Tchajwanci mají potřebu pomáhat za každou cenu i když třeba neví jak, směje se studentka Markéta

8 fotografií

Co studujete na Univerzitě Hradec Králové?
Na pedagogické fakultě studuji hudební výchovu a anglický jazyk se zaměřením na vzdělávání druhého stupně základních škol.

Takže z vás bude paní učitelka a budete učit děti na druhém stupni základní školy?
Mělo by to tak být. V současné době už učím na umělecké škole ve Smiřicích.

Čtěte také

Jak si poradí studenti Univerzity Hradec Králové s jazykem budoucnosti - čínštinou?

Už učíte malé dětičky hrát na klavír a piano. Líbí se vám to?
Líbí se mi to moc, je to určitě zajímavá práce. A nemám tam jen malé dětičky, chodí tam i starší děti, takže já mám škálu žáků poměrně různorodou, od nějakých 6 let až po sedmnáctileté.

Překvapilo mě, že jste se učila hrát na piano jako samouk. Vy jste do základní umělecké školy nechodila, je to tak?
Přesně tak. Když se mě děti ptaly, paní učitelko, jak to vlastně chodí, tak já jsem se to musela učit s nimi. Když jsem nastoupila, tak jsem netušila, že má základní umělecká škola nějaký první a druhý cyklus. Já jsem se to učila všechno za pochodu s dětmi.

Chtěla jsem na Tchaj-wanu využít všeho, co se dalo, takže měla jsem studovala hudební předměty a k tomu ještě angličtinu.
Markéta Jindráková, studentka Univerzity Hradec Králové

A na Tchaj-wan jste se jela učit také ve svém hudebním oboru a možná si rozšířit i vědomosti v anglickém jazyce?
Tam to byla poměrně zajímavá kombinace. Já jsem tam jela přes hudební katedru a člověk by měl plnit kredity hlavně v rámci tohoto oboru, ale samozřejmě i angličtina se tam vyučuje. Takže jsem chtěla využít obě tyto možnosti a rozšiřovat si znalosti v obou odvětvích. Studovala jsem tam i americkou literaturu, psala jsem různé eseje a k tomu jsme měli současně i hudební předměty, jako improvizace a hra na klavír. Ještě jsem si přidala i hru na violu. Chtěla jsem využít všeho, co se dalo, takže měla jsem hudební předměty a k tomu ještě angličtinu.

Čtěte také

Lukáš Smetana: Studenti v Evropě usínají na vavřínech a zlenivěli. Zahraniční pobyty mi otevřely oči

Proč jste si vybrala právě Tchaj-wan? Zjišťovala jste si něco o téhle zemi dopředu, když jste tam jela?
Abych se přiznala, cesta na Tchaj-wan nebyla úplně můj nápad. Přišla s tím má kamarádka, která mi jednoho oznámila, že jedeme na Tchaj-wan. Tak jsem odpověděla, že to asi úplně nepůjde, protože jsem měla před státnicemi. Měla jsem přislíbené místo na plný úvazek v té umělecké škole, tak jsem si říkala, že by mi ta cesta způsobila spoustu komplikací a jet nemůžu. Ale týden jsem o tom přemýšlela a říkala jsem si, když mi to nejde ven z hlavy, tak to bude asi známka toho, že tam opravdu jet chci. Začala jsem vyřizovat nezbytné doklady a nakonec jsme v září odletěly.

Věděla jste kam vlastně jedete?
Musela jsem se podívat na mapu, kde Tchaj-wan vůbec leží. Ale nejela jsem tam sama, byly jsme tři. Kromě už zmíněné kamarádky to byla ještě jedna studentka, která už tam dokonce na jeden semestr byla. Ta měla krásné fotoalbum a všechno mi to ukázala a povyprávěla. Takže jsem do určité míry věděla, co můžu čekat.

Čtěte také

Z Japonska bych k nám přenesl pokoru lidí. Abychom víc respektovali jeden druhého

Jaký byl první dojem, když jste tam přistála a vystoupila z letištní haly?
Neskutečné vedro, ale to bylo opravdu, jako když člověka osprchují. S tím naším výstupem na letišti se pojí historka, že nás nikdo nevyzvedl. Takže jsme chvíli seděly a čekaly, musely jsme si v neznámém místě najít nějaký způsob, jak tam ty první dny přežít. Vystoupili jsme v Tchaj-pej, v hlavním městě, nějak v 7 hodin večer, takže jsme musely honem sehnat SIM kartu, abychom měly připojení, a přes booking sehnat nějaké bydlení. Bylo to docela dobrodružství.

Vy jste měla možnost kromě Spojených států amerických studovat i na Tchaj-wanu, kde vás zastihl celosvětový problém koronavirové pandemie. Jak jste tam tento problém před rokem vnímali?
Bylo to poměrně zajímavé, protože ta pandemie propukla víceméně dříve tady než tam, ačkoliv Tchaj-wan se nachází velice blízko Číny. Spousta lidí mi říkala, nikam nejezdi, jsi blázen, hrozně riskuješ. Na univerzitě jsem podepisovala prohlášení o tom, že jsem si vědoma, kam jedu. Vzpomínám si, že jsem den před odletem měla teplotu a měla jsem panickou hrůzu, že zůstanu viset někde v Dubaji, že mě tam pošlou do karantény. Naštěstí se to nestalo a potom na Tchaj-wanu jsem neustále nosila roušku, na každém kroku nám měřili teplotu. Ale jinak jsem to nepocítila. Kromě plaveckého bazénu tam nebylo zavřené vůbec nic.

Na studijní stáži na Tchaj-wanu. Tamní kuchyně mi moc chutnala|foto:Markéta Jindráková

Takže všechny obchody a restaurace normálně fungovaly?
Přesně tak. Lidé byli hrozně ukáznění, měli jsme tam spoustu kamarádů a já je vlastně bez roušky neviděla. Pokud jsme nešli společně na jídlo nebo jsem nebyla u někoho v pokoji na návštěvě nebo někdo u mě, tak jsme se neviděli bez roušek.

Tedy Tchaj-wan to zvládnul. Ale potom vás velvyslanectví upozornilo na možnost návratu domů, jak to bylo?
Už někdy v březnu mi doporučovali, abych se vrátila, dokud to jde. Ale já jsem nechtěla, chtěla jsem tam zůstat. Jediné co mě potom hnalo zpátky, tak byla svatba mé sestry, která se konala na konci června. To jsem si řekla, že musím stihnout.

Co bych úplně vyzdvihla, jsou jejich polévky. Nemám nic proti českému vývaru, ale tchajwanská polévka mi chybí.
Markéta Jindráková, studentka Univerzity Hradec Králové

Čím vás Tchaj-wan okouzlil?
To je hrozně těžká otázka, na kterou nedokážu krátce odpovědět. Ale určitě jsem si tam zamilovala jídlo.

Co třeba netradičního pro Evropana jste tam ochutnala? Protože tam se nabízejí i nejrůznější laskominy a dobroty, na které člověk spíš s odporem kouká, ne?
Je to tak, ale jsem v tomhle směru hodně opatrná, spoustu věcí nejím, ale ochutnala jsem například mušle. Nemůžu říct, že bych je měla ráda, ale chutnaly mi. Potom jsem jedla oliheň a žraloka. Ale i tak bych upřednostnila vepřové nebo hovězí. Ale co bych úplně vyzdvihla, jsou jejich polévky. Nemám nic proti českému vývaru, ale tchajwanská polévka mi chybí.

Čtěte také

V Kambodži mě nejvíc zasáhlo, že takřka nic nemají, ale jsou schopni něco darovat. Své srdce

Jaká je tamní společnost? Protože energii každé země tvoří především lidé. Jací jsou Tchajwanci?
Tchajwanci jsou rozhodně milí lidé a shodli jsme se s kamarádkami, že oni mají potřebu pomáhat za každou cenu, i když třeba nevědí jak. A přitom jsou poměrně stydliví. Takže jim trvalo dlouho, než se mi otevřeli, než se mnou začali komunikovat. To ale bylo hlavně i jazykovou bariérou, protože v angličtině spousta z nich není tak jistých, na to jsem narážela často. Kdybych možná žila v Tchaj-pej, v hlavním městě, tak se asi dorozumím daleko lépe. Ale v menším městě jsem měla často problém si třeba objednat jídlo. Došlo i na to, že jsem se musela naučit nějaká jejich slova a fráze.

Co vás čeká v nejbližší budoucnosti? Zítra to bude velký den.
Je to tak. Bude to obhajoba diplomové práce.

Jakub Schmidt a Markéta Jindráková ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové|foto:Jakub Schmidt,Český rozhlas

Tak ať se vám daří, budeme držet palce. Studentka Univerzity Hradec Králové a budoucí paní učitelka angličtiny a hudební výchovy Markéta Jindráková byla dnes naším hostem.