Sběratelka příběhů Silvie Dymáková: „Důležité je pomáhat srdcem, ale neztratit u toho zdravý rozum“

2. říjen 2020
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Silvie Dymáková ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové
0:00
/
0:00

Představíme vám Laskavce 2020. To je ocenění, kterým Nadace Karla Janečka odměňuje dobrosrdečné lidi za to, že dělají dobré skutky kolem sebe a ve svém okolí nějakým způsobem pomáhají. Jako první byla letos za Laskavce označena dokumentaristka a novinářka Silvie Dymáková, kterou určitě znáte díky dokumentu Šmejdi o praktikách prodeje na předváděcích akcích pro seniory, za který dostala i cenu Českého lva.

Jak se daří?
Daří si krásně, úžasně. Já jsem optimistický člověk, takže já mám vždycky radost.

Silvie Dymáková získala ocenění Nadace Karla Janečka s názvem Laskavec

Chci poblahopřát k ocenění Laskavec 2020 od Nadace Karla Janečka. A hned mě zajímá, komu jste zase pomáhala? Protože Šmejdi byli tuším v roce 2013.
Ano, přesně tak. Já mám pořád pocit, že dělám jen takové samozřejmé věci, že nedělám nic velkého. A pak se někdo zjeví a řekne: Hele to, co děláš, je strašně super. Teď se právě zjevili lidé z Nadace Karla Janečka a dali mi ocenění za pomoc samoživitelkám, kterým pomáhám přes tři roky. To se stalo ve chvíli, kdy se mi narodil syn. Tím se mi samozřejmě otočil život úplně vzhůru nohama. Všechno je jinak, věci vnímám jinak. A od té doby mám tendenci pomáhat maminkám, který neměly to štěstí v životě, jako mám já.

Čtěte také

Tedy je to zase osobní zkušenost. Narodil se syn a člověk se podívá kolem sebe a zajímá ho, jak to zvládají maminky samoživitelky.
Já mám úžasného partnera. Vojtíšek má obě babičky, oba dědečky, máme oba s partnerem práci, která nás živí. Vlastně nám nic nechybí. My si nemáme na co stěžovat. A i přesto všechno jsem opravdu zažila při mateřství momenty, kdy jsem si říkala: Sakra, to je náročné finančně, emočně a energeticky. Jak to dělají mámy, které tohle všechno nemají? Těm prostě automaticky musím nějak pomoci. Tak jsem se do toho vrhla po hlavě. A už to bylo, pořád to roste.

Četl jsem, že maminky samoživitelky mají ve většině případů příjem nějakých 10 000 korun?
Velmi často ano.

Když můžu pomoci, tak musím. Mám pocit, že lidé si u nás neumí úplně představit, co doopravdy znamená chudoba.
Silvie Dymáková, novinářka a dokumentaristka, Laskavec 2020

Z toho se dá vyžít?
Z toho se dá strašně těžko vyžít. Už jsem narazila na maminky, kterým pomáháme s nákupy nebo s jídlem. Ony musí třeba vyžít s pětistovku nebo s tisícovku na měsíc. To je úplně nepředstavitelná částka. Takže to samozřejmě škrtí, kde to jde. Odtrhávají si od úst, aby měli hlavně jejich děti. Opravdu mám pocit, že lidé si u nás úplně neumí představit, co znamená chudoba. My na to narážíme velmi často. A pořád mě to drží, protože si říkám, když můžu, tak musím. Když ke mně ty příležitosti chodí, tak od toho nehodlám ustoupit a musím jim pomáhat dál.

Jakým způsobem pomáháte? Asi nevytáhnete z peněženky tisícovku a nepůjdete ji dát maminkám.
To já klidně i vytáhnu. Ale ne v hotovosti. Peníze proměním v jídlo. Dám jim jídlo, ne peníze. Nejsem zastáncem toho, podporovat přímo finančně. Ale chci vidět konkrétně pleny, mléko, rohlíky, chleba, šunku, sýr. To ráda dám.

Příběhy lidí
Život má kapitoly, které stojí za to číst. Rozhovory, co mají smysl. Rozhovory o životě. Nezkráceně, neformálně, lidsky, otevřeně, emotivně, barvitě, intimně.

Jak to vlastně celé začalo?
Začalo to tak, že na našem webu Příběhy lidí.cz, jsme zveřejnili rozhovor se samoživitelkou. A byl na to neuvěřitelný ohlas. Když ta maminka popisovala, co z jednoho kuřete je všechno schopná udělat a na jakou dobu. Tak strašně moc lidí chtělo pomáhat. A já jsem v tu chvíli onu pomoc sesbírala, vymyslela jsem projekt, že uděláme neúplným rodinám s dětmi hezčí Vánoce. A spojila jsem se narychlo s jedním online supermarketem. Oni mi dali velkou slevu na jídlo a začali jsme to rozvážet mezi maminky. Tak to vzniklo před třemi lety a pokračujeme dodnes.

Lidé, kteří nějakým způsobem ostatním pomáhají, mají srdce na pravém místě. Měla jste ho tam vždycky? Už jako malá jste holčičkám spíš panenky dávala nebo jim je i brala?
To si bohužel myslím, že spíš to druhé. Mám pocit, že jsem nebyla úplně hvězdné a hodné dítě. Nějak se to zlomilo, až když jsme před několika lety jeli do Indonésie. Tam jsem zažila kulturní šok. Viděla jsem úplně jiný způsob života. A myslím, že tam se mi to trošku začalo v hlavě přenastavovat.

Silvie Dymáková si na památku nechala například jeden hrnec z předváděčky

Jako tenkrát se Šmejdy. Tam to byla zase inspirace babičkou.
Přesně tak, babičkou. Dostávala jsem k Vánocům od babičky různý pánve, který jsem nechtěla. A na základě toho jsem začala na ty předváděčky v utajení jezdit. A dopadlo to tak, jak to dopadlo.

Jsou z toho Šmejdi a potom i změna legislativy a zákona, což je ohromná věc. To je možná víc než Český lev, ne?
Pro mě je nejvíc to, že naše společnost začala to téma brát vážně, že ho přestala bagatelizovat. Protože do té doby to byly takové ty řeči, bůhví, co tam ta naše babka zažila. Rodiny to takto vnímaly, když jim senioři vznesli nějakou stížnost. A dnes už se to neděje. Samozřejmě ty předváděčky už nevypadají tak, jak jsme znali.

Čtěte také

Ti lidé se snaží najít jiné cesty.
Kdo jednou podvádí, bude podvádět vždy. Ale my jsme tomu tenkrát zasadili smrtící ránu. Jsem hrozně ráda, že seniorům víc věříme, že lidé jsou víc opatrnější, spousta měst a obcí na svém území zakázala podomní prodeje. Vždy, když někam jedu, a u cedule s názvem obce je dodatková cedule, že je tu zakázán podomní prodej, tak mě to strašně těší. Vím, že to je většinou reakce na to, co jsme tenkrát spustili.

Když se vrátíme k maminkám samoživitelkám, podle čeho je vybíráte? Je tam nějaké síto, komu pomoci?
Ne každý, kdo říká, že je v nouzi, tak v nouzi opravdu je. Bylo by vše sluncem zalité, kdybychom se všichni řídili jen tím, že říkáme pravdu. Ale není to tak. A jak říká jedna rozhlasová kolegyně, Míša Spáčilová: Důležité je opravdu pomáhat srdcem, ale neztratit přitom kritické myšlení a zdravý rozum. A to je obrovská pravda. Já tato Míšina slova používám teď velmi ráda, protože to je nejpřesnější. Takže maminky si vybírám a opravdu se snažím, aby se pomoc dostala na nejpotřebnější místa. Protože já jsem prostředník, jsem odpovědná za peníze dárců a musím mít sama před sebou čisté svědomí.

Maminky samoživitelky se rvou s životem a zaslouží si pomoc. To jsou malé velké skutky, které můžeme udělat úplně všichni.
Silvie Dymáková, novinářka a dokumentaristka, Laskavec 2020

To znamená, že každý se do vašeho projektu může zapojit?
Určitě každý z nás má ve svém okolí nějakou maminku, o které ví, že je sama na děti. Pokud ta maminka není na sociálních dávkách a pracuje, tak to značka ideál. Ovšem to neznamená, že si nezaslouží pomoct. Už jen za to, jak strašně bojuje, a jak se s tím rve, nemá se třeba komu vybrečet. Nemá objetí, je na všechno sama. Takže podporu si zaslouží, ať slovní, nebo jednorázovým nákupem, nebo kytkou nebo bylinkou v květináči. To jsou takové ty malé velké skutky, které můžeme udělat úplně všichni.

Jakub Schmidt a Silvie Dymáková ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové

To je hezké. Tuším, že to bude mít i pokračování. Protože jedna z maminek poslala háčkovaného králíčka vašemu synovi jako dárek a strhla se kolem toho lavina, když jste to dali na sociální sítě.
Musím zaťukat, že se nám daří poměrně hezky vše financovat. Za ty tři roky jsme už rozdělili pomoc zhruba za milion a půl. Další velké peníze jsou na cestě. A teď se podařilo sehnat zdroje na projekt, který právě souvisí s tím králíčkem, to mi bylo inspirací. Spousta maminek, které jsou doma s dětmi, jsou neskutečně šikovné, ony umí vyrábět nádherné věci. A na tom já teď začínám stavět. Chci je sdružit na nějaké webové platformě, aby si přivydělaly tím, co umí vyrábět.

Andělský dárek

Naším hostem byla dnes novinářka a dokumentaristka a nově Laskavec 2020 Silvie Dymáková. Díky za návštěvu, ať se vše daří.
Děkuji za pozvání a za podporu. Na shledanou.

autoři: Jakub Schmidt , baj
Spustit audio

Související