ještěže si k tomu nebere rýč!