Dagmar Ruščáková: Koukej to vyležet!
Mluvím do telefonu a mluvím přísně. Jednoho z mých dospělých synů postihla viróza, takže kromě zopakování obvyklých zásad boje s vlezlými viry, ještě dodávám: „A koukej to vyležet! Aspoň ty dva dny, lépe tři. Nebo ti to tělo později pěkně spočítá!“ Jako mně, mohla bych dodat, ale nechci být patetická.
Slyším souhlasné zvuky, ale v zásadě vím, že jsem mohla šetřit dechem. Stejně se zařídí po svém. Jako jsem to dělala já, když mi to samé říkala moje maminka. Ostatně, kdyby byly zkušenosti skutečně přenosné, svět by dnes vypadal úplně jinak.
Čtěte také
Až teď, když sčítám škody, si říkám, co všechno jsem měla dělat jinak. Jak moc mi pomáhá, když si nenechám v běhu virózu rozrůst, ale pěkně se hned schovám do pelechu, a celý ten počáteční útok s podporou bylinek, medu a zázvoru prospím. Obvykle stačí dva dny, a to nejhorší odezní.
Jenže pak si vzpomenu, jak to chodilo od chvíle, kdy člověk dospěl a převzal odpovědnost za svůj život. Práce, děti… děti, práce. Pokud byly děti malé, výpadek v péči by nejspíš omluvila jen hospitalizace. V práci to bylo trochu snazší, ale pokud jsem si musela čas od času brát ošetřovačku kvůli dětem, obvykle jsem neměla moc chuť mizet z procesu i kvůli sobě.Čtěte také
Když si vzpomenu, kolikrát jsem jela nemocná i na dovolenou s tím, že tam mi bude brzy líp! Dnes bych si dala pár pohlavků, ale dovolené bývaly vzácné, a přece o ni nepřijdu kvůli nějakým virům, ne? Popravdě, čím víc jsem se v duchu vracela do své hektické minulosti, tím slaběji moje dnešní - správné - zásady zněly.
Ale jedno vím jistě: kdybych si tenkrát nechala to zhmožděné koleno dát do sádry, nemusela jsem dnes při špatném počasí chodit jako Joffre de Peyrac. Jenže… tenkrát jsem si to samozřejmě nemohla dovolit. Kdo by za mě řídil auto?
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
