Nepochopený telegram a za vším hledej ženu. V Dobrušce slavili vznik republiky už 5. října 1918

Jak to bylo tenkrát v roce 1918 v Dobrušce se vznikem republiky?
Vše zavinil jeden nepochopený telegram a samozřejmě za vším hledej ženu. Telegram přišel na dobrušskou poštu 5. října, bohužel se nedochoval, ale byl adresován tamnímu poštmistrovi, panu Malému. Nicméně pan poštmistr nebyl zrovna ten den na poště a telegram přebírala poštovní úřednice. Ta si ho přečetla a vydedukovala si z něj, že Rakousko-Uhersko padlo. Že je konec války, mír a máme samostatný stát. Takže netrvalo dlouho a vše se rozneslo po městě, šeptaná propaganda je nesmírně účinná záležitost.

Možná ještě účinnější než dnešní mobilní telefony.
Určitě. Než mobily nebo masmédia. Takže v krátké době se na dobrušském náměstí shromáždily davy lidí, někde se sehnaly dvě kapely, chodilo se po městě, vyhrávalo, strhávaly se rakouští orlíčci, házeli se do rybníků a podobně. V ten den, jak praví autentický zápis v jednom deníku, bylo v dobrušských hospodách náramně veselo. Druhý se ovšem probudili a zjistili, že monarchie trvá dál. Nádherným způsobem to zpracoval Karel Poláček ve své novele Hráči. Dodává k tomu, že se tím pádem ocitla Dobruška ve válečném stavu s říší rakousko-uherskou. Ovšem ta říše o tom naštěstí nevěděla. Okresní hejtmanství, kam to zajisté někdo donesl, jak bývá zvykem v těchto krajích, z toho bylo také rozpačité, nařídilo po několika dnech vyšetřování, které ale vyznělo do ztracena a definitivně pak bylo ukončeno 28. říjnem.

28. října chtěli slavit, ale už byli opatrní. A čekali, až se zpráva definitivně potvrdí. Tak se slavilo zejména 29. října. Pro jistotu.
Jiří Mach, historik

Vy jste mi také říkal, že oni tenkrát prostě nevěděli, jestli bude vyhlášena republika, nevěděli co slavit. Prostě jen slavili samostatnost onoho 5. října.
Vůbec se tím nezabývali, to neřešili, jestli bude monarchie. Ostatně ono to nebylo tak úplně jasné ani těm, kteří byli v mocenském postavení. Dokonce byly velmi silné úvahy, jestli to bude monarchie v čele třeba s ruským carem a podobně. To prosazoval Kramář. Dobrušští tohle ale neřešili, oni byli rádi, že je konec války, tak slavili.

Čtěte také

Před 100 lety lidé v Dobrušce slavili konec 1. světové války. Šlo ale o omyl, válka nekončila

A chtěli potom vůbec onoho 28. října slavit, když už to opravdu přišlo?
28. října chtěli slavit, ale pozor, byli už opatrní. A tak čekali, až se ta zpráva definitivně potvrdí. Takže se pak slavilo zejména 29. října. Pro jistotu.

Pojďme představit vaši novou knížku. Kolikátá to už letos je?
Bál jsem se, že se zeptáte, kolikátá to je celkem, protože to nevím. Ale letos to je moje čtvrtá kniha. První byly Orlické hory: království princezny Kačenky, potom to byla knížka Tajemné Orlické hory, takové příběhy ze starších dob, vždycky s nějakým tajemstvím. Potom vyšla kniha, to tedy není moje práce, ale filmového historika Pavla Taussiga, monografie o režiséru Františku Filipovi a já jsem tam napsal jednu krátkou kapitolku o vztahu Františka Filipa a Dobrušky, jejímž byl čestným občanem. No a konečně ta čtvrtá knížka jsou Kriminální případy z Orlických hor. Ta také není úplně moje, protože to jsme dělali ve spolupráci s bývalým okresním ředitelem policie a dlouholetým šéfem krajské kriminálky plk. dr. Zdeňkem Hlaváčkem.

Čtěte také

Covidový čas jsem proměnil v sepsání tří knížek, směje se historik a dobrušský písmák Jiří Mach

Jak jste přišli na myšlenku udělat takovou knížku?
Někdy to ironizuji tím, že jsem psal knížky o tom, jak je v Orlických horách krásně, jak je dobré je navštěvovat. A pak jsem se lekl, aby tam nepřišlo příliš mnoho turistů, tak jsem považoval za potřebné také napsat, že se tam krade, vraždí a podobně. Ne, skutečnost je taková, že nakladatelství, v němž knížka vyšla, vydává celou řadu kriminálních případů, například ze Šumavy a podobně. A tak mě inspirovali, že bych mohl napsat v tomto směru něco o Orlických horách. Nakladatelství se ukázalo jako velmi vstřícné i v tom, že kniha není vydána jako paperback, ale je to krásná knížka v pevné vazbě s tvrdými deskami. Tedy i to je vzdání úcty k práci těch kriminalistů.

Jak se vám spolupracovalo s panem Hlaváčkem, který dlouhá léta šéfoval rychnovské kriminálce?
Úžasně, protože jsem si uvědomil, že tuhle knížku nemůžu napsat jen tak, že si sednu a někde vytahám z novin informace. Tak jsem šel přímo, jak se říká, za kovářem, nikoliv za kováříčkem. Sehnal jsem si kontakt, my jsme se s panem plukovníkem znali od vidění z dřívějších dob, sešli jsme se v Dobrušce na náměstí v kavárně a trvalo asi 5 minut, než jsme spolupráci dohodli. Pak jsme se scházeli vždy tak po týdnu, on mi vyprávěl příběhy a já jsem je nějakým způsobem zbeletrizoval. Je to člověk úžasně empatický, s velkým vypravěčským talentem a s obrovskou pamětí. Já bych si nepamatoval to, co on. Je tam celkem 13 příběhů a protože má knížka úspěch, tak jsme se domluvili, že asi bude nějaké pokračování.

Čtěte také

„Jsem desetkrát mladší než Dobruška. Ta letos slaví 700 let,“ směje se historik a písmák Jiří Mach

Už byla také v Dobrušce dokonce autogramiáda a křest knihy. Ovšem prý bude ještě další?
Křest knihy a autogramiáda se zdařily i nezdařily, protože do dobrušské synagogy se vejde 80 lidí. Přišlo jich ale daleko víc, takže se na některé nedostalo. Nestačily ani knížky, které se tam prodávaly, takže jsme se rozhodli v dohodě s dobrušským muzeem, že uděláme reprízu 1. listopadu v 17 hodin zase v synagoze. Doufám, že tentokrát se tam všichni zájemci vejdou.

V knize se prolínají skutečné příběhy, veselé, ale i smutné.
Snažil jsem se, aby tam nebyly nějaké drastické podrobnosti, už i s ohledem na oběti a jejich rodinné příslušníky, kteří žijí. Jsou i tam i humornější prvky, jako třeba kriminální případy z věčných časů, tedy z časů normalizace. Zdeněk Hlaváček tenkrát sloužil v Rokytnici v Orlických horách, kde byla sovětská posádka a velmi vysoká kriminalita zaviněná ruskými vojáky. Jinak tam je třeba příběh z Opočna, známého opočenského podnikatele, který dovážel z Kolumbie kávu a sem tam se mu připletla do zásilky i nějaká ta plechovka s kokainem.

Historik, dobrušský písmák a také bývalý dlouholetý ředitel Vlastivědného muzea v Dobrušce Jiří Mach byl naším dnešním hostem.