Zvládl na 5 000 porodů v Hradci Králové. Teď pomáhá na svět svým knížkám plných lidské poezie
Docenta Jindřicha Tošnera asi nemusíme Hradečákům dlouze představovat. Protože především posluchačky jej budou jistě dobře znát. Jako porodník a gynekolog pomohl na svět možná polovině Hradce Králové.
Pane docente kolik těch porodů tedy doopravdy bylo?
Možná takových pět tisíc to asi bylo. Ale upadám rychle v zapomnění.
Neupadáte, včetně mě, pane docente, mě jste také rodil. To se asi stává často, když se s někým potkáte poprvé, tak vám říká – pane docente, já jsem taky váš, v uvozovkách.
Když se na mě někdo takto obrátí, tak vždy dostanu strach, jestli jsem mu něco neprovedl. Jestli jsem ho nezkoušel z gynekologie nebo jestli všechno dobře dopadlo.
Proč jste si vlastně vybral obor gynekologie, porodnictví, když jste se jako mladý lékař rozhodoval?
Je to shoda okolností, vlastně v tom nebyl nějaký velký záměr, bylo volné místo, prakticky jsem chtěl zůstat v Hradci. A také mi to přišlo takové, řekl bych, povznášející, přivádět nový život na svět. Až později jsem zjistil, že to tak povznášející není. Že je to pěkný stres, musím říct, protože když se musíte rozhodnout během dvou, tří minut a správně, protože to jinak špatně dopadne, tak je to docela vysilující.
Ale na druhou stranu je stejně strašně krásné, když vidíte ty uzlíčky, ty růžové balíčky, ta miminka. A potom, když je zase po letech potkáte, jako mne teď.
To je dobré, to je dobré.
Čtou se u nás básně. Je to velký fenomén. Nekupují se, bohužel, ale čtou. A to podle mne znamená, že se máme dobře.
Doc. MUDr. Jindřich Tošner, CSc.
Úžasné. Prostředí nemocnic je také inspirující, protože o vás víme, že se věnujete poezii, píšete básně. Spousta básnických sbírek vaši poezie už je také na světě. Je tam tedy ona inspirace v nemocničním prostředí?
Zcela určitě. Nemocnice a zejména kontakt s lidským utrpením a vlastně i se smrtí, člověka velmi ovlivňuje. Celá jedna sbírka Místo dotyku je trošku věnovaná právě okolnostem nemoci, umírání a vztahů k tomu. Takže to, co jiní autoři musí těžko získávat svým vlastním životem, já získával ve svém zaměstnání. Přišel jsem k tomu vlastně lacino, bych řekl. Ale jistě je to naprosto nezapomenutelná zkušenost.
Vzpomínáte si na své první básně?
Ano.
Jako kluk jste holkám už recitoval básničky?
Ne. Já jsem byl na hradeckém gymnáziu J. K. Tyla. Tam jsem dokonce založil časopis Vítěz, což se málo ví. A ještě to mám, ty staré výtisky, cyklostylovalo se to, někdy asi v roce 1964 nebo 65. Teď už se to jmenuje Viktor a má to úplně jinou podobu. Ale tam jsem psal básně a představoval si, že se jednou postavím před knihkupectví, před výlohu a řeknu – tady kdyby byla tak moje knížka, to by holky koukaly. A pak jsem tam ty knížky měl a říkal jsem – no a co? Stálo to za to? Nejsem si dodnes jist, jestli to stojí za to.
Možná je v básníkovi vždy ten vnitřní rozkol, ne? Ta nejistota možná umělce žene kupředu a dál.
Teď když se podíváte po všech kulturních domech i v malých městech, tak všude se čtou básně. Je to velký fenomén. Nekupují se, bohužel, ale čtou. A to znamená, že se máme dobře, že ano? Protože já jsem třeba byl v Bělehradě, chtěl jsem navázat nějakou spolupráci se srbskými básníky. A tam mi opakovaně říkali - víš, u nás už teď, přestože máme velkou básnickou tradici, teď básně nikdo nepíše ani nečte. Prostě Inter Arma Silent Musae. Takže to, že se u nás víc čtou básně, svědčí o tom, že je dobře.
Pane docente, vy ale nejste jen básník. Jste i malíř a fotograf. A také občasný glosátor, protože vy píšete i do třebechovického zpravodaje. Je to tak? Tam jsem viděl nějaké vaše články.
Je to pravda, dělám tam fejetony a takového redaktora. Je to má domácí a domovská půda, Třebechovice pod Orebem.
Divoký svět jazzu a přirozená krása vážek. Dvě životní témata fotografa Patricka Marka
Patrick Marek - jeden z nejrespektovanějších českých fotografů specializujících se na svět velkých pódií, jazzu a vážek. Na první pohled by se zdálo, že tyto oblasti nejdou dohromady.
Představme teď vaši nejnovější knížku, která se jmenuje Nejisté vztahy. A já záměrně říkám, že to není sbírka básnická, ale knížka. Protože on je to soubor vaši poezie a také fotografií Patricka Marka, známého hradeckého fotografa, který také získal v Americe jazzového Oscara za jeden svůj snímek. On rád fotí muziku. Tak jak jste se dali vy dva dohromady? Také jste ho rodil?
Ne, to přeci jen ne. Ale tak jsme se setkávali, poněvadž jsme oba dva milovníci jazzu, potkávali jsme se v klubu Satchmo a povídali si. A ta nová knížka je opravdu velký projekt, vlastně největší z těch asi šesti, sedmi sbírek, co jsem vydal. Je to na křídovém papíře, velký formát, má to asi 172 stran. Jsem zvědav, jak to veřejnost přijme. Křest knihy bude právě v hradeckém klubu Satchmo ve čtvrtek 29. listopadu. Ale tam se moc lidí nevejde. Lepší to asi bude potom 4. prosince v AC klubu, to je u malšovického stadionu v LTC tenisu. A pak ještě, protože Patrick je z Kostelce nad Orlicí, tak budeme ještě i v Kostelci 12. prosince v klubu Rabštejn.
Jak ta vaše spolupráce vypadala? Byly nejdřív básně a potom fotografie nebo obráceně?
Patrick má doma jistě statisíce fotografií. Posadil mě k počítači a říkal, tady si vyber. Tak jsem si vybral. A on konstatoval, myslím, že sis vybral nejhorší fotky, které mám. Já bych to, co sis ty vybral, rozhodně nevybral. Ale myslím, že to není pravda, že ty jeho fotky jsou opravdu nádherné. A pak jsem se k nim snažil udělat nějaký příběh. Protože každá celá sbírka by měla mít nějaký příběh, ty básně by neměly být jen solitéry. A protože mi u těch minulých sbírek někteří čtenáři vyčítali, že se jim zdálo, že jsou pesimisticky laděné, což si já ovšem nemyslím, tak jsem se tady snažil, aby to bylo veselejší. I když Patrick říká, že se mi to nepovedlo. Ale optimistické to je, protože třeba jeden verš tam je – vždycky se může něco stát, ale nestane. Což je rozdíl proti Murphyho zákonu, který říká – když se něco může pokazit, tak se to pokazí. Tak to já říkám, že ne.
Ještě bych se zastavil u těch uměleckých přednesů a recitálů na veřejnosti. Divadlo vás také asi hodně baví.
Má to zvláštní prostředí a kouzlo. Jako existuje kouzlo jisté rozhlasové redakce, tak existuje kouzlo nemocnice. Já jsem operoval hodně, tak když jsem se postavil do dveří operačního sálu, najednou jsem si říkal, vždyť já už sem vlastně nepatřím, už to není moje. Tak jsem vyměnil to nemocniční prostředí za jiné. A v divadle, to je také – zvukaři, režisér, osvětlovači, šatny, šminky, prostě herečky se chtějí udělat hezkými, dát to všechno dohromady. Také tomu úplně rozumím, že se herci drží divadla zuby nehty a nechce se jim odejít. Protože to je jejich život.
A ten život dnes pokračuje i díky životu vaší nové knížky Nejisté vztahy, o které jsme si dnes povídali.
Všechny zvu, ať přijdou, budou to, myslím, pěkné večery, které jsme naplánovali.
Pozval vás osobně docent Jindřich Tošner. Moc děkuji, pane docente.
Děkuji vám.
A přeji, ať si knížka Nejisté vztahy najde cestu pod co nejvíc vánočních stromečků.
To by se hodilo. Děkuji vám a na shledanou.
Související
-
David Vávra točí poezii rozhlasových budov. Vzniká nový seriál Tady bydlí rozhlas
Architekta Davida Vávru spolu s celým filmařským štábem hostila budova Českého rozhlasu Hradec Králové. Proč opět zavítal do metropole východních Čech?
-
Snímky svatby Waldemara Matušky. Fotografové Josef Krejsa,...
Dnes tu máme ve studiu hned dva skvělé hradecké fotografy. Oba mají celoživotní lásku k obrázkům, které na člověka při jediném pohledu dokáží přenést spoustu emocí....
-
Příběhy z nichž mrazí. Kniha Nebylo jim souzeno žít aneb osudy popravených a umučených sokolů
Kniha o osudech popravených a umučených sokolů. Autorky knížky s názvem „Nebylo jim souzeno žít" chtějí touto cestou splatit po více než 70 letech dluh sokolským hrdinům.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
