Legenda potápění, Petr Švaral, má na 55 tisíc ponorů: Když vidím hladinu, chci vědět, co je pod ní

Chtěl jsem se původně zeptat, kdy jste se naposledy potápěl. Ale vy jste mi říkal, že vždy, když někam jedete a vidíte vodní hladinu, tak už si říkáte, copak je pod ní.
Naposledy jsem se potápěl, když jsme dělali kurzy tady v písáku u Pardubic. A teď se chystáme do Egypt, takže tam budou určitě pěkné věci. Tam je moc hezké moře.

Jak jste se dostal k potápění? Vy jste se narodil v Trutnově?
Jsem Trutnovák, ale otec šel pracovat do dolů u Žacléře a tam byla báňská záchranná služba. A někdy v 60. letech tam dostali potápěčský přístroj a udělali ukázku na rybníku v Prkenném dole. A já jsem byl takový technický typ, tak jsem šel hned k nim a zajímal se o to. A oni, jestli si to nechci zkusit? Takže mě s tím strčili asi na dvě nebo tři minuty pod vodu a už to bylo jasné.

Pod vodou to je prostě krásné všude. Ať to je rybník nebo moře. Vždy si tam člověk najde něco pěkného.
Petr Švaral, legenda trutnovského potápění

Prostě vás to chytlo.
Říkal jsem si, tak tohle bude můj život. Tak jsem se také dostal z hor, kde všichni lyžovali. Já byl exot, protože jsem se potápěl. Dostal jsem se přes Svazarm do potápěčského systému v kraji a tady na písáku v Opatovicích jsem dělal své první zkoušky v roce 1964 a získal průkaz potápěče.

Čtěte také

Za velrybou do hlubin aneb Do vod světových moří s naším prvním akvanautem Pavlem Grossem

Potápěčská technika se asi také za ty roku neuvěřitelně proměnila.
Kdybych vám dnes ukázal, s čím jsme lezli pod vodu, tak by ti mladí asi říkali, že jsme byli blázni. Nebo se ptali, jak je možné, že jsme to přežili. Velice primitivní technika, malé láhve, nižší plnicí tlaky. Ale nám šlo o to, být pod vodou. Když jsme začínali, zatápěla se Rozkoš, byli jsme se tam podívat, když to mělo asi 8 metrů hloubky, a nebyly žádné neopreny. To byla 70. léta. Ovšem to nadšení z toho, co jsme viděli pod vodou, všechny ryby, pěkné štiky, pod vodou to je prostě krásné všude. Ať to je rybník nebo moře. Vždy si tam člověk najde něco pěkného.

Vy jste zakládal sportovní potápěčský klub u vás v Trutnově?
Jednoduše. Přišel jsem na Svazarm a říkám, chtěl by založit klub sportovního potápění. Tenkrát bylo potápění technický sport, podobně jako letci nebo střelci. Řekli mi, tak to založ, něco udělej. V Trutnově byl velký obchod, Elektra a já šel za vedoucím a poprosil ho, že dám potápěčskou flašku a nějaké obrázky do výlohy. To byl velký start. Pracoval jsem v autoškole čili tam byl odkaz na mě. A už chodili zájemci, pane Švaral, my bychom se chtěli potápět. A při největší síle, to byla zhruba polovina 80. let, před sametovou revolucí, nás tam bylo asi 25 lidí.

Čtěte také

Na světě je jen jedna jediná lepší potápěčka než Denisa Lhotová z Hořic

Jezdili jste se potápět i do světa?
První zahraničí ponor byl ve východním Německu. Řeklo se, jedeme na jezero do Německa, Helenesee se jmenovalo, úchvatné, nádherné, zarybněné jezero. Fauna i flora. Já jsem tíhnul k fotografování a víceméně pak k filmování. Točil jsem 20 let dokumenty pod vodou. A tam bylo co točit. Jinak u nás jezera i rybníky nebyly tak čisté. Dnes je to daleko lepší.

A vaše první moře byl Jadran?
Ano, Jadran. To bylo úžasné. Rok 1982, kdy nás tam soudruzi pustili. Jako klub jsme tam vycestovali. A viděli v hloubce 20 metrů úžasné věci. Člověk z toho byl úplně hotový. Na to se nedá zapomenout.

Vy jste prý za těch více než 55 let zvládl tisíce soukromých i pracovních ponorů. To se snad asi nedá ani spočítat, viďte?
Těžko. Do nějakých 3,5 tisíce ponorů se to píše, pak už ty pracovní vůbec ne. U toho pracovní potápění jdete na hodinku, na půl hodinky třeba čtyřikrát za den.

Mám tři svá neoblíbenější moře. Karibik na Kubě, Maledivy a potom Rudé moře. To je zkrátka špička.
Petr Švaral, legenda trutnovského potápění

Pracoval jste na bazénu v Trutnově?
40 let jsem byl na bazénu, ještě jsem přesluhoval do penze. I policisté nás využívali, protože zhruba do konce 80. let policejní útvary neměly potápěče, tak chodili za námi do Svazarmu. Takže jsem měl asi tři pátračky, dvakrát jsem tahal mrtvého z vody a to není hezký. Je to smutné.

Čtěte také

Anna Milerová zachraňuje oceány a žraloky. Nejkrásnější zvíře, které mohla vidět zblízka

Dá se říct, že potápění je hodně a možná především o disciplíně?
Disciplína, ano. Potápění je technický sport, čili tam máte na sobě techniku, ale člověk si to musíš sám řídit. Zdravý úsudek a hlavně vše, co pod vodou děláš, musí být podle nějakých pravidel.

Kde je podle vás nejkrásnější moře nebo oceán na potápění?
Mám tři taková moře. Karibik na Kubě, Maledivy a Rudé moře. To je špička. Kdo tam už byl a potápěl se, když přijede z Malediv nebo z Egypta, tak mi řekne, pane Švaral, já chci mít papíry a chci jít pod vodu s přístrojem.

Potkal jste někdy při potápění žraloka?
Žraloci, to je velká lahůdka na Kubě. Tam se jezdilo jen kvůli nim. Natočil jsem tam několik krásných dokumentů. Také po mně malinko jeden vyjel, protože jsem omylem zapnul světlo na kameře, on se lekl a malinko na mě škubnul, trochu pokousal světlo. Mám ho schované a je to i natočené. Ale pokud tomu necháte volný průběh, neotravujete je, tak oni vás nechají být. Nebo třeba želva. To je krásný tvor, ale říkal jsem lidem, jdeme do vody, pozor, jsou tam pěkné želvy, budou se tam pást, nechoďte k nim blíž, nestrkejte do nich, nejezděte na nich. Pochopitelně se vždy najde nějaký exot, který lehne na želvu a chce se na ní svézt. Tak z toho mám mrtvici. Jenže ona po něm pěkně sekla. Tak ten člověk viděl, že želví zuby jsou jako nůžky na plech.

Potápět se dá v každém věku?
Mně bude za chvilku 76 let, důležitá je zdravotní prohlídka, když je srdíčko v pořádku. A samozřejmě už nemáte ty výkony, to je jasné. Musíte si říct, pozor dědku, žádné plavání v proudu, abys tam nedělal hrdinu, odsud posud. A to říkám každému, potápějte se, na kolik máte.

Naším hostem byl Petr Švaral, legenda trutnovského potápění a zakladatel trutnovského sportovního potápěčského klubu. Moc děkuji za rozhovor.