Motorky jsou naše holky. Na cestě je to nejdůležitější součást života, ona vás veze a dostane domů

4 měsíce na cestě, 18 zemí a ujetých 40 000 km. Na motorkách z Čech do Magadanu a zpátky
4 měsíce na cestě, 18 zemí a ujetých 40 000 km. Na motorkách z Čech do Magadanu a zpátky

Dnes vás čeká malý výlet do světa s našimi hosty Janem Zajíčkem a Vojtěchem Tůmou, kteří sedli na motorky a vydali se na ruský Dálný východ. Šťastně se také vrátili a mohou nám tedy o své dobrodružné cestě vyprávět. 

Přijeli jste také na motorce sem k nám do rozhlasového studia v Hradci Králové?
Bohužel, my teď motorky nějak dáváme dohromady, potom, co ujely onu ohromnou část cesty. Takže ještě nejsou úplně pojízdné, vzali jsme auto.

Odkud vlastně jste?
Ze Staré Paky a od Hořic v Podkrkonoší.

Vojtěch Tůma a Jan Zajíček ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové

Čí to byl nápad? Vyrazit s motorkami na Dálný východ. Jen pár statistických údajů, byly to celkem čtyři měsíce na cestě, 18 projetých zemí a ujetých 40 000 km?
Ano, je to přesně tak. Nápad vznikl díky tomu, že jsem si říkal, že by to chtělo jet někam opravdu daleko. A narazil jsem na internetu na video Pavla Pondělíka, který mě inspiroval. On tam dojel sám. Takže cestu jsem ze začátku chtěl absolvovat také sám, že budu mít spoustu času přemýšlet nad životem, ale pak mi došlo, že neumím vařit.

Motorka je dobrodružství. Nikdy nás nenapadlo jet autem. Motorka, to je takový styk s přírodou, s lidmi, které potkáváte.
Vojtěch Tůma a Jan Zajíček, cestovatelé na motorkách

A to umí tedy Honza, ano?
Snažím se. A Vojta si to vždycky pochvaloval, takže asi umím.

Magadan, tedy město na ruském Dálném východě, to byl cíl vaší cesty?
Byl to cíl, ale potom, když jsme tam dojeli, tak jsme zjistili, že to vlastně není takový cíl, že ještě musíme dojet 12,5 tisíce kilometrů domů.

4 měsíce na cestě, 18 zemí a ujetých 40 000 km. Na motorkách z Čech do Magadanu a zpátky

Jak dlouho se vůbec vy dva znáte? Když cestovatelé vyrazí na takovou pouť, na takové dobrodružství, tak by se asi možná měli trochu znát, aby se na sebe mohli ve všem spolehnout.
Je to pravda. My se známe vlastně už 10 let. Už jsme spolu podnikli několik cest. Některé na kole, jiné na motorce. A víme, že se na sebe můžeme ve všem spolehnout. Jsme nejlepší kamarádi.

První Češi dojeli na fichtlech až na Rudé náměstí. A proč se neviděli s Vladimírem Putinem?

Tak jsme to dokázali a dostali se na Rudé náměstí v Moskvě

Michal Franc a Martin Gregor se zdárně vrátili z Ruska, když dojeli jako první Češi na krásných Jawách 50 do Moskvy až na Rudé náměstí. Už jsou doma a hned zařali plánovat další výpravu. Ta Moskevská trvala 28 dní a ujeli na ní 5 800 kilometrů.

Proč jste jeli na motorkách a ne třeba autem? Byla to také inspirace od pana Pondělíka?
Já jsem vždycky chtěl motorku, byl to můj sen strašné roky. Pak jsem si ji najednou pořídil, a když přišla možnost takovou cestu zorganizovat, tak mě nikdy nenapadlo, že bych jel autem. Přeci jenom motorka, to je takový styk s přírodou, s lidmi, které potkáváte. Na auto nikdy myšlenka nepadla. Auto používáme jen když se potřebujeme dostat z místa A do místa B. A to je všechno. Motorka, to je dobrodružství. A to jsme hledali.

Jak jste plánovali cestu?
Vojtěch Tůma: Měl jsem cestu v hlavě asi rok a ze začátku je to plánování spíš o tom, že se přesvědčujete, že opravdu chcete jet. Když už mi došlo, že se termín výjezdu blíží, tak jsem potom začal plánovat očkování, víza a takové ty praktické věci, které nám zabraly asi čtyři měsíce, pokud se nepletu.
Jan Zajíček: Je to tak. Já jsem plánoval asi dva měsíce před odjezdem, protože já jsem nevěděl, jestli mám jet nebo ne. A potom moje přítelkyně říkala: ty bys nechtěl jet s Vojtou? Já nad tím zapřemýšlel, ale bál jsem se to doma říct.

Vojtěch Tůma a Jan Zajíček ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové

Slyšel jsem, že přítelkyně vás oba trošičku pošťouchly.
Přesně tak. Když jsem to řekl doma, a začalo to už tou motorkou. Nebyl jsem rozhodnutý, jestli si koupit motorku, zrovna jsme se přestěhovali a moje přítelkyně mi řekla, no, tak nebudeme mít nábytek, kup si místo něj motorku. A druhá podpora od ní přišla v tom, když jsem řekl, že bych na tu cestu chtěl. A ona mne podpořila, řekla: jestli chceš, tak jeď.

Zabalili jste si vše, co jste potřebovali? Protože když člověk jede na dlouhou dobu, třeba na čtyři měsíce, tak potom zjistí, že mu něco chybí.
Spíš zjistí, že toho tolik nepotřebuje. My jsme měli strašnou výhodu, že už jsme dříve jezdili. Tak už jsme věděli, co si sbalit. A musím říct, že jsme měli spíš víc než míň. Jediné, čeho jsme měli nedostatek, tak byly náhradní díly. To jsme podcenili, protože jsme si mysleli, že je někde budeme moct koupit. Ale to se potom nakonec nesplnilo.

4 měsíce na cestě, 18 zemí a ujetých 40 000 km. Na motorkách z Čech do Magadanu a zpátky

Byly to nakonec čtyři měsíce bez holek. Ale mě se Vojto líbilo vaše přirovnání, když jste říkal, že motorka je vaše holka.
Je to tak. Z motorky se stane nejdůležitější součást vašeho života, ona vás veze a dostane vás také domů.

Dva nadšenci v sedlech Mustanga a Pionýra. Jawy ze sedmdesátých let vyráží na Balkánskou expedici

S Jawou na cestách. Martin Gregor a Michal Franc ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové

Dvě motocyklistické helmy dorazily dnes do našeho studiu. Jejich majitelé si je v sobotu 22. července nasadí, usednou na pionýry a vydají se dopoledne z choceňského náměstí na cestu směr Balkán. Michal Franc a Martin Gregor jsou milovníci motorek a dobrodružného cestování.

Co to bylo za motorky? Měl jsem tady jako hosty také dva odvážné kluky, kteří putovali na pionýrech ze 70. let.
Vojtěch Tůma: Pionýr je podle mě už trochu extrém na takovou cestu. My jsme zvolili normálně čtyřtaktní stroje, moje motorka je Africa Twin, je z roku 1991. Už ten štítek 91 sám o sobě přináší nějaké dobrodružství, který se určitě na cestě stane.
Jan Zajíček: A já jsem měl BMW F650, rok výroby 1994.

Jaká dobrodružství vás čekala na cestě? Myslím teď dobrodružství technického charakteru.
Nebyl den, kdy by se něco nestalo. To je taková spousta malých věcí, který se kumulovaly. Ale byly dny, které už byly úplně špatné. Kdy jsem já jeden den píchnul, a Zajdovi se zlomil rám, pak jsem ztratil ještě navigaci a zastavili jsme na parkovišti, kde nám jeden chlapík říkal, tady nemůžete stát, tady jsou medvědi. A popojeli jsme kousek a tam byl opravdu medvěd.

4 měsíce na cestě, 18 zemí a ujetých 40 000 km. Na motorkách z Čech do Magadanu a zpátky

Co těch 18 zemí, zvládneme je vyjmenovat? Česká republika, samozřejmě, to byl start cesty.
Ano, potom tam bylo Rakousko, Maďarsko, Chorvatsko, Bosna a Hercegovina, Albánie, Černá Hora, Řecko, Turecko, Gruzie, Ázerbájdžán, Rusko, Kazachstán, Kyrgyzstán, Mongolsko, potom tam byla Ukrajina, Polsko, Slovensko, Bulharsko, Srbsko. A to už je snad vše. My jsme vždy přijeli na hranice a oni nás chtěli nějak prohledávat a ptali se nás, kam jedeme, protože už v Albánii si mysleli, že jsme poměrně daleko. Drželi můj pas a já jsem začal vyjmenovávat země a celník začal jen kývat hlavou a říkal, aha, v pořádku, můžete jet. A proč to děláte, proboha?

Kde se vám na cestě líbilo nejvíc? Dokázali byste říct?
Oběma se nám asi nejvíc líbil Kyrgyzstán. Protože tam byla nádherná příroda, lidi byli úplně v pohodě. A ta příroda třeba byla taková nedotknutelná, nebylo tam moc turistů, to se nám líbilo fakt hodně. A co se týká lidí, tak to bylo určitě Rusko, které se nám líbilo. Lidé nám strašně pomáhali. Vy řeknete, že máte problém a chlapík, kterého potkáte na ulici a požádáte ho o pomoc, si vezme druhý den dovolenou, a celý den vám pomáhá.

4 měsíce na cestě, 18 zemí a ujetých 40 000 km. Na motorkách z Čech do Magadanu a zpátky

Nějaká krize během cesty byla? Kdy jste si říkali, vzdáme to a otočíme, jedeme domů. Byla nebo nebyla?
Já jsem osobně žádnou krizi neměl. Jednu, když jsem projížděl Mongolskem, tak jsem uprostřed pouště docela ošklivě spadl a už jsem si říkal, že to je zbytečné riziko se životem. Ale pak jsem se, asi za týden, zase spojil se Zajdou na Bakalu a ten mi říkal, když už jsme takto daleko, tak už to dojedeme, ne? Tak jsme to dojeli nakonec.

Pánové, chystáte se zase na nějakou takovou podobnou cestou? Už máte v hlavě něco naplánovaného?
Jan Zajíček: Já už jsem měl podobnou cestu v hlavě, když jsem se vracel domů. A dost brzo jsem to oznámil své přítelkyni, což byla rozhodně chyba. Měl jsem si to asi nechat ještě chvilku uležet. Nejsem teď rozhodnutý, že bych životně potřeboval nějakou další cestu. Ale nějaké nápady v hlavě zase jsou.
Vojtěch Tůma: Já bych určitě strašně rád ještě někam vyrazil, protože ty zkušenosti, co jsme nasbírali z Magadanské cesty, bych rád někdy zúročil. A takové ty chybičky, kterých jsme se dopustili, těch bychom se následně vyvarovali.

4 měsíce na cestě, 18 zemí a ujetých 40 000 km. Na motorkách z Čech do Magadanu a zpátky

A kdo by chtěl vědět a slyšet víc, tak v pondělí 25. března bude beseda v Hradci Králové, takové cestovatelské vyprávění.
Ano, bude to na filozofické fakultě v Hradci Králové v pondělí 25. března od 17 hodin v učebně B9. Určitě přijďte, máme spoustu zážitků, které můžeme vyprávět. Tady jsme to všechno nedokázali stihnout.

Můžeme říct jeden zážitek na závěr. S velbloudem.
Jel jsem 150 km pouští, kde nebyl vůbec nikdo a pak jsem uviděl černou tečku. Přijel jsem k ní a to byl velbloud. Tak jsem se zeptal na cestu, on kývl doprava, já jsem se vydal tím směrem a dojel jsem tam, kam jsem potřeboval. Bylo to město vzdálené nějakých dalších 150 km.

Vojtěch Tůma a Jan Zajíček ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové spolu s Jakubem Schmidtem

Velbloud měl pravdu, tak se držte velbloudů a dejte vždycky na ně. Pánové, děkuji za rozhovor. Až se zase vrátíte z nějaké cesty po světě, tak zase přijďte, moc rád si s vámi opět popovídám. Díky.
Také děkujeme, mockrát děkujeme za pozvání.

Spustit audio

Související