Jakub Ďoubal: Restaurátoři řeší filozofický problém. Mít sochy co nejčistší nebo se stopami stáří?

3. listopad 2020
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Restaurátor při práci

Do studia zveme zajímavé lidi, pracující v nevšedních profesích. Dnes to bude především o restaurování nejznámějších českých památek, například i soch na Karlově mostě. Povídat si budeme s restaurátorem doc. Jakubem Ďoubalem, který působí jako vedoucí Ateliéru restaurování kamene na Fakultě restaurování Univerzity Pardubice.

Máte pěkné jméno, Ďoubal. To se k restaurátorovi hezky hodí.
Tak to je častá narážka, ale už jsem si na to zvykl.

Jakub Ďoubal ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové

Navíc můžeme říct, že jste koudelníkův syn, protože pocházíte z Kutné Hory.
Ano, u toho se také pokaždé nasměji.

Co si všechno můžeme představit pod profesí restaurátora?
To je těžká otázka. Profese restaurátora je dost široký pojem, ale budu konkrétně mluvit o restaurování soch.

Čtěte také

Tedy je to profese, která se zabývá péčí, ochranou a vlastním fyzickým restaurováním sochařských děl. A teď samozřejmě záleží na tom, z jakého je socha materiálu, každý má trošku jinou specializaci.

Bylo to vaše vysněné povolání?
Asi úplně odmalička nikoliv, ale poměrně záhy, na gymnáziu, jsem se k tomu dostal přes jednoho kolegu. A zjistil jsem, že mi to docela sedlo. Nakonec se ukázalo, že jsem se v tom našel.

Co musí člověk vystudovat, aby se mohl pustit do restaurování nějakého vzácného díla, třeba sochy na Karlově mostě?
Musíte absolvovat bakalářské a následně magisterské studium, případně, pokud se chcete věnovat dál vědecké činnosti, tak se musíte věnovat studiu ještě dál postgraduálně. Ale minimální je ono magisterské studium, což je podmínka ministerstva kultury.

Restaurátor propojuje trošku nesourodé disciplíny v jednu. Je to kombinace výtvarného nadání, dějin umění a základů chemie.
doc. Mgr. art. Jakub Ďoubal, Ph.D., restaurátor

Co všechno musí umět a znát restaurátor?
Je to kombinace výtvarného umu nebo nadání a zároveň člověk studuje dějiny umění, základy chemie a potom technologie regeneračních procesů. Tedy je to propojení tří trošku nesourodých disciplín v jednu.

Čtěte také

A musíte být asi manuálně zručný. To je myslím předpoklad číslo jedna.
To je jedna z nejvýraznějších součástí. Protože když člověk fyzicky něco opravuje, zachází s různými nástroji. A musí být i výtvarně citlivý ve finální fázi retuší a úprav.

Kam vás už vaše práce zavedla? Zmínil jsem Karlův most. Nedávno jsem tam šel a všiml si, že všechny sochy jsou takové černé, jen jedna jediná byla světlá. To je ta vaše?
To nebyla asi ta moje. Je to dáno tím, že jsou tam jednak různé materiály a trošku různé přístupy. Každý kámen jinak tmavne. Nejtmavší sochy jsou z devatenáctého století, tedy vlastně ty nejmladší, to je docela zajímavé. A je to dáno i různým přístupem. Sochu, co jsem dělal, tak jsme moc nečistili, protože ani nebyl důvod ji pulírovat. Protože ono by to bylo pro tu konkrétní sochu i rizikové. Tedy není to úplně tak, že co je čisté, to je správně zrestaurováno.

Práce na Karlově mostě v Praze

A to mě zajímá. Takže já bych jako laik neměl vůbec poznat, že jste sochu opucovali a vrátili ji do původního stavu?
To je právě docela složitá a až filozofická otázka. Lidé si představují, že po restaurování sochy výrazně prokouknou. Ony by samozřejmě měly, mělo by se obnovit jejich estetické vyznění, ale většinu restaurátorské práce byste vidět neměli. Je to zajištění originálu a současně si myslíme, že by tam měly být prezentovány i nějaké stopy času. Socha by tedy rozhodně neměla být super vypulírovaná, to je většinou spíš ukázka špatného restaurování než dobrého.

Každá země přistupuje k restaurování jinak. Někde se klade důraz na zachování originálu, jinde je snaha, aby byla socha téměř jako nová.
doc. Mgr. art. Jakub Ďoubal, Ph.D., restaurátor

Údajně různé země k mají k restaurování i odlišné přístupy. Například v Itálii jde především o zakonzervování díla, a někde jinde chtějí, aby vypadalo jako původní.
Samozřejmě, každá země k tomu přistupuje trochu jinak. Ono je to dáno historickým vývojem i vývojem estetického cítění. Částečně to je dané i použitými materiály. Někde se klade daleko větší důraz na zachování čistě originálu včetně všech stop stáří, dokonce i nečistot na povrchu a poškození, historických vysprávek. Jinde je naopak snaha, aby socha byla téměř jako nová. Což je třeba příklad Polska nebo možná dnes i Slovenska.

Čtěte také

Který z těch přístupů upřednostňujete vy?
Je to hodně individuální u každé památky. Ale obecně se snažíme klást maximální důraz na zachování originální hmoty a současně i nějakých stop stáří. Aby byl znát historický vývoj oné věci. Nechceme smazat čas, že tady sochy stojí 200, 300 nebo i 400 let.

Originály soch mají většinou černou, tmavou barvu. Zrestaurovaná socha získá potom také takovou patinu a zčerná?
Asi ne tak rychle. Tato patina, to je další důvod, proč sochy až tak moc nečistit. Životní prostředí naštěstí už není tak znečištěné, tolik se netopí v kamnech, takže ona patina se získává velmi pomalu. A je úplně jiná než ona historická, která se kumuluje desítky let. A to nemluvím o tom, že každé čištění je do určité míry spojeno s rizikem poškození. I když dnes už jsou i šetrné technologie, třeba laserové čištění je poměrně citlivé, umožňuje udělat práci celkem precizně a bez poškození. Ale stejně je to zase filozofický problém. Chceme mít sochy co nejčistší nebo včetně stop stáří?

Pohled z lešení věže kostela svatého Jakuba na chrám svaté Barbory

Pocházíte z Kutné Hory a tam stojí také nádherný chrám svaté Barbory.
Samozřejmě, tam jsem začínal. Měl jsem štěstí, že se tenkrát chrám svaté Barbory restauroval. Tam jsem měl možnost se postupně dostat ke všem sochařským prvkům výzdoby vnějšího pláště. Potom se restaurovala celá galerie soch před jezuitskou kolejí, tam jsem měl možnost také nějakou sochu dělat. Nedávno jsme tam restaurovali morový sloup, takže Kutnou Horu mám jako takovou základnu, pořád je tam co restaurovat, protože tam je to nevyčerpatelné.

A práce, na kterou jste zatím nejvíc pyšný?
Asi nejzajímavější pro mě byla spolupráce s polskými partnery, kdy jsme dělali gotickou sochu, náhrobek Arnošta z Pardubic, mimořádně cenné sochařské dílo. Bylo zajímavé, když se tam střetávaly různé přístupy, náš český a jejich polský. Bylo velmi složité to vymyslet, protože na rozdíl od většiny soch z této doby byla tato prakticky netknutá, určitě ne profesionálním restaurátorem. Od doby vzniku, což je čtrnácté století, se k tomu nikdo pořádně nedostal, až my. Mezitím to všichni spíš ničili.

Restaurování - socha sv. Jana Nepomuckého z Pohořelce - čištění laserem

Stane se přeci jen, že někdy něco upadne? Že se vám zkrátka něco nepovede?
Tak to by se nám nemělo stát, protože všechno se dělá na základě různých zkoušek. Ale třeba transporty jsou poměrně rizikové, často převážíme velké sochy, které jsou pro přípravu transportu hodně složité. Tam k drobnějšímu poškození může dojít. Ale větší poškození se nám zatím vyhnulo. Člověk to nemůže úplně vyloučit, protože hraje roli i technika, něco se může pokazit. Znám kolegy, kterým se socha vysmekla z lana a to je potom smutné. A má to další dohry.

Čtěte také

Na sochách pracuje zub času, takže jsou bez rukou nebo bez nosu. Když takovou sochu restaurujete, tak ji necháte bez nosu nebo ho naopak doděláte?
To velmi záleží na funkci oné památky. Pokud to je muzejní objekt, tak může být dochovaný v torzálním stavu. Nebo jsou různé objekty v přírodě, kde to nevadí. Ale naopak, pokud je socha součástí kostela a dalšího rituálu, tak je vhodné, aby například panenka Marie měla nos. Takže záleží na spoustě věcí, které se posuzují. Jestli se bude čistě konzervovat nebo se bude provádět komplexní restaurátorský zásah včetně doplnění chybějících částí.

Na čem aktuálně pracujete?
Aktuálně se snažíme sehnat do školy studentům práci. Takže svážíme různé sochy z široka daleka. A tento týden budeme rozvážet suchardovskou výstavu z Národní galerie, kde jsme ji pořádali společně s Ústavem dějin umění. Jsou to vesměs sádrové objekty, které bychom měli transportovat zpátky, což bude docela náročné.

Jakub Schmidt a Jakub Ďoubal ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové

Tak ať vám nic neupadne při transportu, pane docente.
U sádry je to riziko ještě větší.

Děkuji, ať se vám daří. Na shledanou.
Také děkuji, na shledanou.

autoři: Jakub Schmidt , baj
Spustit audio

Související