Kouzlo Vánoc u Harrachů v 19. století a hraběcí vanilkové rohlíčky z jilemnického zámku

24. prosinec 2019

Náš dnešní host přijel z Jilemnice, kde na tamním zámku sídlí muzeum, které dlouhá léta vedl. Jeho největší badatelskou láskou je osobnost Jana Nepomuka hraběte Harracha, kterému také zmíněný zámek v Jilemnici patřil. A tak když jsme se chtěli zeptat na Vánoce u Harrachů, nemohli jsme oslavit nikoho jiného než historika a emeritního ředitele Muzea v Jilemnici Jana Luštince. 

PaedDr. Jan Luštinec ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové

Když už jsme zmínili Vánoce u Harrachů, měli bychom upřesnit, kdo to vlastně byl hrabě Harrach?
Jan Nepomuk hrabě Harrach určitě patří k nejvýznamnějším českým šlechticům 19. století, byl to obrovský mecenáš a organizátor kultury. Vděčí mu za mnoho Národní divadlo, Národní muzeum. Byl to vynikající hospodář, o tom by mohlo mluvit zejména tady Hradecko. Ale byl to také vynikající podnikatel i v jiných oblastech. Jen připomenu, že on byl velkým přítelem Hradce Králové a také je čestným občanem tohoto krásného města. Jde prostě o mimořádnou osobnost o které by se dalo dlouze hovořit.

Šlechtické prostředí bylo zcela oproštěno od vánočních pověr. Spíš si uvědomovali, že je potřeba myslet také na chudé.
PaedDr. Jan Luštinec, historik a emeritní ředitel Krkonošského muzea v Jilemnici

Vy už o této osobnosti také bádáte přes 30 let. Tak mne zajímá, jestli vy jste se setkal s někým, kdo se osobně potkal s hrabětem Harrachem?
Bohužel jsem se setkal jen s několika málo lidmi v 70. letech minulého století, kdy ještě žili poslední sloužící, kteří ho pamatovali. A oni na něj vzpomínali s obrovskou láskou. Byla to taková ikona, řekl bych. Ale znám se samozřejmě s celou řadou jeho potomků.

Čtěte také

Oni sloužící vám mohli vyprávět, jak trávili Harrachové Vánoce?
Tenkrát, před těmi zhruba 50 lety jsem teprve začínal. A to si člověk mohl tak vše jen ukládat doma do šuplíku. Dnes by to bylo všechno jiné, nicméně podařilo se tenkrát leccos zajímavého zjistit. Něco známe i z toho, jak se slavily Vánoce. Slavily se na různých místech ve vídeňském paláci, slavily se v pražském paláci, ale také na některých zámcích. A je docela zajímavé, že se to střídalo, nebylo to vždy pravidelné. Tak, jak si to momentální situace vyžádala, tak se slavily Vánoce.

Jen připomenu, že se hrabě Harrach narodil v roce 1828 a zemřel v roce 1909.
Ano, 12. prosince 1909. Tedy teď bylo 110 let od jeho úmrtí.

Zasněžený zámek v Jilemnici

Zastavme se na zámku v Jilemnici, kde sídlí i Krkonošské muzeum. Jak tam Harrachové tedy Vánoce slavili? Byl zámek vyzdobený?
Zámek byl vyzdoben velmi půvabně, nejen, že tam byl samozřejmě stromeček, na kterém bývaly především skleněné ozdoby. Nakonec, pokud vím, existují skleněné ozdoby, na nichž je harrachovský znak. Ale zároveň se zdobilo vše ostatní. Takže supraporty byly obloženy chvojím. Za sedací soupravou bylo chvojí. Máme fotografie, kde je vidět, že na lustru je šiška nebo později se tam také objevilo jmelí. Takže výzdoba byla opravdu velice hezká a zámek byl doslova provoněn zejména jedlovými větvemi. Muselo to být velmi příjemné, zvlášť, když si vezmeme, že se do toho nemísila žádná vůně z kuchyně, protože ta byla velmi daleko. Ano, tedy bylo to velmi sváteční. Vše muselo být samozřejmě nádherně uklizené, krásně prostřený stůl se svícemi. I na stůl se dávaly větvičky.

Jilemnické zámecké jídelny s vánoční výzdobou

A co dárky?
Dárky byly někdy velmi opulentní. Bylo zvykem, že se dávaly pod stromeček ty menší. Na to se dávaly takové plachty a to se ještě přikrývalo chvojím, aby to pro děti bylo tajemnější. A samotné dárky byly velmi zajímavé. Jednak se od dětí požadovalo, aby vyrobily dárky samy. Takže to byly většinou nějaké obrázky, často velmi hezké. Dochoval se nádherný dárek, Otto hrabě Harrach, když mu bylo krásných 17 let, namaloval svému otci Janovi krásný rozhled z věže Hrádku u Nechanic a je to velmi zralé umělecké dílo. A co dostávaly děti? Dárky to byly velmi překvapivé. Víme, že hrabě Jan dostal v roce 1841 k Vánocům velké loutkové divadlo a o rok později dostal dokonce skutečné divadlo.

Čtěte také

Skutečné divadlo?
Ano, je napsáno, že bylo umístěno v místnosti, kde býval kdysi biliár. Píše se tam, že má "povýšené" hlediště. To znamená, že bylo vyvýšené, aby všichni dobře viděli. A oni z vděku tatínkovi nastudovali hru, která se jmenovala Popel und Lobkowicz, bylo to německy. Otec s tím nebyl moc spokojen, přál si, aby nastudovali hru českou a tak tedy studovali Rohovína Čtverrohého, což ve Vídni tedy byla najednou obrovská senzace. Oni se trošku báli pozvat všechny šlechtice, protože to bylo přeci jenom česky. Ale dostalo se jim naopak potom spousty výtek, proč na představení nepozvali tu či onu šlechtickou rodinu. Byl to nakonec to byl obrovský úspěch. Ale vidíme, jak byl hrabě Jan orientován vlasteneckým směrem.

W. Kretschmer: Jan Nepomuk František hrabě Harrach, olej, plátno, konec 19. století

To divadlo tedy dostal ve Vídni?
To bylo ve Vídni, ano, a tam také sehráli ono představení, což byla možná i trošku provokace. Ale hrabě Jan z toho byl nesmírně nadšený. A dochoval se nám krásný český dopis, kde píše Janu Erazimu Vocelovi, jak krásně to proběhlo a jaký to mělo úspěch. Současně ho žádá, aby to bylo otištěno také v časopise Kwěty. Jasně tam vidíme jeho vlasteneckou orientaci.

Takže měl radost, když dostal velké divadlo.
Samozřejmě, myslím, že si to pěkně užíval. Protože jeho psaní je skutečně prosyceno hrdostí patnáctiletého chlapce.

Asi to v něm zanechalo nějaký pozůstatek, že byl potom zamilován do kultury obecně.
Ovšem, on si to vyzkoušel. Podle toho co píše, je vidět, že velmi dobře znal, jak se má dělat divadlo. Používal termíny, které dnes už ani neznáme, třebaže měli napovídáře pana Kafku.

Čtěte také

Jak vypadal vánoční stůl a slavnostní tabule?
O tom jídle bohužel nemáme úplný přehled, protože jídelníčky se nám nedochovaly. Ale jedno víme zcela bezpečně, že to šlechtické prostředí bylo zcela oproštěno od pověr. To znamená, že to, co známe i z měšťanského prostředí, že například musela být čočková polévka, aby to zajišťovalo prosperitu, tak to vzdělané šlechtě bylo naprosto cizí. Takže víme, že se dělaly třeba květákové polévky. Samozřejmě ryby byly také, ale často to byli pstruzi třeba s holandskou omáčkou, objevovalo se rizoto a v něm například račí maso. To znamená, byla to postní jídla, ale velmi vybraná. Na rozdíl od zámožného měšťanského prostředí šlo o lehčí stravu a z dnešního pohledu i o racionálnější. Nechyběly potom ještě dezerty a peklo se také cukroví. Nám se dochoval dokonce i předpis na vanilkové rohlíčky z jilemnického zámku. A myslím, že se příliš neliší od toho, co si připravujeme dnes. S tím, že si ale musíme uvědomit, že za hraběte Jana vánoční cukroví bylo opravdu záležitostí těch nejzámožnějších šlechtických a měšťanských vrstev. Jinde se nepeklo.

Naservírované vanilkové rohlíčky

Můžete nám říct takto z hlavy onen recept na harrachovské vanilkové rohlíčky?
Přišly do toho samozřejmě oříšky, přišla do toho kvalitní mouka, muselo do toho přijít velmi kvalitní máslo. To bylo velmi důležité, protože máslo musel kuchař nebo kuchařka ochutnat, jestli je dobré. Aby rohlíčky potom úžasně voněly. A pak se do nich dávaly další ingredience, jak je dáváme my. Nepochybuji, že to bylo velmi lahodné. Máme tam také nějaké formičky, které se používaly o Vánocích, ty jsou velmi hezké. Některé jsou podobné těm dnešním, některé zase už dnes vidět nemůžeme.

Ozdoba stromku byla podobná jako dnes. Hodně skla, ovšem bylo to dost nákladné. To si mohl málokdo dovolit.
PaedDr. Jan Luštinec, historik a emeritní ředitel Krkonošského muzea v Jilemnici

A stromeček se také zdobil klasicky jako dnes?
Ozdoba stromku byla vlastně podobná jako v dnešní době. To zase nevidíme třeba moc v měšťanském prostředí a v lidovém vůbec. Na zámku měli hodně skla. Ovšem bylo to dost nákladné. To si mohl málokdo dovolit.

Ještě by mě na závěr, pane doktore, zajímal nějaký zvyk, který dělali buď Harrachové nebo který se dodržuje u vás na Jilemnicku? Zvyk, který přežil v čase a dělá se dodnes. Je něco takového?
Ony zvyklosti u nás byly četné. Takže rodina nesměla stávat od stolu a tak dáe. To ale ve šlechtickém prostředí opravdu neexistovalo. Ta pověrčivost tam nebyla. Spíš bylo důležité, že si uvědomovali a to byl zvyk, že je potřeba myslet také na chudé. Takže hrabě Jan dával každoročně jen v Jilemnici až 3 000 konzerv, ze kterých se pak pro chudé vařily polévky. A to bylo velmi důležité a pro město to byl opravdu veliký přínos. Protože ze všech těch konzerv se mohlo navařit mnohem víc porcí kvalitní polévky.

Jakub Schmidt a PaedDr. Jan Luštinec ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové

Naším dnešním hostem byl historik a bývalý ředitel Krkonošského muzea v Jilemnici Jan Luštinec. Zase jsme se dozvěděli spoustu zajímavého. Děkuji za rozhovor. A přejeme vám, pane doktore, krásné Vánoce.
Vám i posluchačům také krásné požehnané svátky, ať se vám vydaří. Na shledanou.

autoři: Jakub Schmidt , baj
Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Lidský faktor jsem znal jako knížku, ale teprve s rozhlasovým zpracováním jsem ho dokonale pochopil...

Robert Tamchyna, redaktor a moderátor Českého rozhlasu Dvojka

Lidský faktor

Lidský faktor

Koupit

Točili jsme zajímavý příběh. Osoby, které jsme hráli, se ocitaly ve vypjatých životních situacích, vzrušující práce pro herce a režiséra. Během dalšího měsíce jsme Jiří a já odehrané repliky svých rolí žili. Fantasmagorické situace posledního dílu příběhu se staly naší konkrétní každodenností. V srpnu Jiří Adamíra zemřel. Lidský faktor byla naše poslední společná práce.“ Hana Maciuchová