Hradečtí rozhlasáci mají už 20 let nový domov. Je plný rodinné atmosféry a pozitivní energie
Přesně před 20 lety, 26. února 1999, se ozvalo vysílání Českého rozhlasu Hradec Králové z nové budovy v Havlíčkově ulici u Labe na Tylově nábřeží v Hradci Králové. Jaké to tenkrát bylo, na to budeme vzpomínat s vedoucí programu Ladou Klokočníkovou a ředitelem Českého rozhlasu Hradec Králové Jiřím Kánským.
Prohlížíme si fotografie, vzpomínáme, jaké to tenkrát v onom roce 1999 vlastně bylo. Moderátor František Mifek tenkrát seděl ještě ve staré Fuchsově vile ve Vrchlického ulici na Pražském Předměstí a tady, v nové budově, jsi už byla tuším Lado ty spolu s Mirkem Vaňurou, jako moderátorská dvojice.
Ano, bylo to první zkušební vysílání, kdy František vysílal ještě ve staré budově a my s Mirkem už v novém. Vůbec se nevědělo, jestli se spojení povede, i když to naši technici zkoušeli a říkali, že by mělo všechno klapnout. Ale víš, jak to chodí v přímých přenosech.
Největší radost mám, když hosté, kteří se u mne zastaví, řeknou, víte, u vás je prostě báječná a pozitivní atmosféra.
Mgr. Jiří Kánský, ředitel Českého rozhlasu Hradec Králové
Teď tedy přepojujeme o 20 let zpátky do budovy ve Vrchlického ulici:
František Mifek, bývalý redaktor Českého rozhlasu Hradec Králové: Dnes je slavnostní zahájení a právě v těchto minutách probíhá zkouška provozu. To si ani nedokážete, vážení posluchači, představit, kolik je tam různých prostor, kolik je tam zařízení, kolik je tam studií. A pokud jsem mluvil o Mirkovi Vaňurovi, tak doufám, že se povede předat slovo právě jemu. Nejsem si tak docela jist, ale každopádně to teď zkusíme.
Mirek Vaňura, bývalý redaktor Českého rozhlasu Hradec Králové a Lada Klokočníková, vedoucí programu: Jako mávnutím kouzelného proutku. Stojíme spolu s dalšími, které ještě uslyšíte, v opravdu nové budově Českého rozhlasu Hradec Králové.
Ještě v roce 1929 to byl hostinec s dámskou společností. Teď Tady bydlí rozhlas Hradec Králové
Domovem hradeckému studiu je od roku 1999 nárožní dům za hradeckým Tyršovým mostem. Dům má bohatou (a lechtivou) historii. A při poslední přestavbě z bankovní domu na rozhlasový se tady docela „vyřádili" dva architekti.
Úžasné. A už jsme zase zpátky o 20 let.
Lada Klokočníková: Ano, je to nostalgie. Když jsem šla dnes ráno do práce, bylo krásné počasí, tak jsem šla pomaličku a říkala si, jaké to bylo před těmi 20 lety, když jsem šla do této budovy poprvé? Nevzpomenu si na počasí, ale vzpomenu si na pocity, když jsme sem přišli.
Jiří Kánský: Je to zajímavé, když si člověk řekne, co jsem ten den před 20 lety dělal. Já jsem před 20 lety pracoval v karlínském studiu Českého rozhlasu a ráno mi bylo divné, když jsem viděl tehdejšího našeho ředitele Michala Novotného v obleku, za chvíli po něm šéfredaktor Jirka Černohorský, všichni byli vyšňořeni a já říkám, chlapi, kam jedete? Co se děje? V Hradci se dnes otevírá nové studio, tak jedeme na slavnostní otevření. Přesně ten den vidím.
Lada Klokočníková: Všichni jsme byli tenkrát vyšňořeni a velmi jsme se sem těšili. I když to vlastně nebylo až tak jednoznačné, protože přeci jen zvyk je železná košile, a když jsme si zvykli na ty naše malé pokojíčky a kancelářičky, ve kterých jsme měli každý své místo a najednou jsme měli jít do newsroomů a čekaly nás nové technologie, tak je pravda, že si člověk říkal, kdo ví, jak se mi tam bude pracovat.
Možná se ještě na chvíli přesuňme na Pražské předměstí do Fuchsovy vily, protože ne každý z našich posluchačů ví, jak to tam tenkrát vypadalo.
Lada Klokočníková: Už jsme listovali dobovými fotografiemi. Já jsem je přinesla z našeho archivu. Pan ředitel zjistil, že tady máme úplně unikátní záležitost.
Jiří Kánský: Já bych ještě, když dovolíte, využil příležitosti, abych k těm 20 letům nejen popřál, ale poděkoval všem hradeckým rozhlasákům, kteří za tu dobu rádiem prošli a pracovali, jak ve staré budově, tak v nové. Řada z nich už je v důchodu a podíleli se i na tom stěhování, které samozřejmě nebylo jednoduché. Všem bych chtěl poděkovat.
A jak to tam tedy vypadalo?
Myslím, že to moc dobře víš, protože naše seznámení proběhlo, když k nám přišel tiskový mluvčí sboru Boni Pueri a říkal mi, tohle bude můj nový nástupce, jmenuje se Jakub Schmidt. A přišel takový malý chlapeček, nesmírně vážný a důležitý a říkal: ano, já jsem nový tiskový mluvčí Boni Pueri. Tak jsme se seznámili. A potom Jakub chodil s tiskovými zprávami. Takže naše sídlo ve Vrchlického ulici také zažil. Bylo tam krásné prostředí, i když tedy od roku 1945 už tam jistá patina byla. Co se týká vysílání, chtělo to změnu, co se týká onoho rodinného prostředí, nebylo to špatné.
Všichni vzpomínají na bazén, na požární nádrž, co tam byla na zahradě. V létě se jen vytáhly psací stroje ven, daly se hranu bazénu a ponoření ve vodě jste připravovali reportáže. Opravdu to tak bylo?
Ano, bylo to tak. Hana Siraková, která dělala vedoucí zpravodajství, když měla polední pauzu, tak si vzala vždy takové hnědé plavky, my jsme psali na strojích a s kolegyněmi jsme koukali, jak Hana Siraková plave v bazénu, asi tak 10 minut. Potom se osprchovala a zase hurá do zpravodajské směny. To byly krásné zážitky. Ráda vzpomínám i na vrátnici, protože to bylo trochu jiné, pane řediteli, než tady. Tady máme recepční. Máme krásný vstup do budovy. Tam jsme měli takovou malou budku a všichni vrátní měli pistole.
Byla tam ozbrojená stráž?
Lada Klokočníková: Ano, byla tam jedna paní důchodkyně, která prý byla úplně nejlepší ve střelbě. Byla to báječná paní, která nás každé ráno vítala. Tedy i na to se hezky vzpomíná.
Jiří Kánský: Někteří pamětníci vzpomínají, že Petr Vrábel tam měl za rohem králíkárnu a choval králíky.
Lada Klokočníková: Chovali jsme králíky, ano. Protože jsme s Martou Růžičkovou a s Janou Kroftovou měli naši kancelářičku úplně na konci, byla to taková buňka. A za námi byli ti králíci. Ráno jsme se na ně chodili dívat a Petr Vrábel je krmil. My jsme mu je občas také přikrmovali, to je pravda.
Meruňky jste prý také pěstovali na zahradě.
Byly tam na zahradě rybízy a meruňky. Byly to dvě rodinné vily vedle sebe, mezi kterými stály takové papírové buňky. V jedné vile se vysílalo, druhá vila byla tzv. ředitelská. Tam byli hudebníci a pan ředitel. Byly tam kanceláře, administrativní záležitosti se tam řešily. A my redaktoři jsme byli právě v těch buňkách okolo. A můžu říct, že když pořádně mrzlo a když jsi měl přeběhnout z té buňky přes celý ten prostor do vysílání, tak naše hlasivky dostávaly pěkně zabrat.
Vysílací studio bylo ve sklepě, takové velice útulné. Rád na něj vzpomínám. Seděl jsem tam s tebou tenkrát při pořadu Křížovka a pomáhal ti zvedat telefony.
Ano, mnohokrát jsme z takového maličkého okénka koukali, jestli už jede pan doktor Zbytovský, protože Radioporadna začínala, znělka už šla a my jsme neměli hosta. A shodly jsme se s kolegyněmi, protože Zdena Kabourková tady tenkrát byla, Karel Sladký jako moderátor už tady byl, shodli jsme se, že jsme často měly děsivé sny typu, že nedobíháme po schodech, že červená už svítí a my stále běžíme po schodech a ono už se vysílá.
Máš také krásnou brožuru s názvem 40 let rozhlasového vysílání z východních Čech. To bylo v roce 1985.
Ano, to bylo 40 let rozhlasu, kdy jsme si výročí připomněli touto brožurkou.
Pojďme si říct, v čem byla tato nová budova přelomová. Protože asi nejdůležitější byla nová rozhlasová technika a technologie. To se neuvěřitelně proměnilo. Původně se stříhalo na starých magnetofonových pásech a hledaly se nádechy, které se vystřihly a hodily na zem. A když se potřebovaly vlepit, tak se hledaly na zemi.
Lada Klokočníková: A když jsi nenašel, tak to bylo docela špatné. Zatímco teď si vezmeš jeden, dva, tři, čtyři a můžeš si dát pět nádechů vedle sebe na počítači.
Jiří Kánský: Pravdou je, že tato budova byla v roce 1998 rekonstruována už s velkým nadhledem a s vizí do budoucna, to musím uznat. Nejen vizuálně, že je to tu velmi pěkné, každé patro je uvnitř řešeno jinak barevně, jsou tu odpočinkové zóny, studia jsou propojena průhledy. Tedy vlastně celé patro je propojeno průhledy mezi režií a studii. Pod podlahami jsou na chodbách vybudovány, teď to řeknu lidově, takové kanály a průchody, takže i v posledních letech, když se dělaly optické digitální signální sítě, tak se využívaly tyto už předem vybudované kanály a bylo to relativně jednoduché. Nemuselo se nikde sekat do zdi nebo vytvářet nové dvojité podlahy.
Lado, jak ty vzpomínáš na rozhlasovou technologii? Když jste začali stříhat na počítači, to muselo být pro rozhlasové pracovníky možná i děsivé, ne?
Lada Klokočníková: Báli jsme se, to se musí nechat. Museli jsme projít proškolením. Takže z nové technika většina z nás obavu měla. Jak se to všechno zvládne. Nakonec jsme si na památku některé staré stroje nechali, ještě jich tady několik máme. Takže když přijdou exkurze, mohou vidět, co bylo, co je a možná i co bude. Protože technologie a technika jdou mílovými kroky dopředu. Tenkrát jsme byli nejmodernější studio v celé střední Evropě, když se budova před 20 lety otvírala.
Jiří Kánský: Ano, jak říkala Lada, tehdy skutečně byl Hradec nejmodernější rozhlasová budova a rozhlasové studio ve střední Evropě. Ovšem v roce 2002, když přišly povodně a v Českých Budějovicích a v Praze v Karlíně byly vytopeny budovy rozhlasu, tak musel rozhlas investovat do rekonstrukcí budov. A tak nás předběhli v Českých Budějovicích a v Karlíně.
Lada Klokočníková: Ale stále je to velmi moderní pracoviště a kdokoliv sem přijde i po těch 20 letech, nevěří, že budova má za sebou 20 rozhlasových let. Protože vše vypadá zcela nové, čisté, krásné. Pan ředitel vždy rád říká, když provází návštěvy, že tady sálá pozitivní energie.
To je asi to nejdůležitější, z čeho máme radost. Pozitivní energie.
Jsem rád, že to Lada zmínila, protože já vždy říkám, že tu budovu dělají především lidé. My, kdo tady pracujeme. A mám radost, když hosté, kteří se u mne zastaví, řeknou, víte, my když vejdeme k vám do budovy a už nás hezky přivítají dole v recepci, potom nahoře se nás ujmout děvčata, předají nás moderátorovi, prostě u vás je báječná pozitivní atmosféra. Tak to mne vždycky potěší.
Hradečtí rozhlasáci oslaví v únoru krásných 20 let ve své nové budově na nábřeží Labe
Dnes v rozhlasovém studiu vítám zajímavou návštěvu, která vlastně ale žádnou návštěvou není. Ani hostem. Je to pan domácí. Ředitel Českého rozhlasu Hradec Králové a Českého rozhlasu Pardubice Jiří Kánský.
A je to taková skládačka, protože i on budova tomu samozřejmě hodně pomáhá. Architekti Plocek a Misík ji navrhli bezvadně. A rozhlasová budoucnost? Protože ta bude také velká.
Lada Klokočníková: Teď nevím, jestli myslíš další digitalizaci. Protože můžeme říct, že digitalizujeme celý archiv. Máme velký a bohatý archiv, který spravuje Vendulka Chalupová a šéf ekonomiky Aleš Müller jej má na starosti. Pan ředitel nejlépe ví, jak důležité je archivovat skvosty, které tady jsou. Tedy digitalizace běží v celém rozhlase. A snažíme se, aby digitalizace proběhla co rychlejším tempem i tady u nás.
Jiří Kánský: Jakub měl možná na mysli i naši nejbližší budoucnost. Takže 26. dubna se koná Šarmantní osobnost roku, slavnostní galavečer v královéhradeckém Aldisu. 15. června Den s Českým rozhlasem, na protějším břehu před Sokolovnou. A v září krajské dožínky. To jsou tři stěžejní akce, na které se teď budeme soustředit.
Lada Klokočníková: A já bych ráda připomněla, že jsme byli nedávno v Dobrušce, kam zdravíme. A pokud by lidé chtěli vědět, jak se dělá rádio, jak se o tom teď bavíme, stačí, aby nám napsali, a my za nimi rádi přijedeme. Kolegové, moderátoři, redaktoři, technici.
Přeji hodně úspěchů na dalších minimálně 20 let. A děkuji Ladě Klokočníkové a Jiřímu Kánskému, že přišli zavzpomínat.
Také děkujeme. Mějte se hezky, krásný den.
Související
-
Má cesta k rozhlasu? Možná vás to překvapí, ale posunul mne...
Dnes u mikrofonu Dobrého rána Českého rozhlasu Hradec Králové sedí člověk, kterého asi ani nemůžeme nazvat hostem, protože Český rozhlas obecně pro něj znamená už s...
-
VIDEO: Šarmantní osobností roku je lékař Pavel Pafko
Vítězem ankety Českého rozhlasu Šarmantní osobnost roku se stal přední český chirurg, profesor Pavel Pafko. Podívejte se na záznam celého galavečera.
-
Stará budova Českého rozhlasu v Hradci měla úžasné kouzlo....
Na dnešní setkání tady u nás v Českém rozhlase Hradec Králové jsem se opravdu moc těšil a trochu mnou hloubá zvědavost, jestlipak si na mě ještě náš dnešní host, mu...
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
