Stejně jako u ořechů musíme i u lidí odstranit skořápku, abychom se dobrali dobrého jádra

Jiří Mach spolu s manželkou ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Jiří Mach spolu s manželkou ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové

Dnes se ze studia Českého rozhlasu Hradec Králové zatouláme až do Dobrušky, možná i do Orlických hor. A putovat budeme s člověkem, který k tomuto krásnému koutu našeho kraje neodmyslitelně patří. Vítám Mgr. Jiřího Macha, historika a dlouholetého ředitele Vlastivědného muzea v Dobrušce, toho času už na zaslouženém odpočinku. 

Od roku 1984 až do loňska jste byl ředitelem dobrušského muzea? Nestýská se vám trošičku?
Ani ne, já mám ten čas dost naplněný, že nemám čas na stýskání.

Dobruška - příběh města

Vy nebudete člověk, který by si dal jen tak nohy na kanape, ale ten odpočinek trávíte aktivně. Protože na světě je další kniha, dílo vás i spoluautorů, kolegů historiků, jmenuje se Dobruška příběh města. Tak nám ji představte.
V roce 1887 vydal Josef Bohuslav Roštlapil útlou knížečku Paměti města Dobrušky. To byly vůbec první dějiny Dobrušky, které vyšly tiskem. V roce 1895 na ně navázal jeho následovník Antonín Flesar. A potom až po 99 letech vyšly Dějiny Dobrušky v datech od Václava Matouše. To bylo v roce 1994.

Čím jsem starší, tím přecházím k duchovnímu smyslu Vánoc. Je potřeba odstranit tvrdou slupku závisti, abychom se dobrali lásky.
Mgr. Jiří Mach, dlouholetý ředitel dobrušského muzea

Tedy moc toho o Dobrušce nevyšlo.
Moc toho nebylo, samozřejmě vyšla neskutečně velká řada různých dílčích studií, dokonce diplomových prací a podobně. Ale syntetickou práci Dobruška stále postrádala. Dá se říct, že po úspěších těch prvních dvou knížek Dobruška a Dobrušsko stopami minulosti, jsem byl osloven vedením města, jestli bych nedal dohromady tým, který by připravil knihu shrnující dějiny Dobrušky. Trochu jsem se zalekl, protože to je skutečně úkol, který se dostává ani ne jednou za generaci, ale jednou za 100 let. To je příležitost, která se neopakuje. Ale podařilo se mi dát dohromady úžasný tým 9 lidí, kteří se na tom podíleli. Jednak dostali příležitost zkušení autoři jako třeba archeologové doktorka Beková nebo magistr Dragoun z rychnovského muzea, doktor Ptáček, dobrušský historik nebo magistr Frýda, který se zabývá také národním obrozením. Ale dostali příležitost i mladí autoři jako Michal Hofman, dnešní ředitel muzea v Chocni, magistra Tereza Winterová, historička rychnovského muzea nebo v kratších statích Petr Slavík, který píše o památkách a Václav Mach, který psal o 1. světové válce.

Jiří Mach ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové

Vy máte rád moderní dějiny. Takže v této knize bude určitě opravdu všechno od pravěku až po současnost.
Ano, je to tak. Dokonce doktor Zahradník jako recenzent knihy velice ocenil, že skutečně zahrnuje celé dějiny. Většinou ony dějiny končí rokem 1945, málokdo se odváží jít dále. A když, tak maximálně do roku 1989. Ale my jsme si řekli, že by bylo dobré zachytit i onu nejnovější dobu. Poslední kapitola je věnována právě událostem po roce 1989. Je to vždy tak trošku sázka do loterie, aby se to nezvrhlo a nesklouzlo k nějakému politiku. Ale já doufám, že se nám podařilo oprostit od těchto záležitostí a že tedy kniha dává určitý přehled vývoje města.

Před 100 lety lidé v Dobrušce slavili konec 1. světové války. Šlo ale o omyl, válka nekončila

Pohlednice nepravého převratu v říjnu 1918 zhotovená ateliérem Ouřada

5. října roku 1918 začaly v Dobrušce na Rychnovsku bujaré oslavy. Lidé tam totiž začali slavit konec první světové války. Ten se ale bohužel nekonal. Co se tehdy v malém městečku v podhůří Orlických hor dělo? Na to se historika Jiřího Macha zeptala reportérka Jana Házová.  

Dějiny Dobrušky jsou zajímavé v mnoha ohledech. Určitě každý, kdo dostane knížku do ruky, bude spoustou věcí překvapen. Nedávno jsme si připomínali 100. výročí založení samostatného Československého státu. A v Dobrušce proběhlo snad prý vyhlášení republiky o měsíc dřív? Jak to tenkrát bylo?
Ano, téměř o měsíc dříve. Protože v Dobrušce došlo k vyhlášení konce války a samostatnosti už 5. října 1918 na základě mylně vyloženého telegramu, kdy jej poštovní úřednice přečetla a rozhlásila všem, kteří byli na poště, že máme samostatnost a že skončila válka. Ta zvěst se šířila neuvěřitelně rychle. Během velmi krátké doby se shromáždilo obrovské množství lidí, chodili ulicemi, shazovali rakouské orlíčky a tak dále. Zajímavé bylo, že se to soustředilo jen na město. Už ve vedlejší vesnici nevěděli o ničem a hejtmanství novoměstské, když se to dozvědělo, tak zavedlo vyšetřování. Nicméně ono vyšetřování bylo takové rozpačité, v četnických záznamech není vůbec nic, také četníci se asi moc nehlásili k tomu, že byli aktivní v propouštění vojenských dezertérů, kteří byli arestováni pod radnicí a podobně. A potom s příchodem skutečného vyhlášení republiky zašla celá záležitost do ztracena.

Ale přeci tedy drží takové krásné prvenství v Dobrušce.
Určitě, nikdo dřív tady samostatnost nevyhlásil.

Wernerova veduta - nejstarší pohled na Dobrušku

Kniha s názvem Dobruška příběh města je tedy na světě. Ale ve vaší hlavě už zraje další nápad nebo už není jen ve vaší hlavě?
Už je v mém počítači. Už je napsáno.

Úžasné. O čem tedy bude ona další publikace?
Knížka má pracovní název, ale pravděpodobně zůstane už jako trvalý: Záhady a taje Orlického kraje. Jak sám titul napovídá, jde o určité záležitosti z historie, které vyprávějí o různých nedořešených nebo neznámých věcech. Či věcech, které se špatně vykládaly a podobně.

Transport parního kotle do továrny na stuhy v roce 1900

Takže to bude hodně tajemné.
Bude to 20 příběhů, které se týkají nejrůznějších věcí. Například od kapitoly, která je věnována srovnání pověstem o bezedných jezerech s hydrogeologickou realitou. Samozřejmě jsem k tomu měl vždy příslušné konzultanty. Nejsem hydrogeolog, asi bych napsal nějaké nesmysly. Až po kapitolu, která se zabývá údajným původem slavného malíře Františka Kupky. To se rozšířil takový drb, který sám Kupka pomohl nevědomky šířit, že je synem opočenského faráře Roštlapila. A kupodivu všechny monografie o Kupkovi toto převzaly, aniž by se zabývaly samotnou věcí.

A jaká je tedy pravda?
Pravda je taková, že s největší pravděpodobností hraničící s jistotou tomu tak není.

Kupkovo Panorama Dobrušky z roku 1889

Jak se bude kniha jmenovat a kdy se dostane ke svým čtenářům?
Kniha má zatím pracovní název, který ale pravděpodobně už zůstane i definitivní. Jmenuje se Záhady a taje Orlického kraje. A měla by být k dispozici v průběhu příštího roku, alespoň tak mi to v nakladatelství přislíbili.

Vy ale pořádáte také nejrůznější zajímavé přednášky. Nedávno například o zimách v Podorlicku. Zajímavé na tom je, že my si dnes stěžujeme, jak je málo sněhu, ale vy, jak pročítáte kroniky, jste zjistil, že kdysi dávno, například před 100 lety chodili lidé na Tři krále bosi a to ne proto, že by neměli na boty nebo, že by byli otužilí. Ale prostě proto, že bylo teplo.
Ano. My máme takovou utkvělou představu, jak je lidská paměť selektivní, tak si pamatujeme ony hezké Vánoce, kdy byl sníh a mohli jsme lyžovat, sáňkovat, stavět sněhuláky. Nicméně takové Vánoce byly v těch modernějších dějinách spíše výjimkou. Zpravidla byly Vánoce na blátě, protože vždy okolo Vánoc přichází obleva. Letos, jak jsem zjistil, to má být také tak.

Katovna na obrázku Aloise Beera

Ano, je to tak. Na Štědrý den má být snad až osm stupňů nad nulou.
Tedy to, že chodili bosi na Tři krále nebo po Novém roce, opravdu mohlo být tím, že bylo mimořádné teplo. Nakonec i my jsme takové zimy v některých uplynulých letech zažili. Ale raději si pamatujeme ty hezké, takové ladovské, o kterých krásně zpívá Jarek Nohavica.

A jsou na vánočních pohledech vyobrazené. Tedy i v historii byly zimy na blátě, jako je máme. To je velmi zajímavé. Jak budete trávit Vánoce, pane Machu? Zavzpomínejte na své dětství, kdy jste se dozvěděl, že je to s tím Ježíškem trošku jinak?
Tak to bylo někdy, když jsem začal chodit do školy. Ale jinak mě naši neděsili ani Mikulášem nebo čerty nebo něčím takovým. Ale pamatuji se, to je takový zážitek, který mi utkvěl, to mi byly asi 3 roky, dostal jsem velkou krabici pod stromeček. Když jsem s ní pohnul, tak vydávala takové zabručení. A babička povídala, tam bude asi čert. Já jsem se hrozně lekl, ale nebyl to čert, byl to mručící medvídek a já toho medvídka mám dodnes.

Žebráci měli v Dobrušce svou lavičku. I vy se na ni můžete posadit. Klidně i bez žebrání

Jiří Mach na Žebrácké lavici v Dobrušce

Prázdniny jsou obdobím výletů a objevování. Ale také odpočinku. A tak se redaktorka Lucie Peterková zatoulala do Dobrušky a zjistila, že u tamního kostela měli někdejší žebráci svou lavičku. A ředitel vlastivědného muzea Jiří Mach jí o této lavičce pověděl rád víc i bez přemlouvání a žebrání.

Jak budete trávit letošní Vánoce?
Letošní Vánoce budu trávit s manželkou u mladšího syna v jeho rodině, poněvadž mají čerstvý přírůstek, mají holčičku starou necelý rok. Já si ale nepředstavuji Vánoce, že jsou hlavně o těch dárcích pro stromečky. Čím jsem starší, tím to materiálno přechází spíš k duchovnímu smyslu Vánoc. Já to vždy vidím tak, že jedním z takových vedlejších symbolů Vánoc je oříšek. Představuji si, že stejně jako musíme z oříšku odstranit tvrdou slupku, abychom se dobrali toho hezkého a dobrého jádra, tak je to i u lidí. Je potřeba odstranit tvrdou slupku závisti, nenávisti a všelijakých takových vlastností, abychom se dobrali krásných vlastností jako je empatie, porozumění a láska. Já bych přál všem lidem, aby se jim toto dařilo a to nejen o Vánocích.

Jiří Mach ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové spolu s Jakubem Schmidtem

Já vám za tohle úžasné přání děkuji. Historik, písmák a bývalý dlouholetý ředitel Vlastivědného muzea v Dobrušce Jiří Mach byl naším hostem. Přeji vám krásné Vánoce a všechno dobré v novém roce.
Děkuju za pozvání. Na shledanou.

Spustit audio

Související