Kariéra je jako kopec. Z vrcholu je třeba kráčet dolů a pomáhat těm, kteří stoupají

Přednosta 3. chirurgické kliniky Fakultní nemocnice Motol prof., MUDr. Pavel Pafko
Přednosta 3. chirurgické kliniky Fakultní nemocnice Motol prof., MUDr. Pavel Pafko

Za 55 let provedl víc než deset tisíc operací, za rok ujede přes 3000 kilometrů na kole. Nemá rád pocty ani patos. Hostem Záletů je Pavel Pafko.

Narodil se v Bratislavě, považuje se za Čechoslováka bez pomlčky, protože tak prostě vyrůstal. Maminka byla z Holešovic, tatínek z východního Slovenska. Vystudoval fakultu Všeobecného lékařství Univerzity Karlovy, od roku 1966 pracoval na třetí chirurgické klinice všeobecné fakultní nemocnice v Londýnské. V roce 1992 se stal jejím přednostou a byl jím do roku 2010. V loňském roce se stal vítězem ankety Šarmantní osobnost, kterou vyhlašuje Český rozhlas.

S manželkou Hanou jste se seznámil za studií, jste spolu od konce 60. let, sama je vystudovaná bioložka. Musela přijmout fakt, že chirurgie není práce na osm hodin, to asi nebylo mnohokrát jednoduché.

„Nebylo, ale my jsme se ještě před svatbou domluvili, že si rozdělíme úlohy, že moje žena se bude starat víc o rodinu a já se budu víc věnovat profesi. Je mi skoro líto lidí, kteří vykonávají profesi, že jsou dva lékaři, dva herci a potkávají se doma jen večer a to ne každý večer. Viděl jsem takové rodiny, že mají pak v kuchyni nástěnku, na kterou si píšou vzkazy. Je to smutné a dnešní doba tomu nahrává.“

Až ukončí svou lékařskou kariéru, chtěl by se věnovat obnovování turistických značek

Vy sám říkáte, že jste příkladným tatínkem nebyl a že jste měl náhlé pedagogické záchvaty. Vybaví se vám nějaký?

„Ani ne, ale je pravda, že žákovskou knížku sledovala moje žena a já, když jsem byl vzácně vyslán na rodičovské sdružení, tak jsem nevěděl, do jaké mám jít třídy. Máme tři dcery a já někdy třeba ani nevěděl, ve které třídě která je.“

Máte tři dcery, celý život jste byl obklopen tím, čemu můžeme říkat ženský element. S odstupem času vidíte jako zásadní rozdíl mezi ženami a muži například empatii, kterou jsou ženy obdařeny ve větší míře?

„Nepochybně. A to není jen můj názor, to je prakticky prokázáno i v literatuře. Česká republika má asi 80 tisíc lidí, pracujících jako střední zdravotní personál, tedy sestry. Kolik je v této kategorii mužů? Prakticky žádný. A proč to jsou ženy? No protože mají empatii k nemocnému člověku, který trpí, daleko větší než muži. Na lékařské fakultě máme dvě třetiny žen a pouze třetinu mužů. Ti unikají do technických oborů, matematika, IT a medicína se feminizuje naprosto jasně. Vidím v tom důkaz, že to je profese pro ženy.“

Pavel Pafko po 21. ročníku Pražského maratonu

Profese lékaře je hodně náročná a vy jste si vybral jako způsob kompenzace sport.

„To víte, když stojíte u operačního stolu každý den několik hodin. Zkuste se doma postavit k oknu a několik hodin jen koukat ven, nemusíte nic dělat a uvidíte, že to nebude úplně ono. To se musí kompenzovat pohybem.“

Vy jste se pro chirurgii rozhodl prý proto, že jste typ člověka, který má rád rychlý efekt. Platí to i mimo medicínu?

„Určitě. Mám rád činnosti, které jsou měřitelné časem, vzdáleností. To souvisí se sportem, radši plavu v bazénu, protože vím, za jaký čas kolik bazénů uplavu a v moři je to taky plavání, ale neohraničené, pokud člověk nechce přeplavat Gibraltar.“

V jisté chvíli se ocitneme na vrcholu. Tam si mnozí lidé rozbalí svačinu a někteří dokonce začnou mlaskat.

Jedním z témat, o kterém píšete, je fakt, že když člověk dosáhne profesního vrcholu a začíná pomalu scházet z kopce dolů, je na čase, aby začal pomáhat těm, kteří jdou nahoru.

„Je to tak. Když si představíme životní kariéru jako cestu do kopce, tak v jisté chvíli se ocitneme na vrcholu. Tam si mnozí lidé rozbalí svačinu a někteří dokonce začnou mlaskat, protože vědí, že už dál se jít nedá. A vědí, že už nastává jenom sestup. Při něm by ale měli pomáhat těm, kteří do toho kopce jdou. Znám lidi, kteří na vrcholu odkopávali lidi, kteří se tam snaží dostat. Pak znám lidi, kteří jsou na vrcholu, ale myslí si, že je ještě něco dál. Ono ale už nic není a neuvědomují si, že je potřeba z toho vrcholu kráčet dolů.“

Tři lékařská esa: Pavel Pafko, Bohdan Pomahač, Jan Pirk

Nedávno jsem si pustila vaši přednášku o štěstí. Mluvil jste o tom, že štěstí je stav mysli a důležité je jak okolnosti vnímáme a je důležité mít malé štěstíčko na každý den a na něco se těšit. Součástí přednášky byla fotografie, kde stojí v ledové vodě lidé, kteří se smějí. A vy na ní dokumentujete, že pocit štěstí je v nás, nikoliv v objektivních okolnostech.

„Na tom obrázku jsem se to snažil vysvětlit, že lidé stojí v ledové vodě a smějí se na kameramana. Kdyby vás strčili do toho zamrzlého rybníka, tak se určitě smát nebudete. Voda je pro všechny stejně studená, ale šťastní jsou ti, kteří se i v té studené vodě smějí.“

A šťastní jsou i ti, kteří jsou schopni a ochotni podat ruku těm, kteří se zrovna šťastnými být necítí?

„Určitě, empatie k okolí je velmi důležitá, úsměv je důležitý. Usmát se, když někoho potkám, to jsou věci nezastupitelné z mého pohledu. Je úsměv jen dolní poloviny obličeje a pak je úsměv celou tváří.“

Alena Zárybnická natáčí pořad s prof. Pavlem Pafkem

Minule tu se mnou byl zpěvák David Deyl a tady je jeho otázka pro vás. „Viděl jsem pana profesora osobně na Šarmantní osobnosti a chtěl bych se ho zeptat, jak v sobě pořád nachází takový klid, vyrovnanost, nadhled, profesionalitu. Jak si udržuje klid a pokoru? Když se s ním potkáte tváří v tvář, tak má neuvěřitelné charisma, kouzlo a na to bych se chtěl zeptat.“

„Děkuju za takové ocenění, to já si nemyslím. Když jste mě viděl v Hradci, to už jsem byl starý člověk. Ve stáří je člověk pokornější, všechno zažil, pozitivní a negativní, je vyrovnanější, bere to okolí racionálně a ne emocionálně. Na každý pád vám děkuju za tu otázku a to ocenění, které moje žena často nesdílí.“

Spustit audio

Související