Řezbáři motorovou pilou, to je jedna velká rodina kamarádů. A máme dokonce i skvělé české řezbářky

8 fotografií

Richarde, jak se vám daří získávat na tuto ty nejlepší řezbáře z republiky?
Richard Poláček: Hrozně jednoduše. Jsme kamarádi. Já jsem se před mnoha lety seznámil s Honzou Paďourem a ten je takovým odborným garantem přes řezbařinu. On si tu partu lidí kolem sebe vytvořil, a perfektně nám to funguje.

Jan Paďour a Richard Poláček ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové|foto:Tomáš Dražek, Český rozhlas

Ženy neřežou motorovou pilou?
Richard Poláček: Ženy také řežou, ale to si necháváme až na 10. ročník.

Je to směsice pachů, někomu to voní, jezdí se na nás dívat chlapi, kteří pracují v lese. Ale rád bych podotkl, že prostě hlučíme hodně.
Jan Paďour, umělecký řezbář motorovou pilou

Pravda je, že s touto aktivitou si opravdu spojíme především statné muže, jako je třeba Honza Paďour. Protože asi to je náročná aktivita, viďte?
Jan Paďour: To nářadí je těžké a čím větší kmen, tak se používají velké motorové pily, zejména ze začátku, kdy opracováváte, potřebujete dostat velké kusy dřeva co nejrychleji pryč. Pak jsou také některá odvětví řezbařiny, třeba konkrétně speed carving, kdy se vyřezává na čas, a tam je to opravdu velmi náročné, protože musíte pracovat rychle se sérií například deseti motorových pil. A největší pila váží přes 15 kilogramů, a to je už pro ženy nesnadné. Ale máme skvělé řezbářky v České republice.

Čtěte také

Železo je jako pach krve na jazyku, kdežto vůně dřeva vás naplňuje. Dřevo má v sobě úžasný příběh

Každý ročník je jiný, co vás na tom nejvíc baví?
Jan Paďour: Samozřejmě je to ve spojení s Ríšou, kdy vybíráme téma dlouho dopředu a vybíráme prostor, který chceme ozdobit dřevěnou sochou. A pracujeme s prostorem i s lidmi v okolí. Takže ta tvůrčí práce je opravdu taková špička. To, co vyřežeme, je špička, taková třešnička na dortu. Ale pro mě je důležitá samotná ta práce, ona myšlenka vytvářet věc do konkrétního prostoru. To je úžasné.

Máte to tak, že když vidíte kus dřeva, už víte, co z něj vytvoříte?
Jan Paďour: V některých případech ano, když je to zajímavý kmen bez kůry, už nějaký čas ležel a má svůj vlastní charakter. Tak se nabízí pro nějakou konkrétní sochu.

Oba jste jistě milovníci dřeva, i když Richard říkal, že tolik neřeže.
Richard Poláček: Ano, jenom trochu. Ale vztah ke stromům a lesům mám značný, protože jsem hajný. Mám to štěstí být zaměstnán u Colloredo-Mansfeldů v Opočně a mám na starosti lesy v okolí mezi Opočnem, Dobruškou a Deštnou.

Čtěte také

Řezbářky z Litoboře na Náchodsku. Drobná žena s motorovou pilou v ruce budí zasloužený respekt

Když říznete špatně, je z toho palivové dříví?
Jan Paďour: Nemyslím si. Nám profesionálům se taková věc stát nesmí. Může vám něco uletět, ale vždy se to dá spravit a zalepit, mnohdy se to ani nepozná. Ale stávat by se to nemělo.

Pořád si říkám, jestli platí, že areálem se při takové akci line vůně dřeva, nebo je spíše cítit vůně benzínu a hlučí motorové pily?
Jan Paďour: Je to obojí. Je to směsice těch pachů, někomu to voní, milovníkům benzínu nebo různých strojů, jezdí se na nás dívat chlapi, kteří pracují v lese. Ale rád bych podotkl, že prostě hlučíme hodně. Takže bych poprosil návštěvníky, ať si vezmou špunty do uší nebo nějakou ochranu sluchu, zejména pro děti. Je to rychlé a zdá se to být nebezpečné, ale není. Sami jsme chráněni ochrannými prostředky, ty jsou stejné, jako když pracují chlapi v lese.

Jan Paďour, Pavla Kindernayová a Richard Poláček ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové|foto:Tomáš Dražek, Český rozhlas

Richard Poláček a Jan Paďour byli dnes našimi hosty. Moc děkuji za rozhovor.