V Kambodži se chtějí lidé učit a získat zkušenosti. Zajímá je myšlení bílého člověka

22. leden 2018
Kambodža očima Zuzany Boučkové

Teď se pěkně rozkročíme na cestě, kterou má za sebou náš dnešní host, mluvčí a tajemnice pro vnější vztahy Univerzity Hradec Králové Ing. Zuzana Boučková. Do jakého koutu světa nás zavede? Do jihovýchodní Asie.

Kam jsi se to prosím přesně vypravila?
Já jsem se zcela nečekaně, jako pravá, někdy bych řekla i středoevropská Barbína, opravdu takový ten typický poživačný typ, pohodlný typ, vydala do Kambodži. A vydala jsem se tam na celý měsíc.

Oni bojují proti tomu, aby Američtí a Evropští byznysmeni doslova neskoupili celou Kambodžu.
Ing. Zuzana Boučková

Můžeme říct i důvod tvojí cesty? Proč jsi tam vlastně byla? Protože tys tam nebyla na dovolené.
Nebyla. Byla jsem na studentské stáži, protože ještě studuji doktorandské studium na Fakultě informatiky a managementu na Univerzitě Hradec Králové. A tato univerzita je známá tím, že je sice maličká, ale poskytuje svým studentům mnoho možností, aby vycestovali na stáže, nebo studijní pobyty téměř do celého světa. Takže i já jako doktorand jsem toho využila a na měsíc jsem odjela.

Zuzana Boučková ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové

A co jsi tam tedy přesně dělala? Slyšel jsem něco o mediálním poradenství pro tamní studenty. Ale ty to vysvětlíš lépe.
Název mé práce je velmi náročný, akademicky řečeno. Takže já to řeknu úplně jednoduše, zabývám se médii, působením médií jak v Evropě, tak právě i v jiných krajinách. A velmi mě zaujalo právě to, když jsem si sehnala kontakt do Kambodži na univerzitu a na jednu firmu, která se zabývá médii. Tak jsem se rozhodla, že tam pojedu a že do té své práce ještě zakomponuji kapitolu, která by srovnávala působnosti médií v jihovýchodní Asii a v Evropě. Takže tam mám různá srovnání, ale základ je ten, že vymýšlím co nejlepší postup, jak nejvíc zviditelnit instituce vědy a výzkumu, vysoké školy, prostě akademickou půdu v mediální sféře. Co nejvíc ji přiblížit veřejnosti.

Kambodža očima Zuzany Boučkové

To tě tam určitě ta místní média hodně zajímala.
Ano, bylo to velmi zajímavé. Já jsem dlouho pracovala jak v Českém rozhlase, tak v České televizi a teď jsem se najednou ocitla někde, kde jsem měla pocit, že život skončil v roce 1980. Nechci se tomu smát, to se směji spíš sama sobě, jak jsem tam koukala s otevřenou pusou, co se všechno dá dělat ve velmi nuzných podmínkách. Prostě Kambodža má velmi smutnou historii a teď se, řekněme po pádu nebo působení Rudých Khmerů, zotavuje a jde nahoru. A musím říct, že velmi pozitivně. Já jsem byla na jedné univerzitě propojené s maličkou firmou, kterou shodou okolností založil, pozor, královéhradecký absolvent Univerzity Hradec Králové. A založil to společně se svým kambodžským přítelem, kterého získal tady.

Onen přítel sem do Hradce Králové tedy přijel jako zahraniční student?
Ano. A ten Čech se tady o něj staral jako jeho badík, což u nás na univerzitě takto funguje. A já jsem se dostala právě do této firmy a učila jsem mladé Kambodžany, kteří si chtějí založit firmu. Tam je krásná filosofie, to jsou lidé mezi 25, 30 lety, kteří dělají aplikace IT, zabývají se věcmi, kterými se uživí, ale zároveň chtějí založit své firmy a jsou vděčni za jakoukoliv informaci, kterou jim člověk z Evropy přinese. Protože oni bojují proti tomu, aby Američané a Evropané, tedy ti byznysmeni, doslova neskoupili celou Kambodžu. Takže oni chtějí mít své firmy, získávají zkušenosti. Já jsem si kolikrát říkala, ti lidé se chtějí učit. Byla to krásná práce. Oni byli vděční za cokoliv, co jsem jim předvedla. Chtěli vědět, jak působí naše univerzita, jak to tady funguje. Oni nechtěli vědět jen věci kolem médií, ale také psychologii a myšlení bílého člověka. Bylo to velmi zajímavé a krásné.

Kambodža očima Zuzany Boučkové

Ty jsi je tam prý i učila natáčet.
Ano. Já mám mikrofon přirostlý k tělu, jak říkám, takže jsem si vzala mikrofon s sebou. A když jsem viděla, jak ty informace doslova hltají, tak jsem samozřejmě s nimi i natáčela. Učila je další věci, co znám, jak působit na média, jak reagovat, jak nebýt nervózní. Protože to je také důležité, jak moc nemluvit.

Kambodža je velmi chudou zemí. Je tam ta chudoba hodně vidět?
Je. Musím říci, že to je země, kde by ekonomové řekli, že jsou tam velmi ekonomické nůžky. Jsou tam lidé velmi bohatí a i do té firmy jezdili zaměstnanci, kteří jezdili krásnými auty. A pak jezdili jejich kolegové, na kterých jste viděli, že mají třeba na ten měsíc jeden oblek. A snaží se postoupit dál, aby své rodině pomohli víc. Aby měli to vzdělání.

Kambodža očima Zuzany Boučkové

Jaké tam bylo počasí? Asi hodně dusno.
Bylo tam stále 30 až 35 stupňů Celsia. Sluníčko, teplo, vedro. Potila jsem se stále a dokonce v té firmě třeba i na univerzitě, kde jsem pracovala, se dodržoval přísný dresscod, takže opravdu člověk musel mít dlouhé rukávy, límeček až ke krku, dámy sukni a pánové obleky. Takže já jsem hodně trpěla.

Pojďme se zastavit u těch lidí. Jací jsou Kambodžané?
Jsou tam opravdu velmi chudí lidé. Na druhou stranu musím říci, že naproti Evropě tam jsou lidé vstřícní, usměvaví a vidíte člověka třeba po těch zásazích Rudých Khmerů, který nemá ruce, nemá nohy, z těch bojů prostě vyšly celé rodiny velmi postižené. A ten člověk se usmívá a ještě vám v něčem pomáhá, radí a směje se na vás. Necítíte tam žádnou zášť, nic. Velmi se mi tam líbilo, jak oni žijé v rodině v takové pospolitosti. To my tady v Evropě opravdu musím říct kriticky, nezažíváme. Jsme tady všichni rozděleni, po generacích. Tam neřeší žádné žabomiší spory, řeší život a to je úžasné. Každý večer v 6 hodin vidíte, jak si kambodžská rodina vezme kobereček, sedne si někde na silnici, na ulici, na chodníku, normálně do toho prachu, tam vyndají jídlo a jedí a baví se. A jsou tam tři generace lidí. Vidíte tam babičku, maminku i 4 děti, co tam běhají. Povídají si a smějí se. A když se rozhlédnete, tak těch rodin tam je najednou sto, na tom velkém náměstí. To byste u nás nezažil.

Kambodža očima Zuzany Boučkové

Jaký je rozdíl mezi hlavním městem a venkovem?
Ten rozdíl je obrovský. Protože v Phnompenhnu žijí ti bohatší a zakládají se tam firmy. Tam jsem já působila, tam jsem vyučovala, sama jsem si sbírala nějaké vědecké poznatky. A je to město plné chaosu. Zjistila jsem, že se tam nechodí téměř pěšky, musíte si objednat nějakého tuktuka, abyste dojel, což byl můj velký problém ze začátku, že jsem nevěděla ani, co to je.

Co to je tuktuk?
Představte si motorku, která má za sebou domeček se sedátky. A vy do toho domečku nastoupíte, sednete si a jedete.

Tedy tuktuk je takový taxík.
Musím říct, že jak jsem se bála, že si nebudu umět objednat tuktuk, tak tuktuk si vás vždycky najde sám. Jen se musí smlouvat cena. Musím říct, že jsem objevila nějaký svůj nový talent, já jsem pořád vyjednávala, mně se to hrozně líbilo, na tržišti, všude, u těch tuktukářů. Ale jak jsem říkala, Phnompenh je chaos, na ulici 50 motorek v jednom pruhu, 50 v druhém. Pak se tam různě potkávají, na červenou se jezdí, troubí se. Je to stokrát horší než třeba v Itálii. Nikdo nikdy nezastaví. Aale pozor, já jsem za celý měsíc nezažila jediný karambol.

Kambodža očima Zuzany Boučkové

Já bych se ještě zastavil u konkrétních zážitků. Protože ty jsi měla možnost tam být i na jedné svatbě.
Ano, byla jsem na pravé kambodžské svatbě. Pozvali mě. Ženichem byl ale Čech, Královéhradečák. Potkala jsem asi 5 lidí, některé byli z Tchaj-wanu, potom tam bylo Thajsko, Kambodža, byli to mladí lidé, co tam zůstali pracovat a všichni byli z Hradce Králové. A tím pádem jsem si říkala, jak je opravdu svět malý. Kambodžská svatba byla úžasná. Ženil se Evropan, bral si úžasnou sympatickou Kambodžanku. Kambodžské svatby jsou na dva až tři dny a pro minimálně 600 hostů. Je to úplně jinak než u nás. Hodně je to o těch ceremoniích a zase o rodině. Je to všechno krásné, zlaté, barevné, je to úžasný zážitek pro nás Evropany.

A co jídlo? Protože to určitě asi také patří k takové exotické zemi.
Já jsem jedla skoro všechno. Oni opravdu mají na ulici stánek a smaží a vaří. Je to od smažených banánů, přes pavouky, různé brouky, ale také tam vidíte kuře a hodně ovoce. Koukala jsem, nesehnala jsem tam třeba čokoládu. Pořád vše nahrazují ovocem, proto jsou určitě tak štíhlí. Protože já bych jinak čokoládu jedla na kila a tam nebyla.

Kambodža očima Zuzany Boučkové

Jak chutná třeba takový pavouk?
Já jsem pavouka neochutnala. Ale musím říct, že tam byly ještě daleko zajímavější věci pro mě. Z cukrové třtiny, z manga. Já jsem jela po tom ovoci a hodně po mořských plodech. Usmlouvala jsem si chobotničku na špejli za jeden dolar. Úžasné. Chutnala moc. Oni to umí udělat.

Na co si vždycky vzpomeneš, teď jednou větou, když se řekne Kambodža?
Rodina. Oni si tam opravdu pomáhají. Žijí spolu. I mně se hodně po tom měsíci změnily hodnoty. Říkám, že mám trošku pootočený mozek, protože najednou mám pocit, že mám úplně jiné hodnoty. A že bychom si tady měli víc vážit svého rodinného života, zdraví a toho štěstí, že jsme tady.

Zuzana Boučková ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové s Jakubem Schmidtem

A když řeknu ogan?
Ano, děkuji. Ogan.

Ogan, děkuji za Kambodžu Zuzaně Boučkové z Univerzity Hradec Králové.

Spustit audio

Související