Protéza, havárie, lidská solidarita a Deník jednonožce, optimistického „pacholka“ Jiřího Švihálka

27. červenec 2020
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Jednonohý bloger Jiří Švihálek ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové

Blog Jiřího Švihálka z Pardubic se jmenuje Pacholek, protože mu tak říkala jeho dětská láska. A píše v něm o tom, jak se zotavuje po těžké autonehodě, při které přišel o nohu. Jeho příběh se stal jedním z nejčtenějších v republice. Všimla si ho i kategorie Blog roku v anketě Magnesia Litera. A na světě je už také knížka Deník jednonožce. 

Co se vlastně tenkrát před rokem přesně stalo?
Jak říkáte, za dva dny to bude přesně rok. V létě 2019 jsme jeli s manželkou motorkou na rodinnou oslavu. Ale tam jsme bohužel nedojeli. Byli jsme sraženi protijedoucím vozidlem s vozíkem, dost nezodpovědným řidičem. A to nás poznamenalo. Skončili jsme v nemocnici, následovala série operací. Já jsem přišel o nohu a žena o několik kostí v těle. Ty jí byly potom složitě vraceny na místo a nahrazovány. Takže jsme si docela užili.

Jednonohý bloger Jiří Švihálek ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové

Ten okamžik vám úplně změnil od základu život.
Úplně. Měli jsme jiné plány, které jsme ovšem museli tak trochu překopat. A vlastně i celé naše okolí, rodiny a blízcí přátelé. Ti všichni upravili své plány kvůli tomu co se nám stalo a moc nám pomáhali.

Zafňukal jsem si, když mi oznámili, že nemám nohu. Ale pak jsem si řekl, musíš být rád, že jsi na živu a brečet se nebude.
Jiří Švihálek

Pamatujete si na onu nehodu? Protože jste to popisoval i na svém blogu.
Pamatuji si úplně všechno, na rozdíl od Kačky, která má z celé nehody černo. Já si pamatuji, jak nám vjelo auto do cesty, potom jsem letěl a byla saltíčka ve vzduchu, pamatuji si, jak ležím na zemi a vidím Kačku, jak jsme celí potrhaní. Jak zkouším hýbat nohou, která úplně nereaguje, respektive ne celá.

Čtěte také

Co pak následovalo v nemocnici? Vy jste snad utěšoval i bratra, který měl z celé situace na krajíčku. A vy jste ho chlácholil. Takhle to bylo?
První shledání bylo emotivní. Neříkám, že jsem nebrečel, když mi poprvé řekli, že jsem přišel o nohu. Taky jsem si zafňukal. Ale když přišli naši a sourozenci, tak už jsem byl víceméně nějak smířený s tím, co se stalo. A byl jsem rád, že žijeme. Protože když si vzpomenu, jak jsme tam leželi na zemi, kolem nás náklaďák a další vraky, tak jsme byli tak strašně titěrní, že jsem rád, že jsme to přežili. A brácha měl na krajíčku, tak jsem ho musel hned ze začátku zpražit, že tady se brečet nebude.

Jiří Švihálek a #pacholeg
Jirka miloval běhání. Jednou v pátek po práci, sedl na motorku a se ženou vyrazili na rodinnou oslavu. Nedojeli. Srazilo je auto. Jirka i Kačka to málem nepřežili. Měli obrovské štěstí, že jsou oba tady. Jirka přišel o pravou nohu. Ale běhání, které miluje, se nehodlá vzdát. Potřebuje bionickou nohu se speciální pružinou. Sní o tom, že bude běhat maratony. Píše blog. Den po dni od nehody. Drsný, tvrdý, plný černého humoru a úplně bez obalu, o všem!

Jak to bylo potom s tím psaním deníku?
Přinesla mi to kamarádka. Byl modrý, ale byl na něm růžový jednorožec. Tak to všechno začalo. Dostal jsem deníček, ať si píšu zážitky z nemocnice. Protože díky opiátům jsem zapomínal co bylo před hodinou. Nejdřív jsem to hodil do šuplíku, že to nemá cenu, ale pak jsem začal zapisovat nějaké poznámky. Ty jsem následně přečetl kamarádům. Ukázalo se, že je to baví a tak jsem psal dál. A po měsíci jsem se rozhodl, že to dám na internet. Aby i ostatní přátelé z Facebooku věděli, co se stalo.

Jednonohý bloger Jiří Švihálek a jeho Deník jednonožce

Asi jste nečekal, co se kolem toho strhne. Že se váš blog velmi rychle stane jedním z nejčtenějších v republice?
Já se sice pohybuji v marketingu, ale tohle jsem opravdu nečekal.

Co to pro vás znamenalo, že jste najednou získal tolik fanoušků, kteří každý den čtou váš blog a těší se, co tam napíšete.
Znamenalo to hlavně obrovskou morální podporu. Samotné číslo, kolik fanoušků to četlo, nebylo až tak důležité, to byl jen statistický údaj. Ale to, že nám lidé napsali a vyjádřili nám podporu, nebo že jim náš postoj pomáhá v jejich situaci, to byla obrovská vzpruha mentální a morální. A to jsme potřebovali. Úplně jsme se na tom s Kačkou ujížděli. Četli jsme komentáře, na všechny jsme rádi reagovali. Byla to skvělá věc.

Jednonohý bloger Jiří Švihálek a jeho Deník jednonožce

A na světě je už také knížka, která se jmenuje Deník jednonožce. U ní se zastavme. Protože vy už máte nohu, tedy umělou protézu. Nějakou dobu jste ji měl půjčenou. Bylo těžké si na ni zvyknout, naučit se znovu chodit?
Díky zapůjčené protéze byla chůze daleko jednodušší. Kdybych začínal na tom, co pojišťovna běžně poskytuje, tak by ty začátky nebyly zdaleka tak lehké. Takže jsem strašně vděčný za to, že jsem tu možnost měl. Na půl roku mi půjčili bionické koleno. I když základní, pro důchodce, strašně mi pomáhalo v různých fázích kroku. A dnes jsem opravdu vděčný všem našim fanouškům a přispěvatelům, že můžu chodit na Genium X3 noze, což je úplná špička mezi protézami.

Můžeme říct, kolik tahle protéza stála? Protože to není levná záležitost.
Já se tím netajím. Navíc dá se to dohledat i na transparentním účtu, ze kterého se to vše platilo. Protéza stála 1 730 000 korun. Když to hodně zaokrouhlíme, tak skoro 2 miliony.

A to se vám povedlo sehnat díky dárcům?
Díky štědrosti lidí, které náš příběh oslovil. Jsou v tom zapojené firmy i malé domácnosti. Prostě úplně úžasné. Jsem z toho dojatý a jsem jim hrozně vděčný.

Protéza toho umí hodně. Ona pozná, jakou činnost člověk dělá. Dají se na ní nastavit různé režimy konkrétního sportu.
Jiří Švihálek

Co protéza umí?
Ta noha umí vůbec vše, co protéza v dnešní době umět může. Ona pozná jakou činnost člověk dělá. Dají se jí nastavit různé režimy, aby třeba lépe odpovídala nějakému konkrétnímu sportu, jako je bruslení, lyžování, snowboard nebo plavání. A dá se s ní i nějakým způsobem běhat. I když na to jsou dnes už speciální protézy s pružinou.

Čtěte také

Vy jste také hodně sportoval. Protože máte svalnaté ruce.
To je hlavně ze všeho toho berlování. Ale sport mám rád, především běh. To je asi má největší srdcovka. A těším se, až se budu moci vrátit k běhání.

Pojďme představit knížku Deník jednonožce. Je to podobné jako váš blog nebo úplně jiné?
Je to trošku jiné. Je tam méně chyb. To bych chtěl podotknout. Korektorky udělaly pořádný kus práce. Museli jsme tam samozřejmě nějaké věci upravit, protože se to z blogu nemohlo překlopit všechno. Navíc jsme tam přidali rozhovory s rodinou, s hasiči, se záchrankou, s kamarády. Jsou tam i nějaké recepty, ve kterých jsme už ale objevili chyby, takže se za ně omlouvám. Ale nejsou to složité recepty. Jeden z nich je třeba instantní kafe. Takže knížka má nějaký bonusový obsah. Věřím, že si tam i lidé co četli blog, najdou něco nového.

Deník jednonožce
napsal Jiří Švihálek (a.k.a. pacholek), který při nehodě na motorce přišel o nohu. Jeho texty na blogu četly postupně tisíce lidí, umístil se na třetím místě v anketě Křišťálová lupa a je nominován na Magnesii Literu v kategorii Blog roku. V knize najdete navíc také rozhovory s rodinou, kamarády, zasahujícím doktorem nebo hasiči. Stránky jsou plné barev, fotografií a QR kódů.

Co je před vámi? Co plánujete teď nejbližších týdnech?
V nejbližších týdnech plánuji nějaké závody, na které je ale bohužel vyvržený stín, protože mě čeká v září operace. Ta mi umožní lépe sportovat.

Jakub Schmidt a Jiří Švihálek ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové

Naším hostem byl dnes bloger Jiří Švihálek z Pardubic. Moc děkuji za návštěvu a za rozhovor. I za knížku Deník jednonožce. A přeji vám, ať jste pořád tak silný a optimistický chlap.
Děkuji za pozvání. Na shledanou.

autoři: Jakub Schmidt , baj
Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Lidský faktor jsem znal jako knížku, ale teprve s rozhlasovým zpracováním jsem ho dokonale pochopil...

Robert Tamchyna, redaktor a moderátor Českého rozhlasu Dvojka

Lidský faktor

Lidský faktor

Koupit

Točili jsme zajímavý příběh. Osoby, které jsme hráli, se ocitaly ve vypjatých životních situacích, vzrušující práce pro herce a režiséra. Během dalšího měsíce jsme Jiří a já odehrané repliky svých rolí žili. Fantasmagorické situace posledního dílu příběhu se staly naší konkrétní každodenností. V srpnu Jiří Adamíra zemřel. Lidský faktor byla naše poslední společná práce.“ Hana Maciuchová