Dagmar Ruščáková: Barvy zimy

Ať je zima sebekrásnější, přece jen v ní obvykle chybí slunce a barvy. Když jsem byla malá a žila v Praze, nevadila mi s prohlubujícím se podzimem ani tak postupující tma, jako ztráta barev. Ve městě je to obzvlášť citelné. Jak vítr rozfouká poslední uschlé listí, zavládne šeď. Pro mě děsivá šeď! Všimli jste si někdy, jak depresivně šedé jsouv zimě třeba městské keře?
Zima na venkově je barevně příjemnější - jehličnaté lesy si uchovávají temnou zeleň prosvícenou tu a tam zářivými zbytky dubového listí, čokoládová barva zoraných polí taky potěší oči. A bílý sníh je přece jen na pohled příjemnější, než šeď mokrých chodníků. Ale co si budeme povídat, jak se začnou prodlužovat dny, člověk se podvědomě upne k představě jara, jehož vábivou iluzi představují právě barevně kvetoucí primulky.
Vzpomínám si, že mezi roky 2008 a 2009 byla v Norsku zima zimovatá - sníh ležel nepřetržitě pět měsíců, což lezlo na nervy dokonce i mě. A právě tehdy jsem objevila ve Veritas parku koutek utajeného jara - v záplavách sněhu bylo jedno holé místo, na kterém vykvetly tři trsy krokusů. Koukala jsem na ně se stejným okouzlením, jako Maruška na jahody v pohádce O dvanácti měsíčkách. Skutečnost byla samozřejmě mnohem prozaičtější - zem tam zahříval vývod teplejšího vzduchu z velkých podzemních garáží.
Takže pokud se nemůžete dočkat jara a padá na vás deprese už i při pohledu na bílé povlečení, kupte si domů pár barevných petrklíčů. Jedna kytka sice jaro nedělá, ale na chvíli uchlácholí jaromilné srdce. A než kvítka odkvetou, bude tady jaro doopravdy.