Evropané myslí dopředu. Kdežto ve Vietnamu žijí lidé přítomností a situaci řeší, až nastane
Milan Bureš vypráví o netradičních místech a zážitcích ve Vietnamu, o tamní kultuře, o setkání se s místními domorodci, o tradicích a zvycích, architektuře i jídle a pododně. Navštívil totiž místa, kde snad ani žádný Evropan ještě nebyl. Srovnává jednotlivé kultury severního, středního a jižního Vietnamu. Příběhy, které zažil během pěti návštěv. A na přelomu listopadu - prosince se do Vietnamu chystá znovu.
K mikrofonu Českého rozhlasu Hradec Králové se posadil cestovatel, ale také muzikant, Milan Bureš, se kterým jsme už jednou ve vysílání cestovali. Tenkrát to bylo do velice uzavřené země, do KLDR za Kim Čong-unem. Milane, jak se máte?
Tak chystáme další cestu, zase znovu do Vietnamu.
No právě. My si dnes budeme povídat o Vietnamu. Pokolikáté už se tam chystáte?
Teď pošesté.
Při svých cestách vyhledávám lidi, kteří jsou chudí. Prostě jezdím do oblastí, kde je skutečně chudoba.
Milan Bureš, cestovatel a muzikant
Vy máte hodně rád tyto turisticky ne zcela běžné země.
Mně se líbí, že musíte cestovat jedině, pokud budete zdravý. Pokud nejste zdravý, tak nemůžete jet do takových zemí. Můžete jet po Evropě, nebo do Ameriky. Ale ne do těchto zemí, jako Severní Korea. Tam vám nefunguje ani ta pojišťovací karta, tam vás nikdo nepojistí. Zdravotnictví se tam na nulové úrovni.
O Severní Koreji může vyprávět jen ten, kdo tam byl. Jak se žije v zemi, kde lidé nemají na výběr?
Cestovatel Milan Bureš, jako jeden z 19 českých dobrodruhů, kteří v posledních třech letech mohli jednu z nejhůře dostupných zemí světa navštívit, hovoří o současnosti Severní Koreje. Politickou garniturou KLDR mu bylo povoleno i fotografovat. Rizika spojená s návštěvou Severní Koreje jsou značná a málokdo si je vůbec dokáže představit.
Které země vás tedy konkrétně přitahují? Kromě tedy Severní Koreje a Vietnamu? Kde jste ještě byl?
Ještě střední Asie, to znamená státy bývalého Sovětského svazu, Kazachstán, Uzbekistán, Tádžikistán. A potom Dálný východ.
Kdy jste se poprvé podíval do Vietnamu?
Ve Vietnamu jsem byl poprvé v roce 2013. Bylo to takové spontánní, že jsme se s kolegou prostě chtěli někam podívat a letěli jsme do Vietnamu. Letěli jsme na jejich nejnižší ostrov, takzvaný Fukuo se to jmenuje, a tam jsme začali celý výlet.
Rok 2013. Ale ono to prý bylo velice zajímavě už tady v Praze na ambasádě, kam jste si šli pro vízum.
Tady byl problém vůbec sehnat to vízum. Prostě jsme ho sehnali pokoutně od nějaké paní. Někde před Paladiem jsme se setkali, ta nám řekla, co máme dělat, kde máme dát 5 dolarů do pasu a ve Vietnamu na letišti, koho oslovit.
Takže jste poprvé letěli bez víza?
Poprvé úplně bez víza. To vízum jsme sehnali až tam. Dopadlo to, bylo to takové riskantní, ale prostě to dopadlo. Paní nám dala dobré rady.
Jaký byl první pocit, když jste vystoupili v roce 2013 z letištní haly? Věděl jste třeba, do čeho jdete? Věděl jste něco dopředu o Vietnamu?
Vůbec jsme to neměli nastudované, věděli jsme, že letíme do tropů, že je tam hezky, že bude teplo. Ale jak to tam vypadá, jaká tam je chudoba, co se tam dělá, jí, to jsme vůbec nevěděli. To jsme poznávali až tam. My jsme tam měli náhodou kolegu, se kterým jsme si dopisovali a který nás tam první noc uvedl. Čekal na nás, letadlo bylo zpožděné asi pět hodin. A nebyli jsme vůbec ve spojení. Takže on dojížděl na letiště, jestli tam už nejsme. Ale dopadlo to dobře.
Musíme připomenout, že ve Vietnamu vládne komunistická vláda. Když srovnáme dva režimy - ve Vietnamu a ten v Severní Koreji, kde je to hodně uzavřené. Jak vypadá Vietnam z tohoto pohledu?
Tam už je taková pohoda. Když vezmete Severní Koreu, tam se lidé neusmějí, tam jsou pořád oddaní tomu režimu. A ještě mají hlad, prostě tam je hladomor. Kdežto ve Vietnamu jsou lidé najezení a usměvaví. Ani nevědí o tom, že je tam komunismus, nebo socialismus.
Co vietnamština? Uměl jste nějaké slovíčko?
Vůbec ne, protože to je tak obtížný jazyk, nehledě na to, že oni mluví v sedmi tonálních křivkách, my máme pouze tři tonální křivky, což je tečka, čárka a háček. Kdežto Vietnamci mají sedm křivek. A ta slova jsou tak diametrálně rozdílná, že prostě buď to třeba vyjadřuje půjdeme do lesa, anebo to také může znamenat třeba karburátor. A záleží na té tónině, jak to podáte.
To jste mi krásně nahrál. Vy jste také muzikant, hrajete i se skupinou Fleret. Je to tak?
Ano, sem tam s nimi vystupuji. Ale jako host, nejsem stálý člen. Hraji na trubku, někdy i na dvě trubky. Taková taškařice to je. Jsem na dvou CD. I na tom posledním. Letos jsme měli dokonce 35. výročí a měli jsme vyprodanou Lucernu. Takže jsme se i v Lucerně zahráli.
O muzice se říká, že to je vlastně univerzální jazyk lidstva, tím se dorozumíte všude. Jak je to s muzikou ve Vietnamu?
Já pořádně neznám vietnamské písničky. Jejich mentalita je, že hodně jezdí na karaoke, v televizi si pouštějí písničky a zpívají. Ale, že by tam hráli světovou muziku, Beatles nebo tak, to jsem skutečně neviděl a nezažil.
A nezazpíval jste si s nimi?
Ne, to ne. Na to je jejich angličtina slabší. A já zase neumím vietnamsky.
Oni žijí momentální chvílí. Když praskne tkanička, tak si ustřihnou kus kabelu a zašněrují si tím botu.
Milan Bureš, cestovatel a muzikant
Jaký je život místních lidí, jak se žije ve Vietnamu? Protože ty rozdíly jsou tam asi velké.
Určitě, ale já spíš vyhledávám lidi, kteří jsou chudí. Prostě jezdím do oblastí, kde je skutečně chudoba, mají jen tři hrníčky, šálky na kávu, víc nemají. I oděvy nemají na sebe. A skutečně jim stačí, když ráno mají misku rýže a v poledne rýži . A tím jsou spojeni.
Vy jste mi říkal, že jste právě v jedné takové chudé oblasti potkal nějakého stařečka.
Dostali jsme se i do rodiny, rodina se seběhla, přijeli nějací cizí lidé, a teď na nás koukali, co jsme zač. A takový starší dědeček na mě koukl, díval se, ten náš kolega trošičku vietnamsky umí, takže to překládal a ten dědeček říká: z kterého jsi kraje? Tak jsem odpovídal: tam za dvěma kopci bydlím. Těžko jim to vyprávět, když on se dostane maximálně do další vesnice a dál nejede. A vůbec neví. Má své políčko a na tom se mu urodí rýže. A tam stráví celý svůj život.
Ještě se vrátím zpátky k tomu myšlení, o kterém jsme si povídali. Povídal jste mi také jednu historku s tkaničkami.
Tady je potřeba víc vědět o poměru mezi evropským a asijským myšlením. Evropské myšlení je takové, že přemýšlíme dopředu. To znamená, že něco tvoříme a nevíme, co bude zítra, takže na to šetříme. Kdežto oni žijí teď, momentální chvílí. To znamená, že se nám stalo, že pánovi praskla tkanička u bot, padala mu bota, tak teď to musel nějak vyřešit. A vyřešil to tím, že ustřihl kus kabelu z motorky a zašněroval si tím botu. Až pojede na motorce, tak bude řešit situaci s motorkou. Takhle oni přemýšlí.
Tak přemýšlí lidé ve Vietnamu. Jak to bylo s vaším zatčením? Protože vy jste se tam také dostali do problémů s vietnamským zákonem.
My jsme cestovali po Ho Či Minově stezce dolů a tam je v jednom místě rezervace a zároveň řeka tvoří hranici mezi Laosem a Vietnamem. Tam jsme se dostali do rezervace, pustili nás bez problémů, protože asi hlídač někde byl, nebo prostě nebyl na tom správném místě, kde by nás měl kontrolovat. My jsme projeli a dojeli jsme k řece. A v té řece jsme se koupali. V plavkách. Ani jsme nevěděli, že to je řeka, která tvoří hranici. Takže jsme chvíli byli v Laosu, chvilku zase ve Vietnamu, zase Laosu. Až si nás všimly jejich místní úřady a poslaly na nás asi 15 vojáků. Ti nám sebrali pasy a řekli, kde je policejní stanice, ať se tam dostavíme. Tam jsme strávili 6 hodin, než jsme jim vysvětlili, že skutečně v plavkách nic nepašujeme. Pak nás pustili. I takové příběhy jsou.
O tom všem budete také vyprávět. Protože pořádáte přednášky. Můžeme pozvat na ty nejbližší?
Určitě. Nejdřív vás pozvu na 1. října, to bude přednáška o Severní Koreji, ta bude v Žamberku. A druhá přednáška, to bude premiéra, 2. října v Letohradě v Kulturním domě. Tam budu vystupovat spolu se skupinou Fleret, já budu pět minut povídat a oni zahrají písničku. Takový dvouhodinový pořad. Na ten vás všechny zvu. Tam budu prostě vyprávět příběhy, promítat fotky, mám jich asi 20 tisíc, takže z toho teď vybírám. Těžko se to vybírá.
Milane, já vám moc děkuji za dnešní návštěvu v Českém rozhlase Hradec Králové. Do Vietnamu kdy zase poletíte?
Na přelomu listopadu a prosince. Zase asi na takových 18 dní.
Tak šťastnou cestu a děkuji za návštěvu. Na shledanou.
Já děkuji za pozvání a na shledanou.
Související
-
Vlakem, lodí i lehobusem po jihovýchodní Asii
Cestovatel a dobrodruh Zdeněk Vrága vyráží na cesty nejraději úplně sám. Vietnam a Kambodžu navštívil letos.
-
Vietnam zničí zabavenou slonovinu a nosorožčí rohovinu. A ZOO...
Vietnamská vláda v sobotu 12. listopadu zničí slonovinu a rohovinu z nosorožců, kterou zadržela při potírání nelegálního obchodu s ohroženými živočichy. Na pozvání ...
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
