4 400 kilometrů v sedlech Pionýrů přes Balkán. To je nocleh v minovém poli i střelba na vinici

18. září 2017
Výhled na moře z vrcholků albánských hor

V sobotu 22. července usedli dva motocykloví nadšenci Michal Franc a Martin Gregor na choceňském náměstí do sedel svých Pionýrů a vyrazili na balkánskou expedici. Sledovat jste je mohli na facebookových stránkách S Jawou na cestách. Plán byl vyrazit na Slovensko, přes Maďarsko do Chorvatska. Odtud do Bosny a Hercegoviny, Černou Horu, Albánii a Řecko. A zpátky k domovu přes Makedonii, Kosovo, Srbsko, Liberland a opět Maďarsko a Slovensko.

Koukám oba jste živí a zdraví, nic vám nepřebývá, nic vám nechybí.
Naštěstí.

Takže se to povedlo.
Vydařilo se to. Byla to krásná jízda.

A obě motorky taky přežily? Protože musíme připomenout, že obě jsou už také docela letité dámy.
Obě motorky to daly docela v pohodě. Žádné extrazávady jsme neřešili. V pohodě nás to dovezlo, žádné velké nehody nás také minuly. Takže se všechno povedlo.

Vy máte za sebou opravdu dlouhou cestu. Kolik to bylo kilometrů v sedle?
Tak bylo to 4 400 kilometrů. Dojeli jsme až do Řecka a pak jsme se zase vrátili. Stihli jsme projet všechny státy a země, které jsme si naplánovali. V Řecku jsme úplně nedojeli do toho místa přesně, kam jsme chtěli, malinko jsme si to zkrátili, ale navštívili jsme všechny státy.

Muzeum války za nezávislost ve městě Karlovač - Chorvatsko

A co Liberland, tam jste se také podívali?
No, Liberland to bylo takové menší zklamání. Protože do Liberlandu se teď není možné vůbec dostat. Protože chorvatská strana si začala nárokovat území na Liberland, takže pan prezident Jedlička to má teď poměrně složité a nedá se tam prostě dostat. Nasadili policejní hlídky, takže policisté hlídají celé hranice, jak ze země, tak i z vody, z Dunaje, kde mají tři policejní čluny. A my jsme se tam prostě nedostali, ani pan prezident nás tam nedostal.

Je to takové malé území mezi Srbskem a Chorvatskem.
Je to velké asi jako Vatikán, je to vedeno jako mikrostát.

Černá Hora

Ale jinak jste se tedy dostali všude. Měli jste bez problémů průjezd na všech hranicích?
V Kosovu jsme měli trošičku problém, protože na hranicích se nesmí natáčet a já jsem zapomněl vypnout kameru. A v tu chvíli ke mně přilítnul celník, zabavil nám pasy, doklady veškeré a někam odešel. A my jsme nevěděli, co se bude dít. Jestli nás zatknou, jestli nás pustí vůbec do Kosova. Takže po chvilce jsem se šel za tím celníkem zeptat, jaká je situace. Ukázal jsem mu na kameře, že mažu ty záznamy z celnice a dal jsem mu naši samolepku. Ukázal jsem mu z jaké dálky jedeme a on se začal smát. Vrátil nám doklady a pustil nás přes hranice.

A co samotná ta cesta? Protože na Pionýrech to moc rychle nejede. Je spousta času se kochat tou nádhernou krajinou?
Kochali jsme se. A díky tomu, že to jede takto pomalu, tak jsme si to užívali. Úplně parádní to bylo třeba v Černé Hoře, kdy jsme projížděli Pivšským kaňonem, který je zařazený v první desítce nejpůsobivějších kaňonů světa. To jsme si opravdu potvrdili.

Je to opravdu tak působivé?
Je to jak z malovaných obrázků. Řeka Piva tam teče vápencovými skalami a má tak průzračně modrou vodu, že jsme chvíli podezřívali Černohorce, že do ní přimíchávají snad modrou skalici. Protože to byla tak modrá voda, že se to nedá ani popsat.

Výhledy na krajinu v Černé Hoře

Také Albánie se vám prý hodně líbila.
Jo, tak tam to bylo také velice pěkné. Spoustu zajímavých cest jsme tam projeli.

A vykoupali jste se také v moři? Protože to byl jeden z vašich cílů na té expedici.
Koupali jsme se ve třech mořích, ale v té Albánii, tam to bylo nejkrásnější. Protože ty pláže jsou tam úplně nejhezčí, bílý písek, průzračná voda. Jak nás zklamalo Chorvatsko, tak Albánie nám to vynahradila. Tam to koupání bylo nejlepší.

Takže máme jet příště na dovolenou do Albánie?
Jedině. Chorvatsko ne, Albánie super. A hlavně je to tam bez turistů. Albánie, pobřeží, super.

Cedule upozorňující na minové pole - Bosna a Hercegovina

A co zadky, pánové? S tím pozadím je to někdy hodně napínavé. Bolely?
To bylo peklo docela, no. 4 400 kilometrů je tedy na zadku docela znát. Úplný extrém to nebyl, ale extra pohodlí to také nebylo.

Představme ty vaše krásné motorky. Jawa 50, krásné staré motorky. Vy jste říkali, že byly úplně fantastické a že celou cestu zvládly. A vydržely bez větších potíží.
Když jedete na takovémto Pionýru, tak se vždycky něco přihodí. Není to tak, že bychom nasedli a po 16 dnech přijeli a neměnili ani svíčku. To by nebyla pravda. Řešili jsme nějaké vyklepané a poztrácené šrouby, ale o tom jsme věděli, takže jsme měli náhradní. V Albánii jsme řešili plynové lanko u Michalova Pionýru, protože to nebylo úplně v kondici.

Výhledy v Řecku

Také řetěz vám prý několikrát spadl.
Během cesty došlo k opotřebení řetězu, takže se stalo, že občas spadnul. Ale všechno jsme to zvládli. Naštěstí se nestala žádná extra velká závada na zadření motoru, nebo tak něco.

A co ta nehoda, kterou jste měli?
Nehoda byla. V Albánii. Ve městě Himare. Oni ti Albánci moc nectí předpisy a často si vynucují přednost. Auta jedou zprava, zleva a prostě tam najedou, udělají si prostor, aby mohli odbočit. A při jednom takovém manévru jsem já dobrzdil a Michal už to nestihl.

Před hranicí Kosova

Nedobrzdil.
Nedobrzdil, takže jsem to napálil zezadu přímo do Martina, ten o metr poskočil i s Mustangem. No a já jsem letěl přes řidítka a motorka za mnou. Najednou jsem byl na zemi. Ale nic vážného to naštěstí nebylo.

Kolik hodin denně jste najeli?
Ráno jsme vstávali mezi 7 a 8 hodinou, zabalili jsme věci a vyrazili na cestu. A během dne jsou různé pauzy, benzinky, obědy. A když jsme pak večer slezli z motorky, tak bylo třeba 8 hodin večer. Dali jsme si předsevzetí, že budeme hledat vždy místo pro spaní za světla. Ale ne pokaždé se to povedlo. Takže občas jsme prostě byli nuceni jet i do tmy. A v Bosně a Hercegovině jsme našli takovou pěknou louku. Bylo to tedy trošku v horách. Říkáme si, tady to bude dobré, tady nás nikdo otravovat nebude. A postavili jsme tam stany, přespali jsme do rána a ráno, jak jsme zabalili a vyrazili, tak jsme našli na té louce ceduli, že je tam minové pole...

Spali jste v minovém poli celou noc?
Některá ta území jsou tam zaminovaná dodnes po válce. Takže jsme nakonec měli docela štěstí.

A co lidé, jak na vás reagovali? Vidět vás na starých krásných motorkách, to je opravdu unikát. A navíc daleko od České republiky, od domova.
Letos to bylo asi nejlepší zatím, co jezdíme. Protože letos nás zdravili už po Čechách, od Čech, na Slovensku, v Maďarsku, všude nám mávali. Z aut na nás troubili, ale bylo to i tak, že jsme třeba byli v Srbsku, byli jsme ve městě Novy Sad a najednou před námi zastavilo auto, z něj vyskočil do půl těla svlečený chlápek a začal úplně radostně skákat kolem našich motorek. Že je sběratel starých motorek a že má doma nějaké československé, jestli bychom se k němu nechtěli jet podívat. Tak jsme se byli podívat u něj na sbírku motorek. Lidé nás celou cestu zastavovali, fotili si nás. Třeba i Poláci a Řekové.

Oprava píchlého kola v Makedonii

A kde prý na vás stříleli? Kde to bylo a proč?
To bylo v Řecku. Ze Soluně jsme vyjížděli kolem půlnoci a ve 2 hodiny ráno jsme byli 50 kilometrů za městem a hledali jsme ubytování. Zase za tmy. A sjeli jsme z hlavní cesty a lesní cestičkou jsme se dostali až někde mezi vinice a tam stál dům. Byla tam rozsvícena světla, tak jsme zpomalili a zastavili. A v tu chvíli proti nám někdo běžel, dvě postavy a strašně nadávali. A i přesto, že neumíme řecky, tak jsme poznali, že nás mají za zloděje. Tak jsme to rychle otočili a odjížděli a v tu chvíli jsme slyšeli dva výstřely za námi. Dodnes doufáme, že to bylo jen výstražně do vzduchu a ne po nás. Ale nebyl to moc dobrý pocit.

Tak možná poučení pro další cestu. Opravdu vždyy dojet za světla a vědět, kam si lehám.
To si říkáme před každou cestou.

Po 16 dnech a 4400 kilometrech opět doma - Choceň

A bude nějaké příště? Chystáte něco, plánujete něco dalšího?
V plánu máme další velkou cestu, ale to si asi necháme teď ještě pro sebe.

Tak vám přejme vždycky šťastnou cestu a šťastný dojezd do cíle.