V Kambodži mě nejvíc zasáhlo, že takřka nic nemají, ale jsou schopni něco darovat. Své srdce

Studentka Pedagogické fakulty Univerzity Hradec Králové Andrea Željazková učila děti v Kambodži
Studentka Pedagogické fakulty Univerzity Hradec Králové Andrea Željazková učila děti v Kambodži

Studentka Pedagogické fakulty Univerzity Hradec Králové Andrea Željazková o sobě říká, že donedávna byla ještě neprůbojnou dívkou, která ale v sobě objevila velkou dávku kreativity a odletěla na několik měsíců do Kambodži učit místní děti. Učila ve venkovské „školičce" této chudé země a navštívila i podobné školy, kde jen zástěny oddělovaly jednotlivé třídy od sebe.  O jednoduchých vyučovacích pomůckách se jí mohlo jen zdát. Učebnice a sešity byly přepychem.

Sama si vařila, zvykala na místní exotická jídla. Získala si přátelství zdejších dětí i mnohých dospělých, věnovala se jim i ve volném čase. Žila v Kambodži tři měsíce, a protože chtěla trvaleji ovlivnit zdejší komunitu, oslovila na dálku své bývalé gymnaziální spolužáky v České republice a poprosila je o finanční příspěvek či předměty, které by zdejším dětem udělaly radost a vylepšily jim život. Společně tak vybrali obdivuhodných několik desítek tisíc, za něž potom dárky pro školu i děti pořídili.

Se studentkou Univerzity Hradec Králové Andreou Željazkovou, která sama o sobě říká, že byla donedávna ještě neprůbojnou dívkou, se podíváme do světa. Jak je to s tou vaší neprůbojností? Je to pravda?
Přesně tak. Trošku se teď zpětně za to stydím, ale do nějakých 16 let jsem se bála jet pomalu sama vlakem k babičce, kamkoliv. A během posledních dvou let se to totálně změnilo. Ráda cestuji a právě prostřednictvím Univerzity v Hradci Králové jsem vyjela do zahraničí, konkrétně do Kambodži.

Andrea Željazková ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové

Co studujete na univerzitě?
Studuji obor učitelství pro 1. stupeň.

Vy jste chtěla být vždy učitelkou? Máte to v genech, v rodině?
Máme, skoro celá má rodina jsou učitelé. Takže mi to bylo tak nějak předurčené. Už odmala jsem opravovala imaginární sešity svým imaginárním studentům a je to takový můj sen. Vím, že to je práce pro mě.

V Kambodži je učitel někdo. Brali mě jako autoritu, ale zároveň i jako kamarádku. Bylo to opravdu moc vřelé a sympatické.
Andrea Željazková, studentka Pedagogické fakulty Univerzity Hradec Králové

Splněný sen. Co vás ale přivedlo do Kambodži? Jak jste se tam dostala? Slyšel jsem, že jste původně měla jet do úplně jiné země.
Je to tak. Původně jsem měla jet na studijní pobyt do Laosu. A v den mého odletu jsem dostala e-mail, že mi byl pobyt zrušen univerzitou v Laosu, že se mnou nakonec nepočítají. A tak jsme s Univerzitou v Hradci Králové vymýšleli, jak se dostat do Kambodži. A přišli jsme na to, že bych tam mohla pracovat jako dobrovolnice. Což mi nakonec ve finále přišlo jako ještě lepší volba. Takže nakonec jsem jela tam. V podstatě úplně náhodou. A jsem za to hrozně vděčná.

Studentka Pedagogické fakulty Univerzity Hradec Králové Andrea Željazková učila děti v Kambodži

Věděla jste něco dopředu o této zemi? Protože všichni tak nějak akorát tušíme, že je to země hodně vzdálená od života tady u nás ve střední Evropě.
Hodně vzdálená a hodně jiná. Hodně jiná zejména kvůli chudobě. To, co jsem tam viděla, tak to se tady jen tak nevidí. Přála bych to všem vidět, hlavně mladší generaci, aby viděla, co všechno tady vlastně máme. Všichni tak nějak tušíme a víme skrz média, jak to v těch chudých zemích vypadá. Ale úplně něco jiného znamená, když to člověk potom vidí na vlastní oči. Naše ženy řeší, co si dají za nehty a jakou si dají barvu na vlasy, a takové věci. Tam řeší jedině co budou jíst, jestli budou mít co na sebe, jestli uživí rodinu. A to jsou ty hlavní věci, které mě osobně hrozně moc změnily.

V Kambodži se chtějí lidé učit a získat zkušenosti. Zajímá je myšlení bílého člověka

Kambodža očima Zuzany Boučkové

Teď se pěkně rozkročíme na cestě, kterou má za sebou náš dnešní host, mluvčí a tajemnice pro vnější vztahy Univerzity Hradec Králové Ing. Zuzana Boučková. Do jakého koutu světa nás zavede? Do jihovýchodní Asie.

Já si tak pamatuji ze školy řádění Rudých Khmerů, které tam v 70. letech minulého století život hodně poznamenalo. Jinak je Kambodža království, je to tak?
Ano.

Jak tedy vypadá tamní obyčejný život ve městě nebo na vesnici?
Já jsem byla ve druhém největším městě v Kambodži, což je Siem Reap, město známé kvůli památce Angkor Vat, což je velmi starý chrám. Bydlela jsme ne úplně ve městě, trochu mimo centrum, tedy něco mezi vesnicí a městem. Žila jsem mezi kambodžskými obyvateli. Takže jsem na turisty téměř nenarazila. A život tam vypadal drsně. Lidé bez bot, silnice prašné, jezdila jsem na kole. Žádná kanalizace, což byl takový silný zážitek pro mě, když pršelo, voda neodtékala. Jednou, když jsem jela do školy na kole, tak jsem měla po půlky kolen vodu. Ale nikdo se nenamáhal, nikdo nenadával na déšť. Všichni jsou usměvaví po celou dobu, prostě optimismus. Lidé pomalu nemají co do pusy, ale pořád se usmívají, pomáhají vám, ani třeba nerozumí anglicky, protože tam mají svůj vlastní jazyk khmerštinu, ale pomocí rukou a nohou se domluví a pomohou vám. A co mě nejvíce zasáhlo, bylo, že nic nemají a přitom jsou schopní něco darovat. Jsou srdeční.

Andrea Željazková ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové

Uvítat například člověka z úplně jiného kontinentu.
Vůbec jsem se tam necítila jako cizinka. Cítila jsem se tam strašně moc bezpečně a hrozně mi to tam vyhovovalo.

Jak se řekne v jejich jazyce, dobrý den?
Su daj (foneticky).

A jak to vypadalo ve škole, kde jste učila? To bylo na venkově, ve vesnici?
Oni mají dvě školy, organizace, kde jsem učila. Jedna byla vesnická, druhá ve městě. Já jsem učila ve městě, ale byla jsem se podívat i na vesnické škole, ano.

Studentka Pedagogické fakulty Univerzity Hradec Králové Andrea Željazková učila děti v Kambodži

Kolik těm dětem bylo let? Byla to první, druhá třída?
Byl to můj studijní obor, první stupeň. Což znamená děti zhruba od 8 do 12 let.

Jak vás přivítali jako Evropanku?
Úplně super. Přišla jsem tam a všichni se k nám seběhli, začali nás objímat, protože pro ně to je něco. Tam má stále učitel daleko větší autoritu než v současné době nás. Tam je učitel prostě něco. Takže si mě tam hrozně vážili, brali mě jako autoritu, ale zároveň i jako kamarádku. Bylo to opravdu moc vřelé a sympatické. A závěr byl ještě silnější. Když jsme se loučili, tak jsem měla slzy v očích.

Andrea Željazková ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové spolu s Jakubem Schmidtem

V Kambodži je povinná školní docházka, jako u nás?
Ano. Základní vzdělání je povinné.

Jak vypadají tamní třídy ve školách, jak vypadají budovy stavebně, například?
Rozhodně ne jako u nás, i co se týče výbavy. Neexistuje nějaký dataprojektor, počítač, vůbec nic. Je to úplně něco jiného. Teploty jsou průměrně kolem 30 stupňů a výše, třídy jsou malinké, vůbec se to nedá srovnat s našimi třídami. Klimatizace neexistuje, ve třídě je jedno okno, případně nějaký větrák, ovšem funkční jen někdy. Takže pro mě bylo ze začátku hrozně těžké si na vše zvyknout. Děti jsou na to zvyklé a jsou v pohodě.

Studentka Pedagogické fakulty Univerzity Hradec Králové Andrea Željazková učila děti v Kambodži

Ale lavice ve třídách mají, ne?
V některých třídách nejsou. Někdy se učí na zemi, někdy mají třeba stolek a sedí na zemi a někdy mají lavice. Ale rozhodně to nejsou lavice jako tady. Tam je malá lavice, stoleček a u toho se učí tři, čtyři děti.

Teď řekněte, co vás tam napadlo, když jste viděla takovou třídu.
Já jsem tam učila tři a půl měsíce. Když jsem přijela, tak jsem dostala takový nápad, když jsem viděla tu chudobu, že bych těm dětem chtěla udělat radost. A takovým mým cílem bylo koupit všem dětem obyčejnou tužku. Řekla jsem si, koupím 350 dětem, se kterými jsem se dostala do styku, obyčejnou tužku. A v průběhu mého pobytu mne napadla taková myšlenka, udělat sbírku. Nazvala jsem ji Andy's project. A přes sociální sítě Facebook, Instagram a nějaké své osobní styky s gymnáziem, na které jsem chodila, Gymnázium Pardubice, tak jsem tento projekt propagovala. Napadlo mne vybrat peníze, za které bych koupila jak školní pomůcky, tak oblečení pro děti a jídlo. A ono se to ujalo, za což jsem hrozně vděčná. Děkuji všem, kdo se zúčastnili. Nakonec se vybralo přes 44 tisíc korun.

Studentka Pedagogické fakulty Univerzity Hradec Králové Andrea Željazková učila děti v Kambodži

Tak to je úžasné.
Lidé, kteří posílali peníze, si mohli vybrat, co chtějí koupit. Kdo chtěl, napsal mi kup 10 kilo rýže pro chudé děti nebo pro nějakou rodinu. Někdo mi dal jen peníze, já jsem všechno fotila, natáčela, takže to bylo fajn. A jako zlatý hřeb jsem udělala to, že jsem sama byla vybrat nové lavice a s pomocí paní ředitelky jsme postavili nové patro školy a vybavili ho.

Pro tamní děti to tedy musel být obrovský zážitek. Vy jste jim tam vystavěla celé patro školy.
To byl takový zlatý hřeb. Ale oni byli vděční opravdu za všechno. Gymnázium Mozartova z Pardubic nám poslalo balíčky, které byly z Česka doručeny do Kambodži za 3 dny, což bylo docela neuvěřitelné. Byly tam hry jako stolní fotbal, pexeso. Děti to neznaly a byly za to obrovsky vděčné. Takže jsme pak většinu času trávili hraním her a povídáním si.

A když jste se loučila, tak byli opravdu smutní.
Byly slzy. A já je měla také.

Andrea Željazková ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové

Jak je to dlouho, co jste tam byla?
Už je to přes rok. 21. prosince 2017 jsem se vracela. Ale jsem s nimi stále v kontaktu. Ne přímo s těmi dětmi, ale s paní ředitelkou, která mi posílá třeba i videa s pozdravy dětí.

Máte tedy nutkání se tam zase vrátit?
Rozhodně se tam vrátím. Určitě to mám časem v plánu.

Slíbila Andrea Željazková. Jak se jejich jazykem řekne děkuji?
Ogán (foneticky).

Andrea Željazková ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové spolu s Jakubem Schmidtem

Moc děkuji, Andreo, za Kambodžu. Ať se vám v životě daří. A až se zase vrátíte z nějakého koutu světa, tak vás zase rádi přivítáme v Českém rozhlase Hradec Králové.
Děkuji moc. Na shledanou, hezký den.

Spustit audio

Související