O Severní Koreji může vyprávět jen ten, kdo tam byl. Jak se žije v zemi, kde lidé nemají na výběr?

KLDR patří k nejhůř dostupným zemím světa
KLDR patří k nejhůř dostupným zemím světa

Cestovatel Milan Bureš, jako jeden z 19 českých dobrodruhů, kteří v posledních třech letech mohli jednu z nejhůře dostupných zemí světa navštívit, hovoří o současnosti Severní Koreje. Politickou garniturou KLDR mu bylo povoleno i fotografovat. Rizika spojená s návštěvou Severní Koreje jsou značná a málokdo si je vůbec dokáže představit.

Jako jeden z mála cestovatelů měl možnost podívat se do KLDR. Jaká byla cesta do tohoto  uzavřeného světa? A jak na něj Severní Korea zapůsobila? To vše se dozvíme od cestovatele Milana Bureše.

Nejdřív mě zajímá ta touha, jak se vůbec dostat do takové země? Kdy vás Severní Korea začala zajímat.
Tak zaprvé jsem tam ještě nebyl. Já hlavně navštěvuji státy dálného východu, jako je Vietnam a Indočína, nebo státy bývalého Sovětského svazu. A řekl jsem si, ještě mi tam chybí ona Severní Korea.

Takže touha, že jste tam ještě nebyl, ta vás tam přivedla.
Ta mě tam táhla, ano. Podívat se, jak to tam vypadá. Jestli to, co se tady o tom píše, je pravda nebo není.

Milan Bureš ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové

Viděl jste třeba film Vítejte v KDLR, který natočila dokumentaristka Linda Jablonská?
Viděl. To je film, který u nás pronikl. Po tom filmu, jsou tam nějaké pasáže, které se nelíbily tamnímu režimu, tam asi 3 roky nikdo nesměl cestovat. My jsme byli první expedice, která se tam mohla podívat. Byly to tři roky, kdy tam nikdo z České republiky nebyl.

Jak se tam člověk dostane? Co všechno musím získat za povolení, aby mne tam pustili?
Tak musíte mít hlavně vízum. Vy se tam nesmíte pohybovat samostatně. Musíte tam být organizovaně s nějakou skupinou. A na vás tam visí dva průvodci, kteří vás prověřují a kteří vám říkají, co můžete dělat. A co nesmíte. Kam se máte dívat, co můžete fotit, co si můžete koupit.

KLDR patří k nejhůř dostupným zemím světa

Prostě hlídači. Jak jste se tam dopravovali? Možností je několik. Letadlem nebo přes Čínu vlakem.
My jsme se tam dostali letadlem. Celkově ta cesta byla po stopách komunismu a my jsme ji začali vlastně v Moskvě. Tam jsme oběhli známé atrakce, jako je Rudé náměstí, Neznámý vojín, mauzoleum Lenina a samozřejmě i ty chrámy. Potom jsme se přesunuli do města na břehu Bajkalského jezera a tam jsme nasedli na vlak, na transsibiřskou magistrálu. A jeli jsme podél řeky, která tvoří čínskouruskou hranici až to města Vladivostok. Tam jsme museli nechat všechny věci. Nesmíte do Koree přijet s biblí, porno časopisy, nesmíte mít s sebou žádné průvodce. Žádný papírové materiály, nic vytištěného. Vše musíte nechat na hotelu. A pak jsme se přesunuli na letiště a letadlem přeletěli za hodinu a půl do Pyongyangu.

Vezmou vám pas a týden jste inkognito. Nemáte vůbec nic a nemůžete dát ani zprávu, jestli tam jste nebo ne. Váš čas je naplánovaný do posledního puntíku.
Milan Bureš, cestovatel

A ten první dojem, když jste vstoupil na půdu Korejské lidově demokratické republiky? Padne to okamžitě na vás?
Padne. Tak v první řadě vám odeberou pas. To je taková věc, že jste týden nebo 10 dní bez ničeho. Nemáte spojení s domovem. Nemáte mobilní telefon. Nemáte nic. Vše musíte nechat ve Vladivostoku. Nemůžete ani dát zprávu, jestli tam jste nebo nejste. Týden jste inkognito.

Přidělí vám průvodce.
To je jakási cestovní kancelář, která zprostředkovává celý zájezd. Ten je naplánovaný na minuty, něco jako vládní delegace. Do posledního puntíku. Přesně na čas to je dané.

Milan Bureš v KLDR, která patří k nejhůř dostupným zemím světa

Jak vás přivítali? Co vám řekli na letišti?
Oni jsou rádi, že tam přijedete. Zase tak moc turistů se tam nedostane. Já jsem tam byl v roce 2015 a za tu dobu tam bylo 25 tisíc turistů z celého světa. Z toho 23 tisíc z Číny. A zbytek, tedy 2 tisíce, ze zbytku světa. Nás tam bylo děvět českých turistů.

Jak tedy vypadal váš každodenní život? Kde jste byli ubytovaní? V hlavním městě, tedy v Pyongyangu?
Hned po příjezdu z letiště jsme se dostali autobusem na hotel, ten se jmenoval Jankakdo. Je to asi 53 metrů vysoký hotel, kde jsme byli ubytovaní. Po hotelu jsme se mohli samovolně pohybovat. A v tom hotelu bylo všechno. Tam byly i tenisové kurty, bazény, bowling, všechno moderní.

Chtějí ukázat turistům na první pohled luxus?
Tak. A vy se můžete po tom hotelu libovolně pohybovat. Dokonce jsou tam restaurace otevřené až do rána. Tam můžete být jak chcete.

Milan Bureš v KLDR, která patří k nejhůř dostupným zemím světa

A vás v tom hotelu prý zaujalo nějaké tlačítko ve výtahu?
Když jsme přijeli, tak jsme se rozhlíželi ve výtahu a zjistili jsme, že na škále všech tlačítek výtahu, my jsme bydleli v 52 patře, že tam chybí tlačítko číslo 5. Páté patro. A nikdo nám nechtěl zodpovědět proč. Až když jsme odjížděli, tak jsme zjistili, že všechny pokoje jsou odposlouchávány. I ty restaurace jsou odposlouchávány. A na pátém patře analyzují naše rozhovory, co jsme tam vedli.

Takže proto tlačítko do pátého patra ve výtahu nebylo. Protože to bylo uzavřené patro jen pro analýzu odposlechů.
Ale tam nejde asi o to, jak o nich hovoříte, jak se o nich mezi sebou bavíte. Spíš jde o to, abyste tam nedělali nějakou záškodnou činnost. Něco tam nerozšiřovali nebo něco takového.

Všichni máme ještě v paměti nedávný případ amerického studenta, který si odnesl z nástěnky v hotelu nějaký plakát. A umučili jej k smrti dá se říct.
Tak. Ano.

Milan Bureš v KLDR, která patří k nejhůř dostupným zemím světa

Hlavní město Pyongyang. To je město západního střihu se spoustou lidí?
Pyongyang je moderní město. V překladu je to ploché město. To znamená, že je na rovině. Něco jako Kolín. A je tam největší moderní hotel, jmenuje se Ryong, asi 350 metrů vysoký. Ten se stavěl v roce 1989, když tam pořádali mezinárodní setkání mládeže a studentstva. A ten hotel měl být nejvyšší budova na světě. Je to taková raketa, která míří do světa. Je to až kýčovité. Jinak je to město čisté, zametené, absolutně mramorové. Ale nepotkáte tam starce, nepotkáte tam těhotné ženy, nepotkáte tam žádného vozíčkáře, žádného člověka o berlích nebo o francouzských holích. Jen naprosto zdravé, výstavní lidi, světové město. Takže zase divadlo.

Měli jste možnost se tam potkat s místními lidmi? Je to vůbec možné?
Vy se potkáte pouze s lidmi, kteří se prověří. To znamená, že na hotelu jsou jen prověření lidé. Servírky, ti co vás obsluhují, ti co vám vaří, výtahář, průvodkyně. To jsou lidé prověření. Jinak místní lidi nepotkáte. Protože pokud jdete po ulici, jdete hromadně ve skupině a místní lidé automaticky přecházejí na druhou stranu. Ani oční kontakt tam není možný.

KLDR patří k nejhůř dostupným zemím světa

Jak vypadal venkov? Protože vy jste měli možnost se tam na pár dní podívat.
My jsme přejížděli každý den. Bydleli jsme jinde, jeli jsme třeba 60 kilometrů do vnitrozemí nebo na pobřeží Žlutého moře. Nebo na Japonský záliv jsme se podívali. A tam musíme rozlišit město od zbytku republiky. Tam už vidíte chudobu. Tam vidíte, jak se zastavil čas. Žádná technika, žádné zemědělské stroje. Mají tam mačety, klacky nebo nějaké tyče a těmi sekají kukuřici. Svazují ji do snopů. Něco podobného, jako tady v 19. století. Jinak kravské povozy. Loukoťová kola, jako obručová. Žádná pneumatika. Je tam chudoba.

Co ta pravidla. Vám průvodci řekli, co smíte a nesmíte. Co vám hrozí za to, když zákaz porušíte?
Co nám hrozí to neřekli. Ale řekli, co máme dělat. Protože ty průvodkyně byly za nás zodpovědné. A pokud bychom my udělali něco špatného, tak za to budou ony postiženy. Zároveň nám garantovaly absolutní bezpečí, že se nám nic nestane. To znamená, že nás tam nikdo nepřepadne a neokrade. Pokud budeme dodržovat jejich pravidla, tu jejich hru, kterou tam mají nastavenou.

Milan Bureš ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové spolu s Jakubem Schmidtem

Váš největší nebo nejsilnější zážitek nebo moment? Co na vás nejvíc zapůsobilo? Co se vám zapsalo do paměti. Je něco takového?
Celkově ta mentalita lidí jaká tam je. Jak jsou oddaní tomu režimu. Jak jsou vlastně "spokojení". Protože oni nemají žádný styk se světem. Oni nevědí, jak to za jejich hranicemi vypadá. Tam prostě ten život běží tak jak je a ti lidé jsou v situaci, kdy nemají východisko.

Spustit audio

Související