Vladimír Burjánek: Televize

2. srpen 2015

Nedělní káva

Pokaždé, když se na televizní obrazovce objeví některý z mnoha opakovaných programů, vzpomenu si bezděčně na mé divácké televizní začátky. První zázračnou bedýnku si u nás ve vsi pořídil první předseda tehdejšího Jednotného zemědělského družstva zvaný car. Někdejší malorolník se stal v padesátých letech hlavou sedláků a co se techniky a novinek týkalo, byl svým způsobem průkopník. Jak v družstvu, kde využíval novinky mechanizace, tak i doma, když po televizi koupil i první gramorádio s magnetofonem a první auto - Spartaka.

Možná si ani při pořizování obrázkové bedýnky neuvědomil, jaký si upletl na sebe bič. Když se osmělili první návštěvníci a vyjukaně absolvovali podívanou na tehdejší zázrak techniky, následovali je další a ve velmi krátké době se stalo, že u cara se na oblíbený pořad Pixův Hádej, hádej, hadači dostavilo tolik lidí, že domácím nestačily ani židle. Určitě si oddechli, když postupně, byť pomalu televizorů přibývalo a divácká obec se rozptýlila do dalších domácností. Dodnes nechápu, jak obrazovka přibližné velikosti knížky na ležato uspokojila dvacet i třicet párů očí v kuchyni majitelů. Někteří stálí diváci si dokonce židle pro jistotu nosili svoje. Korunu všemu dal můj kamarád, který z pracně vybojované židle uprostřed programu spadl, protože usnul. Od té doby jsme raději změnili hostitele a na televizi putovali jinam.

autor: Vladimír Burjánek