Vladimír Burjánek: Náš den
Znáte to, napíšete kamarádovi na závěr e-mailu obvyklý dotaz. Jak se máte? Většina to přejde, ale mě pobavila rychlá odpověď, kterou mi známá na moji otázku bleskově poslala. Proto se s vámi podělím o širší platnost v obdržených řádcích.
„Tak dnešek byl opravdu záživný. Ránou sebou dědouš mlátil v posteli, protože na devátou byl objednaný k doktorce na prohlídku, aby mohl v sedmdesáti ještě za volant. Příprava ovšem probíhala už včera, a to během celého odpoledne, aby se nic neznedbalo. Někdo by si mohl myslet, že jde na operaci do nemocnice, anebo se chystá na cestu do vesmíru. Dělala jsem mrtvého brouka, abych se nedostala do konfliktu zájmů.
Čtěte také
Po snídani konečně zaklaply dveře. V čase bez dohledu jsem vyčistila okna v pokoji. Po jeho návratu jsme se vydali na lesní hřbitov Všude lidí jako na Riviéře, hlavně matky s hlučnými potomky Za klidem jsme vyrazili úhybným manévrem směrem k rybníku, ke Kříži.Tam jsem chtěla pojíst kousek žvance, ale bylo zase obsazeno matkami a ječícími dětičkami. Proto jsme usedli, já radši ne, na čerstvě pokácený asi stoletý kmen. Dědouš dostal za úkol oloupat banán, což se nemělo stát, zasvinil si černé triko. Doma jsem ještě zjistila, že má na rukávě smůlu.Vyčistil to nějakým sajrajtem na kontakty z auta. Pak už byl čas krmení, tedy večeře u televize, aby lépe chutnalo při stále stejných kecech. Co si víc přát po skoro padesáti letech? Tak se mějte a neberte ten můj den moc vážně, vím, že nebyl poslední."
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
