Strážmistr Arazim a Četnické humoresky v Salonu republiky aneb Život četníků nebyl žádný med

Jak to u vás v Chlumci nad Cidlinou na četnické stanici šlape?
Šlape nám to krásně, už fungujeme několik let po sobě, nicméně aktuálně jsme trochu taková holostanice. Ne, že bychom byli holografičtí, ale stanici jsme částečně vystěhovali. Naše muzeum se totiž podílí na výstavě Četnické humoresky v Salonu republiky, která probíhá v Muzeu východních Čech v Hradci Králové. Tedy to nejlepší z naší stanice jsme teď přestěhovali do Hradce Králové.

V roce 2018 jste četnickou stanici v Chlumci nad Cidlinou otvírali pro veřejnost. Ale pak přišel koronavirus.
Koronavirus nám poněkud pocuchal plány. Ale postupně se snažíme prostory zvelebovat a rozšiřovat. Každý rok návštěvník vidí něco nového, jiného, upraveného. Expozice je takový četnický skanzen, kdy je divák vtažen do doby 30. let 20. století. Zlepšujeme se a rozšiřujeme.

Návštěvník přijde do autentických prostor, které jsou zařízené přesně podle dobových fotografií a předpisů. Vše si můžete prohlédnout.
Miloš Bernart, Muzeum četnictva v Chlumci nad Cidlinou

Všechno je u vás autentické, žádné ústřední topení, ale pěkná kamna.
Je to tak. Máme tam klasickou výstavní místnost, kde návštěvník uvidí vitríny a vystavené předměty, aby se dokázal vžít do doby starého Rakouska, přes první republiku až do protektorátu a počátku třetí republiky, dá se říct, kdy četnictvo zaniklo. K tomu potřebujeme vitríny. Nicméně základ našeho muzea je v tom, že návštěvník přijde do autentických prostor, které jsou zařízené přesně podle dobových fotografií a předpisů. Máme tam vše od dobových razítek po knihy, registratury, rejstříky, které tenkrát měli četníci k dispozici. Vše si můžete prohlédnout. A topíme pěkně v kamnech, žádné radiátory, ale dřevo a uhlí.

Čtěte také

Četnické humoresky v salonu republiky. Pohnutý osud strážmistra Josefa Arazima by vydal na román

Vy jste snad prý i přespávali na pryčnách, abyste si všechno vyzkoušeli?
Děláme akce na jaře, v létě, na podzim i v zimě a samozřejmě všichni tam spíme. Život četníků byl tenkrát těžký, rozhodně to nebyl žádný med. Navíc ta služba byla i velice nebezpečná, padlých četníků během doby první republiky je asi 120, což rozhodně není málo. A doba protektorátu přinesla stovky padlých a popravených četníků, kteří se zapojili do odboje.

Vy jste dokonce bádali i po osudech některých konkrétních četníků.
Je to tak a to děláme to dodnes. Snažili jsme se najít potomky četníků, kteří sloužili v Chlumci nad Cidlinou, ale nejen tam. Už se nám povedlo dohledat desítky lidí, máme od nich úžasné materiály, dokumenty a neskutečně krásné fotografie. Od syna našeho četníka Antonína Seligera jsme dostali i jeho služební šavli, která sloužila u nás na stanici. Mimochodem, ta šavle sloužila i tady v Hradci Králové, protože on byl u pohotovostního oddílu a šavle se účastnila nuceně vyhlazení Ležáků. Když jsme pročítali jeho paměti, které nám zase věnovala jeho dcera, tak jsme zjistili, že Antonín Seliger byl odkomandovaný ke střežení Ležáků a jeho šavle viděla všechny události, které se tam staly. Ostatně návštěvník hradeckého muzea si může šavli prohlédnout teď na výstavě Četnické humoresky v Salonu republiky.

Čtěte také

I vy se můžeme stát na chvíli četníky! V Chlumci zažijete na vlastní kůži dobu první republiky

Výstava je tedy inspirována oblíbeným Moskalykovým televizním seriálem. Jak to bylo s Hradcem Králové a strážmistrem Arazimem?
Karel Arazim, Brno, Hradec Králové a jak to bylo ve skutečnosti. S původním návrhem natočit seriál o četnictvu přišel za Antonínem Moskalykem plk. Michal Dlouhý a panu Moskalykovi se to moc líbilo. Měl tu dobu rád, ale byl to východočeský patriot, bydlel kousek od Hradce a miloval to tady. A chtěl, aby ta pátračka byla v Hradci. Takže se vzaly jména četníků, co sloužili v Hradci Králové, Turko, Jarý, Šiktanc, Arazim, a dali je do scénáře. Nicméně Česká televize v Praze pana Moskalyka se scénářem poslala do Brna a brněnská televize se toho chytila.

Ale chtěla mít brněnské četníky.
Přesně tak. Měla požadavek, že četníci budou v Brně. Nicméně jména zůstala. Něco tedy bylo pozměněno, třeba Arazim byl původně Josef, nikoliv Karel. To je způsobeno zase dalšími osobními konotacemi, protože na scénáři se podílela i dcera Antonína Moskalyka, paní Pavlína Moskalyková. A v původních myšlenkách byl konkrétní herec, který měl hrát Arazima. A ten měl křestní jméno Karel. Paní Moskalykové se to jméno velice líbilo, tak postavě změnila jméno na Karla. A jsou tam i další odchylky. Josef Arazim byl italský legionář, nikoliv ruský, neměl jednu dceru a dvojčata, měl dceru a potom syna.

Čtěte také

Strážmistr Arazim z Četnických humoresek nesloužil na pátračce v Brně, ale v Hradci Králové

A sloužil tedy na četnické stanici v Hradci Králové, o které víme, kde přesně byla.
Je to dům na třídě ČSA č.p. 284, kde četníci sloužili už od 19. století. A když byly v roce 1928 zřízeny četnické pátrací stanice, tak pátračka byla právě v tomto domě až do roku 1936, kdy se četníci stěhovali do budovy dnešního magistrátu. Tam útvary dostaly lepší, větší a vyhovující prostory. Josef Arazim byl na pátračce psovodem. Nebyl to tedy velitel pátračky. Nicméně záhy po přestěhování do nových prostor Arazim odchází z Hradce Králové a slouží už na dalších působištích. Absolvoval dokonce i hodnostní školu, potom byl velitelem četnických stanic, vrchním strážmistrem, nakonec sloužil opět v Hradci Králové, nicméně byl velitelem stanice SNB na Novém Hradci.

To je také zajímavé.
Pak se ale znelíbil protektorátnímu režimu, kdy byli od sborů vyhazováni všichni legionáři, vysloveně z preventivních důvodů, protože se u nich předpokládala odbojová činnost. A samozřejmě nový režim také neměl rád bývalé četníky. Takže Arazim skončil nuceně v penzi, živil se podřadnými pracemi, například byl vrátný v Jiráskových sadech. Měl i zdravotní trable. Nakonec jeho životní pouť skončila v 70. letech a my jsme s kolegou našli i jeho hrob. Brzy si budeme připomínat jeho úmrtí i narození, protože obojí se odehrálo v listopadu.

Čtěte také

Každá uniforma má své kouzlo. Historie četnictva a policie na vodárenské věži v Týništi nad Orlicí

A pamětní cedule už visí konečně na správném domě četnické stanice v Hradci Králové. Nikoliv jako dříve na Salavcově vinárně.
Cedule byla nešťastně odhalena na Salavcově vinárně, v čemž má prsty tiskařský šotek z první republiky, který v adresáři města a v telefonním seznamu prohodil správná čísla domů. A tak se stalo, že pamětní deska byla odhalena na špatném domě. My jsme se toho chytili, velkou zásluhu na tom má doc. Grulich, ředitel hradeckého muzea, stejně tak Obec legionářská v Hradci Králové, jejímž jsem také členem, a kolega Hrubecký, se kterým jsme výstavu připravili. Vše se povedlo přestěhovat na správné místo. Tedy třída Československé armády 284, kde dříve byla četnická stanice v Hradci Králové a sloužil tam strážmistr Arazim. Kdo by chtěl vědět víc, ať přijde na výstavu do Muzea východních Čech v Hradci Králové.

Vidím také vlčí mák ve vaší klopě.
Zítra je Den veteránů. Je to tradice vzniklá už rok po konci první světové války. Ta skončila 11. listopadu 1918. V našich zemích nemá tento svátek takovou tradici, protože už dva týdny předtím vznikla Československá republika a slavil se především 28. říjen. Nicméně i naši vojáci si připomínali padlé ve světové válce a slavily se vojenské Dušičky. Tradice Dne veteránů je u nás na vzestupu posledních 18 let, kdy je také od roku 2004 významným dnem.

Naším hostem byl Miloš Bernart z Muzea četnictva v Chlumci nad Cidlinou, studnice vědomostí o četnické historii.