Chci rozdávat radost v herectví, v gastronomii a v životě, říká herečka Markéta Hrubešová

V souvislosti s gastronomií a s herectvím. Co je nejdůležitější životní ingrediencí pro menu Markéty Hrubešové?

To je úplně jednoduché, je to láska. Bez lásky nejde dělat vůbec nic - ani žít, ani vařit, ani milovat, ani vůbec nic. Já si myslím, že je to taková krásná spravedlnost, že je to jedna z mála věcí kromě zdraví a štěstí, které se nedají koupit, nedají se zaplatit, nedají se vyšmelit, nedají se s nimi dělat různé čachry.

Co má společného podle vás vaření a herectví?

Já myslím, že tam je docela hodně styčných bodů, ač to možná tak úplně nevypadá, ale obojí je o tom, jak k tomu člověk přistoupí. Je tam nutná velká poctivost, osobní kázeň a hodně dřiny, velká příprava, určitá nespravedlnost v tom, že v podstatě jste tak dobrý, jako je váš poslední film nebo vaše poslední jídlo, ale vlastně to neznamená, že to bude takhle pokračovat. Důležitá je schopnost improvizace. A nejdůležitější schopnost a možnost je rozdávat radost. To si myslím, že je to gró.

Mezi hosty byla Markéta Hrubešová a Ivan Vodochodský|foto:Jana Volková

Viděla jsem vás vařit v karavanu. Jaké to je?

Měli jsme pronajatý karavan a opravdu jsem vařila v karavanu a bylo to skvělé. Spousta lidí to tak někdy odbývá, ale já jsem zastánce toho, že člověk si má hezkou chvilku udělat kdekoliv a kdykoliv může, takže kdekoliv jsem vařila - na lodi, pod stanem, v karavanu, se snažím vždycky, aby to bylo aspoň malinko hezké, takže my jsme měli opravdu tříchodové menu. Jak to jídlo miluju, jsem schopná opravdu se tomu věnovat hodinu, aby se lidi pochutnali. Baví mě to, takhle to mám.

Kolik už kuchařských knih máte na svém kontě?

Já mám teď tři dospělé, jednu zvěřinovou, ta je menší, a pak mám dvě pro děti, ale to jsou takové pohádky, ale zároveň s recepty. V současné době finišuju svoji další knížku, takže se na ni strašně těším. Já nevím, jestli to můžu říct, ale myslím si, že můžu, Recepty pro radost se to bude jmenovat, protože ta radost je, si myslím, to stěžejní gró, co chci rozdávat i v životě, i v herectví, i v gastronomii.

Říkám si, že napříč vaším životem je důležitý návrat k tradici, že návrat k té poctivé české i moravské kuchyni je téma, které bychom neměli prostě opouštět.

Já si myslím, že totiž je to v nás, máme to v kořenech, máme to v chuťové paměti. Je to úplně jednoduché. To, co vařily naše maminky, jejich maminky a babičky, je láska a vlastně ztělesněná a zhmotněná. Je to jídlo, které vás vrátí hned do vzpomínek. Vzpomenete si, jak vás babička hladila, jak bylo tam, jaký měla ubrus na stole, jak jí tam svítilo sluníčko do té kuchyně, ve které jsme seděli.

Naši kuchyni, když je dobře udělaná, nám může závidět celý svět.

Vzpomenete si na takový ten klid, o kterém já pořád mluvím a kterého se snažím tak nějak aspoň docílit. To si myslím, že jídlo všechno umí. Jsem přesvědčená, že my máme naprosto senzační kuchyni, protože když je dobře a poctivě udělaná z kvalitních surovin, tak nám ji může závidět celý svět.

Závěrečnou otázku klade umělá inteligence. Kdybyste mohla jedním pokrmem shrnout svůj dosavadní život, co by bylo na talíři?

Buď by to byla srnčí svíčková, nebo by to bylo srnčí ragú, nebo by to byl zajíc načerno. Asi by to byla nějaká zvěřina, protože tam je historie naší rodiny, je to moje láska, je to to, čemu se hodně věnuju, je tam zároveň vaření, je tam to teplo, ty vzpomínky a navíc je to strašně dobré.

Proč pro ni bylo důležité setkání s Karlem Kachyňou a jaký podle ní byl režisér? Jak vzpomíná na Gérarda Depardieu? Chodí ráda do cirkusu? Proč nosí ráda klobouky? Odpočine si u vaření? Poslechněte si záznam pořadu.