Helena Třeštíková: Chvíle pravdy nastává ve střižně

Narodila se v Praze, dětství prožila na Václaváku, vyrůstala v kulturním a podnětném prostředí, maturovala v období pražského jara a po střední škole jela v létě v roce 1968 jako au-pair do západního Německa, aby získala praxi potřebnou k přijetí na FAMU.

Poznáte na lidech, když si je vybíráte, že by nebyli při natáčení autentičtí?

Při natáčení to zjistím poměrně brzy a je mi jasné, že takoví lidé nejsou dobrými objekty pro časosběrné natáčení, protože pravděpodobně by se nikdy nezměnili. Jinak jsem naštěstí za tu dobu, co dělám dokumenty, měla většinou protagonisty, kteří celkem autentičtí byli. Samozřejmě někdo byl méně a někdo víc, ale je to věc, které si hodně cením. Taková moje vize toho, co dělám, je zachytit dobu tady a teď, lidi, kteří ji žijí, s jejich starostmi, problémy, radostmi a se vším všudy. Tam samozřejmě to, aby byli opravdoví a říkali to, co si opravdu myslí, je hodně důležité.

Režisérka Helena Třeštíková se svou medailí Za zásluhy I. stupně zářila|foto:Zuzana Jarolímková, iROZHLAS.cz

Co je největším oceněním pro dokumentaristku?

Když vám někdo řekne, že to, co děláte, viděl, že ho to zajímalo. Mně teda se občas stane, že mi to říká i někdo na ulici. To mám vždycky strašně dobrý pocit, že to snad někdo vidí, že to snad nějaký smysl má.

Momenty, kdy jste si řekla: „Tady musím trošičku ubrat, tady musím udělat maličko krok zpátky, protože by to výsledku neprospělo.“

Většinou tady toto, co popisujete, se děje ve střižně. Do střižny přinesete natočený materiál, kterého je daleko víc, než potom má být v tom výsledném tvaru. V té střižně to je taková chvíle pravdy, kde si uvědomujete, co všecko se teda nepovedlo. Myslím, že v té střižně je opravdu zásadní chvíle v tom, co člověk dělá a co už většinou nelze nějak napravit a dohnat. Občas se něco dá dotočit, ale ne vždycky. Tak to jsou asi takové chvíle, kdy se s tím člověk musí nějak smířit a snažit se i z toho, co je, to udělat, co nejlíp to jde.

Co teď leží na stole? Rok 1994, kdy jste začala točit s Bárou Basikovou. Příští rok dokument spatří světlo světa?

Ano, to jsme teď dokončili ve střižně a dodělává se to technicky. Já jsem s Bárou točila dohromady 30 let, ale potom tam máme ještě nějaké archivy, které začínají tím, jak jako 12letá holčička vystupuje v televizi v pořadu Zpívá celá rodina. Takže je to dohromady 50 let jejího života.

Bára Basiková je velmi otevřený a autentický člověk.

To byla hodně zajímavá práce. Právě Bára je příklad velmi autentického člověka, ono to je opravdu pro ten dokument hodně důležité. Jak známe občas v dokumentech celebrit, já osobně mám pocit, že se i pro kameru lehce stylizují, tak Bára byla vždycky úplně otevřená.

Říkáte, že svým hrdinům hlavně nechcete ublížit. Stalo se někdy naopak, že jste výrazně pomohla?

No, tak asi nějaké takové momenty byly. Myslím, že takový výrazný moment byl, kdy jedna z hrdinek Manželských etud Marcela přišla o dceru, která tragicky zemřela při nehodě, kdy ji srazil vlak. Marcela propadla hrozným depresím v té době. Bydlela v Českém Brodě, kam se vystěhovala z Prahy, protože v Praze nemohla uplatit byt. Když se to téma dostalo k lidem, tak založili sbírku na to, aby se mohla Marcela vrátit do Prahy. Takže se vrátila do Prahy a bydlí zase v Praze. Tak to jsou takové strašně dojemné věci. To jsou věci, které člověka jako vezmou. Tak za to jsem strašně ráda.

Poslední otázka od umělé inteligence. Kdyby někdo o vás natočil časosběrný dokument. Jak by se jmenoval?

Tak asi by v názvu mohlo být slovo hledání. Myslím si, že to pro mě je docela důležité, že vlastně pořád hledám. Hledám téma, hledám tvar, hledám cestu k lidem, o kterých točím, hledám jejich témata.

Uniknou dokumentaristům při natáčení důležité momenty? Jaká ocenění jí udělaly největší radost? Jak se shánějí finance na natáčení dokumentů? Jak se orientuje v natočeném materiálu? Kdy měla největší trému? Poslechněte si celý rozhovor ze záznamu.