Dagmar Ruščáková: Když radosti není dosti
Ukláním se na jevišti, poslouchám nadšený potlesk, a v duchu si mohutně oddechnu - zase jedna premiéra úspěšně za námi! Vánočnice, hra o tom, co s ženami dokáže udělat příprava svátků klidu, míru a domácí pohody, si všímá problémů, které řeší spousta lidí. I proto je umí oslovit a rozesmát.
Mluvím s odcházejícími diváky - když nemáte oponu, jste si s lidmi tak nějak blíž. Nemůžu si nevšimnout, jak často se opakují díky za příjemný bezstarostný večer. Za to, že se mohli pobavit. Jak moc už to potřebovali. A že u nich doma před Vánocemi to kolikrát vypadá stejně! Musím si tak chtě nechtě vzpomenout na debatu o umění, kterou jsem nedávno zblízka sledovala.
Čtěte také
„Cílem umění není lidi bavit, ale burcovat, znepokojit, ukázat jim svět z jiných úhlů, než na jaké jsou zvyklí,“ zněla základní teze. Uznávám potřebu takového umění; je nutné hledat nové cesty, nové pohledy. Otázkou ale zůstává, kolik lidí ty radikálnější směry dokážou oslovit, a tedy i nějakým způsobem ovlivnit.
Já sama do této kategorie nepatřím. Píšu pro lidi už spoustu let, ale zatím vystačím s tou poslední jmenovanou zásadou. Ano, jiné úhly pohledu, to je moje! Ráda dloubám i do osobnějších a bolavých věcí. Jen to pokud možno dělám s humorem, snažím se o nadhled. Zároveň dbám, aby v něm nebyl ani náznak pohrdání.
Čtěte také
Není to tím, že by mě nenapadaly myšlenky schopné roztrhnout duši. Uměla bych napsat texty, které by se lidem vpálily do srdce a nedalo by na ně jen tak zapomenout. Dokážu psát tak dojímavě, že lidé nezadrží slzy. Jenom jsem se vědomě rozhodla to v naprosté většině případů nedělat. Pořád věřím, že se lidem dají sdělit důležité myšlenky bez toho, abych je musela zdeptat. Proto jsou mé hry komedie, mé fejetony většinou úsměvné, můj román Alžběta a drak také humor nepostrádá.
Nepokládám to za lehčí cestu, ale přesto po ní jdu. Zkrátka jsem přesvědčená, že život sám, hlavně poslední dobou, deptá lidi dostatečně. Mojí výzvou je spíš nalákat čtenáře nebo diváky k zamyšlení, pochopení… a aspoň občas v nich vyvolat srdečný smích.
Související
-
Dagmar Ruščáková: Sladké vzpomínky
Koukám na půl kyblíku natrhaných švestek a přemýšlím, co s nimi. Švestkové knedlíky? Proč ne, tvaroh mám. Kompot? Kdy já jsem vlastně naposledy jedla kompot?
-
Dagmar Ruščáková: Ten pes!!!
Našemu Rexovi, štěněti staroněmeckého ovčáka, bylo tento týden 7 měsíců. Je to čtyřiatřicetikilový halama s huňatým kožichem, veselou povahou a instinkty pasteveckého psa.
-
Dagmar Ruščáková: Hory v duši
„Vyšla z průjezdu a překvapeně se zarazila - tam, kde měly být zadní dvory městských domů se k nebi tyčily rozeklané vrcholky hor.“ Právě to jsem napsala ve svém románu.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
