Sklářka Leona Marie Špačková a její projekt unikátních skleněných liturgických předmětů pro Neratov
Proslulý kostel Panny Marie v Neratově v Orlických horách na Rychnovsku, který je známý svou unikátní skleněnou střechou, se dočká také unikátního skleněného liturgického nádobí. Pracuje na něm talentovaná sklářka Leona Marie Špačková, která propojuje čistotu a křehkost skla s hlubokým poselstvím tohoto kouzelného, tajemného poutního místa.
Kalich už je hotový, další předměty jsou ve fázi výroby. A na vše se Leony Marie Špačkové zeptáme. Prý jste přijela nedávno z Norska?
Je to pravda. Přiletěla jsem z Osla, kde překvapivě foukám sklo. A dokonce se tam i učím. Už jsem tam půl roku na stáži a ještě dalšího půl roku budu. Vždy přiletím do Čech třeba na týden, oběhnu sklárnu a výrobu liturgických předmětů, vyjedu do Neratova, kde jsem byla například včera, a zase letím zpátky.
Jak vznikla vaše láska jménem Neratov? A jak potom nastala spolupráce mezi tímto unikátním kostelem a vámi?
Má láska k Neratovu vznikla před asi 20 lety, kdy jsem tam byla poprvé. Navštívila jsem toto poutní místo s rodiči jako malá holka, bylo mi 8 nebo 9 let, a viděla jen torzo kostela, kde rostly břízky a v podstatě tam nic nebylo. Ale to místo má silné genius loci a nějakým způsobem jsme se do něj zamilovali a pravidelně se tam vraceli. Občas jsem přispěla padesátikorunou jako malá holka a měla jsem pocit, že jsem součástí vzniku nového kostela. Po 20 letech jsem se vrátila zpátky už jako dospělá a sklářka, podívala jsem se na skleněnou střechu a měla pocit, že bych byla ráda jeho součástí. To místo mě přitáhlo a měla jsem touhu tam něco skleněného vytvořit.
Věřím, že jsem pochopila, co je v Neratově to hlavní. Pan farář má srdce ze zlata, tak se mi podařilo spojit právě sklo i se zlatem.
Leona Marie Špačková, sklářka
Vzpomínáte, jak to v Neratově před těmi 20 lety vypadalo? Protože to musel být kostel ještě bez své skleněné střechy.
Bylo to silné, jelikož málokterý kostel je bez střechy a zároveň se ještě používá ke mším. Byl tam jen kamenný oltář, nad kterým visel kříž, občas tam zasvítily paprsky slunce a to nás okouzlilo. Navíc jsme tam potkali před těmi 20 lety Zuzanu Navarovou, která tam dopisovala své poslední album. Tedy byl to moc příjemný zážitek a začali jsme se tam navracet.
Čtěte také
Bylo pro vás důležité pochopit potom v dospělosti, když jste se začala zabývat myšlenkou tvořit skleněné liturgické předměty pro Neratov, jak to tam celé funguje? Že to není jen samotný kostel, ale je to také chráněná dílna i chráněné bydlení, vše pod záštinou faráře Suchára?
Ano, určitě. To všechno dohromady mě na tom moc zajímá. A na začátku navrhování předmětů jsem měla možnost všechny z Neratova poznat a jsou vetkáni v tom mém návrhu.
Bylo tedy složité navrhnout a vytvořit ony skleněné liturgické předměty?
Tak materiál byl pro mě jasný. Pan farář Suchár mi nabídl, že pokud bych potřebovala, tak že mám dveře na faru otevřené, čehož jsem moc ráda využila, vzala jsem si skicák a jela jsem na pět dní do Neratova a nechala se unášet vším, co mi to místo nabídne. A vzala jsem to přes zahradu, kde jsem poznala například Vendulu, což je taková tvář té zahrady, a postupně jsem začala skicovat a věřím, že i chápat, co je vlastně v Neratově to hlavní.
Viděla jste už někdy podobné liturgické předměty ze skla?
Vím o jednom, který vytvořila Anna Polanská pro železnobrodský kostel. A teoretik pan Halík i zmiňoval, jak je možné tu proměnu vidět a jestli je to vůbec možné. A to byl moment, který mě utvrdil v tom, že bych ty předměty ráda vytvořila. A potom jsem se ještě dočetla, že v dobách chudoby, když byl například mor nebo válka, tak někteří faráři prodali své zlaté liturgické předměty a nahradili je jednoduššími, levnějšími materiály, například sklem. To znamenalo, že takový farář má srdce ze zlata. A to mi sedí právě i pro Neratov.
Sklo vyžaduje trpělivost, je to materiál, který se nedává úplně zadarmo. Musíte mít velké množství citu a lásky při jeho tvorbě.
Leona Marie Špačková, sklářka
Pan farář Suchár má srdce ze zlata. Ovšem vy jste to zlato také do skla vpašovala, je to tak?
Nakonec ano. Ze strany Neratova jsem měla jejich přání, aby tam toho zlata moc nebylo, že by se rádi trochu vymanili z oněch barokních tradic. Ale pro mě to zase byla určitá historická linka, a tak jsme se domluvili na takovém jemném využití. Na liturgických předmětech můžete najít zlaté linky, ve kterých jsou schovaná slova.
Čtěte také
Jak vy jste se dostala ke sklu?
Ke sklu jsem se dostala tady v Hradci Králové na střední uměleckoprůmyslové škole, kterou jsem tu studovala. Jedna ze semestrálních prací byla na určité téma a já jsem si zvolila jako materiál právě sklo. A cítila jsem, že je to materiál, který mě baví mnohem víc než ostatní. Pak jsem se zkoušela přihlásit na UMPRUM v Praze, což nedopadlo, šla jsem studovat do Liberce design prostředí, ale díky Jaroslavu Brabcovi a Bořku Šípkovi, kteří byli mými vedoucími, jsem se mohla dostat ke sklu, i když to nebyl hlavní materiál onoho studia. A postupně jsem začala pracovat ve svých projektech s tímto materiálem.
Co musí člověk umět, když chce pracovat se sklem? Co je nejdůležitější?
Asi mít trpělivost, protože to je materiál, který se nedává úplně zadarmo. Jsou určitě dvě roviny. Z pozice designéra je to jiné než z pozice řemeslníka, což je podle mne jedno z nejtěžších povolání. Je to náročné, člověk stojí celý den na nohou a sklo je horké. Musíte mít velké množství citu a lásky při tvorbě.
Sklo je tedy jedna vaše vášeň. Tou druhou jsou květiny. Vy jste ale dokázala tyto dvě vášně propojit. Řekněte, co to je bacule?
Bacule je závěsná, ručně foukaná váza. Vytvořila jsem ji v období, když jsem se chtěla začít sklu více věnovat. Při bakalářském studiu jsem našla praxi v Sázavě v Kavalier Glas, kam jsem dva roky dojížděla. Byla jsem pořád na cestách, ale měla jsem touhu přiblížit se tomu materiálu. Začala jsem se učit foukat na kahanu a začaly vznikat podivné křivule a bacule, které jsem později využila jako závěsné vázy. Protože jsem měla už málo prostoru na řízkování pokojových rostlin, což je moje velká láska, tak jsem si vytvořila produkt a zkusila jsem k tomu vymyslet i brand. A uchytilo se to.
Vše směřujeme k neratovské pouti, která je v létě, to by mělo být skleněné liturgické nádobí kompletně hotové. Věřím, že se to stihne.
Leona Marie Špačková, sklářka
Název bacule jste si vymyslela také sama?
Ano. To bylo na tom asi nejtěžší. Jsou to takové ženské tvary, krásné křivule, takže jsem to chtěla vyzdvihnout ještě i názvem. Je to vlastně trochu schované, buď je to jen baculaté, ale jsou lidé, kteří si v tom najdou i víc.
Čtěte také
Co vás ještě baví kromě skla a kytek?
Kromě skla a kytek mám ráda poznávání, cestování a propojování všeho dohromady. A obecně kreativita. Asi nejsem úplně vyhraněná sklem, je to pro mě primární materiál, ale mám ráda i fotografii, celkové uchopení produktu a projektu i z produkční strany.
A co vás inspiruje ve vaší tvorbě?
Cokoliv. Nějak to musí přijít a musím pak získat pocit, že je to ta správná cesta. To je má hlavní inspirace.
Co říká pan farář Suchár na vaši práci? Líbí se mu?
Já doufám, že je spokojený. Že jsme se v tomto potkali na správné cestě. Máme to vše nasměrováno k neratovské pouti, která je v létě, to by mělo být skleněné liturgické nádobí kompletně hotové. Doufám, že se to stihne. Máme na to teď půl roku, věřím, že se to povede.
Tak vám držíme pěsti. Naším hostem byla sklářka, designérka a autorka unikátních skleněných liturgických předmětů pro neratovský kostel Leona Marie Špačková.
Související
-
České krajině drobné sakrální památky sluší. Jako například nádherná kamenná boží muka v Neratově
Restaurátoři v těchto dnech dokončují poslední práce na venkovních památkách. Kvůli počasí jde většinou už jen o detaily, které do zimy zkrátka nestihli.
-
Nová dřevěná lávka nad Divokou Orlicí obnovila v Neratově poutní cestu na vrchol Jagodná v Polsku
Desítky lidí z obou stran hranice se v Neratově v Orlických horách přišly podívat na slavnostní otevření nové dřevěné lávky přes Divokou Orlici.
-
Nové báně a zvony ozdobí kostel Nanebevzetí Panny Marie se skleněnou střechou v Neratově
Známé poutní místo v Neratově na Rychnovsku už brzy změní podobu. Dvě kostelní věže totiž budou mít nové kopule. Navíc po mnoha letech přibydou dva zvony.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor


Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.