Vladimír Burjánek: Děti

Už moje babička říkala, že rodiče vychovávají, babičky a dědečkové rozmazlují. Situací, kdy máme tu možnost pozorovat, jak se geny ukazují ve vší své rozmanitosti na potomcích, zažíváme spoustu. Snažíme se děti i poučovat a často si ani dost neuvědomujeme, jak ony formují nás. Potom nám někdy vyrazí dech, jak se chovají, nebo se smíchy těžko udržíme při jejich reakcích. Hlídal jsem nedávno našeho nejmenšího čtyřletého klučinu a vědom si zásady, že na jedno napomenutí připadá alespoň osm pochválení, chválil jsem. Jak je šikovný, hodný, jak poslouchá, dobře jí, no že ho mám prostě rád. „Já tě mám ,dědečku, také rád,“ zjihnul chlapeček. A abych snad nebyl tolik namyšlený, rychle dodal to, co slyší od rodičů. „Mám tě moc rád, i když někdy zlobíš.“ Upřímnost malých dětí je odzbrojující. Škoda, že tak krátce. Posteskl si nedávno jeden odborník, že žijeme na světě, na němž i upřímnost vlastních dětí začíná být věcí neznámou.