Ultracyklista Daniel Polman: „Občas je dobré vypnout a jen si tak do deště nebo do větru zanadávat“
Cyklistický borec z Nové Paky Daniel Polman objel za osm dní na kole Česko i Slovensko. Denně i přes 600 kilometrů. Jedná se patrně o největší výzvu v kategorii ultra, jaká kdy byla na území bývalého Československa. Výkon na hranici lidských možností. Tak by se dal označit husarský kousek, o kterém si dnes budeme povídat. Ale nejen o něm.
Jste v cyklistickém, takže jste na kole dorazil z Nové Paky?
Dorazil jsem na kole, ano. Sem je cesta pěkná. Rozehřál jsem se a užil si východ sluníčka. Byla to paráda.
Nemůžu se nezeptat, také jste sledoval Tour de France?
Sledoval, hodně, ano.
Říká se, letos to byl jeden z nejpamátnějších závodů. Když Pogačar drtil Rogliče, co jste na to říkal?
Bylo to neskutečné drama. A přesně o tom sport je. Jsou tam obrovské emoce jak v pozitivním slova smyslu, tak bohužel sport přináší i věci, na který zrovna právě Roglič v životě nezapomene. Vždy tam bude mít těsně prohranou Tour de France.
Čtěte také
Určitě to tak vnímají i jeho fanoušci.
Na druhou stranu bude Pogačar nadosmrti žít tento neuvěřitelný sen. Pogačarovi jsem to samozřejmě přál, ale když jsem viděl Rogliče, jak dojel časovku, sedl si a koukal do země, úplně hotový, tak se musím přiznat, že se mi úplně zalily oči. Skoro jako když jsem kdysi koukal na film E.T. jako dítě.
Lítost v srdci. Měl jste někdy také ambice zúčastnit se Tour de France?
Neměl, protože Tour de France je naprostý, absolutní vrchol. Tam se dostanou lidé, kteří pro to mají předpoklady a už od útlého věku cyklistice obětují prakticky všechno. Což rozhodně není můj případ. Já jsem si první kolo koupil ve 20 letech, začal jsem s cyklistikou dost pozdě.
Ale možná o to jste zapálenější.
O to jsem byl zapálenější, to je asi pravda.
Vidím výzvu a baví mě do ní skočit. Čekám, co přinese za příběhy. Jsou jen dvě možnosti. Buď skončíte nebo musíte jet pořád dopředu.
Daniel Polman, ultracyklista
Vy jste takový průkopník. Pořád vymýšlíte něco, co nikdo před vámi nedokázal.
Nejde ani o to, jestli to někdo přede mnou dokázal, nebo ne, ale já si tak prostě hraji. Vidím nějakou výzvu a baví mě do toho skočit a plavat a čekat, co přinese za příběhy.
Jak vás napadlo objet na kole Československo?
Přemýšlel jsem, že by nebylo špatné udělat nějaký závod jako Okolo Rakouska, což je hodně prestižní závod, 2 200 km dlouhý. Třeba okolo Česka nebo Československa. I když to už je hodně dlouhé. Ale měl jsem to vzadu v hlavě. Pak za mnou přijeli do Nové Paky kluci ze Vsetína, Jirka Severa, který tu trasu projel a vymyslel, a Libor Procházka, což je hlavní organizátor. Přijeli s tím, že už to mají naplánované a že by chtěli takový závod zorganizovat. Takž jsem nad tím přestal přemýšlet, řekl jsem si, že je fajn, když je tu někdo, kdo má podobnou myšlenku a je rozhodnutý do toho jít.
Jak dlouho to trvalo, když za vámi kluci přišli a v srpnu už se vše odehrálo?
Všechno proběhlo hrozně rychle. Oni za mnou přijeli začátkem června a v podstatě dva měsíce trvala doba, kdy jsme si plácli v kavárně v Nové Pace u nás, že do toho jdeme. A pak jsme stáli na startu ve Vsetíně a koukali po sobě.
Co bylo nejtěžší?
Nejtěžší byly asi rozbité silnice tady v Čechách v pohraničí. Některý úseky jsem odskákal hlavně na zápěstích a ruce to odnesly. Takže od půlky závodu, v podstatě celé Slovensko, jsem jel se zánětem šlach, což nebylo dobré.
Proč jste závod nevzdal?
To je právě deviza ultracyklistů. Tam jsou jen dvě možnosti. Buď člověk skončí nebo musí jet pořád dopředu. Já jsem jel pořád dopředu.
Pobavilo mě, když jste někde řekl, že jste si připadal trošku jako zásilková služba vozící srážky.
To je druhá věc, která byla nejtěžší. Počasí, kdy přes noc jsme měli hodně chladno a mlhy, který nám moc nepřidávaly. Ve finále mlhy hodně zpožďují i tím, že člověk nemůže jít rychle do sjezdů. Tam, kde by člověk normálně jel šedesátkou, protože mu svítí auto na cestu, tak jede prostě jen 30 nebo 25 a bojí se, co z mlhy vyskočí na silnici. A přes den nám hodně pršelo, zhruba půl závodu jsme strávili ve špatném počasí.
Kopečky vás asi baví nejvíc.
V kopcích se cítím nejlíp. Asi proto, že jsem se narodil v Podkrkonoší. Kopečky mi sedí, ano.Čtěte také
Patří váš výkon, kdy jste za osm dní objel Českou a Slovenskou republiku, mezi vrcholy, kterých jste dosáhl?
Myslím si, že ano. Po loňském Race Across Amerika, kde jsem s naším týmem absolvoval závod napříč Amerikou od Pacifiku, Tichého oceánu k Atlantiku, což je 5 000 kilometrů, přes pouště a Skalisté hory, takže to je opravdu extrémní závod, tak tento závod okolo Československa byla taková druhá má srovnatelná největší akce.
Jak se chová hlava při takové extrémní zátěži, vypíná se? Nebo máte čas o něčem přemýšlet?
S hlavou se musí člověk naučit pracovat. Nebo mně to nějak jde, občas jak říkáte, je dobré vypnout, někdy je dobré si jen tak do deště nebo do větru zanadávat.
Já jsem myslela zazpívat si.
Klidně i zazpívat. Nebo si říkat nějaké vtipy s kluky nebo poslouchat audioknihu. Posloucháme hodně rockovou, metalovou hudbu. Naštěstí mám sluchátka a mikrofon, takže můžu komunikovat s posádkou doprovodného auta, což je obrovská výhoda. Jel jsem i nějaké závody bez podpory, kde je člověk jen sám se sebou, což je takové zvláštní. Někteří lidé to ale vyloženě vyhledávají, jedou závod a jsou 10 dní jen sami se sebou.
To je očista.
Je to zajímavé, ale já jsem spíš společenský tvor, mně sedí spíš legrace a zábava v týmu. To je právě nejvíc, co člověka nakopne a pomůže mu. Navíc teď to probíhalo na území Čech a Slovenska, tak se k nám na několika místech přidali i naši fanoušci. Náš Ultra Paka Racing Team má úplně skvělé fanoušky. Vždy říkám, že jsem amatérský sportovec s profesionálním fanklubem.
Oni jeli s vámi část závodu na kole?
Někteří se přidali a jeli kousek na kole, jiní přijeli auty a zafandili. To je paráda.
Já jsem si říkala, jestli při tom vyčerpání úplně nevypínáte.
Ne. Nevypínám se. Bylo fajn, že přijela spousta fanoušků na trať, přišli kluci z práce, chvíli byli ještě s rodinou doma a pak vyrazili třeba v osm večer nebo v deset v noci a a přijeli někam ke mně a v noci jeli se mnou. Dodali mi potřebnou energii. Je fajn, když se má člověk s kým bavit. Je to podobné, jako když řídíte auto ve tři ráno. Je obrovský rozdíl, jestli člověk jede sám nebo má někoho vedle sebe.
Kolik jste toho naspal?
Málo. Spočítali jsme to na nějakých 11 hodin za těch 8 dnů. Vychází to asi hodinu a 20 minut na den. Ale docela jsem to zvládl.
Dojezdy ultramaratonů, to je hodně těžká disciplína. Hlavně na hlavu. Už se cítíte v cíli a přitom je cesta ještě dál hodně těžká.
Daniel Polman, ultracyklista
Mám pocit, že dojezdy do cíle bývají většinou velmi dramatické. Všichni jedou na doraz a nemůžou ani zastavit. Tělo je zautomatizované na ten proces, jak jste to měl teď vy při konci závodu?
Dojezdy ultramaratonů, to je hodně těžká disciplína. Hlavně na hlavu. Samozřejmě tělo už je dost dobité, ale problém je, že v hlavě jsou vždy nějaké protipóly. Jedna část mozku vám říká, hele, už je to jen 300 kilometrů, už tam vlastně jsi, můžeš slavit a zdvihat ruce, jako na Tour de France si zapnout dres, aby byli vidět sponzoři, a projet si cílovou rovinku.
Optimista křičí.
A druhá, ta reálná část říká, hele, bacha, 300 kilometrů je pořád ještě pěkná štreka. Takže to je pořád těžké a stále se to v člověku pere. Zrychluje a zpomaluje, říká si, už tam jsem, ne, nejsem, musíš ještě máknout, protože to je daleko. Ale mě taky obrovsky zdvihnul kamarád, který se mnou hraje přes zimu hokej. Ten přijel na motorce a posledních asi 180 kilometrů se kolem nás motal a fandil.
Aby vás táhnul, to by asi nešlo.
Ne, já jsem jel podle závodních pravidel. To znamená, kdokoliv se mnou chtěl jet, tak musel na kole jet vedle mě. Nikdy jsem neudělal to, že bych jel za někým v takzvaném háku, že bych si to usnadňoval tím, že mi bude někdo rozrážet vzduch. Za to jsou v ultramaratonech dost vysoké penalizace. Za to, že člověk za někým jede, chytne třeba půl hodiny penalizace.
Všechno bylo v rámci regulí a zážitků nepočítaně. Teď odpočíváte a jezdíte jen na pohodlné výlety s manželkou a s holčičkami do lesů pomalým tempem?
To zvládáme normálně v průběhu léta. Teď dál závodím, spíš na horském kole nějaký bikové maratony a tak.
Je před vámi nějaká nejčerstvější výzva?
Čekají mne jeden nebo dva závody na horských kolech, okolo 60 kilometrů. Teď jsem bohužel nedojel u nás v Nové Pace bikový maraton, což mě hodně mrzí, ale měl jsem defekt. Tedy nechtěl bych tím končit sezónu, ještě se chci trošku svézt. Uvidíme.
Výzev je určitě před vámi mnoho. A my vám držíme palce. Daniel Polman, ultracyklista, byl naším dnešním hostem.
Děkuji, pěkný den.
Související
-
František Žilák: „Když moc brzdíte, tak si namáháte ruce. Říkám, to ani není možné, jak jsem mrtvej“
Sedneme na kolo a posvištíme z pořádného kopce dolů. Tak to má rád i František Žilák z Police nad Metují, který se v práci ohání motorovou pilou jako dřevorubec.
-
Nejkrásnější pohled na svět je ze sedla. Ovšem cyklistického....
Přejeme vám krásný den a taky možná šťastnou cestu, jestli nás posloucháte třeba někde za volantem. Protože teď to bude taky o cestě, dokonce o velmi zajímavé dobro...
-
„Ráno vstanete a jste na trati až do večera. Pět dní v kuse.“ Čeští borci na závodě Andes Pacifico
Vydáme se na cyklistický výlet do Jižní Ameriky. Spolu se dvěma českými borci, kteří se vypravili na jeden z nejtěžších závodů horských kol na světě Andes Pacifico.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.